Moje milá Ukrajinka. Tři čeští muži vyprávějí o soužití s válečnou uprchlicí

„Říkala jsem si: To nebude špatný člověk, když pomáhá uprchlíkům,“ vzpomíná čtyřiačtyřicetiletá černovláska Olena Spodarenko na první setkání se svým o čtyři roky starším přítelem Martinem loni v dubnu. Od září se k němu nastěhovala, bydlí spolu v Hradci Králové, kde paní Spodarenko od té doby pracuje jako pomocná prodavačka ve smíšeném zboží. S oběma si povídáme u altánku na břehu Vltavy, na pozemku už poněkud rozpadajícího se domu v malé vesnici na Mělnicku, který pan Zach zdědil po předcích a tráví tu víkendy. Paní Spodarenko mluví rusky, občas použije český výraz.

Poslouchat chlapa v cizí zemi

Do Česka přišlo od loňského 24. února téměř půl milionu ukrajinských uprchlíků. Převážně šlo o ženy bez mužů, mnohé z nich byly matky s dětmi, další bez dětí. Některé tu začaly žít s Ukrajinci už dříve v Česku usazenými, další si našly partnery mezi Čechy. Kolik takových je, samozřejmě nikdo nepočítá. Oslovili jsme několik matrik, abychom zjistili, kolik bylo za poslední rok uzavřeno česko-ukrajinských sňatků. Odpověď přišla pouze z matriky v Praze 1. Podle ní se mezi březny 2022 a 2023 v této městské části vdalo 59 Ukrajinek, jen 15 si však vzalo muže s českým občanstvím. Navíc v sedmi případech z nich šlo o rodilé Ukrajince. Pokud jde o ukrajinské muže, oženilo se jich tu 38 a českou manželku si našlo pouze pět.

Útěk z války i ze vztahu? Ukrajinské uprchlice řeší odloučení od svých mužů s terapeuty

31. 3. 2023 ▪ 2 min. čtení

Olena Spodarenko uprchla loni na konci března z města Černihiv na severu Ukrajiny, které Rusové bombardovali při nakonec neúspěšné snaze dostat se až do Kyjeva. Panelák vedle toho, kde rozvedená učitelka ukrajinského jazyka na místním lyceu žila, zasáhly ruské rakety a zahynula v něm její kamarádka s dítětem. Kolegyně z lycea zemřela s dalšími 47 lidmi ve frontě před lékárnou. V bytě měli pět stupňů, topení ani elektřina nefungovaly. Olenin otec, který už byl delší dobu nepohyblivý, zemřel v půlce března na následky stresu a podchlazení.

„To, že mi do očí upřímně poví věci tak, jak jsou, a na nic si nehraje, se mi na něm vlastně líbí,“ říká Olena Spodarenko z Černihiva o svém českém partnerovi Martinu Zachovi. Žijí spolu od září 2022.

Foto: Václav Vašků

Paní Spodarenko spolupracovala s domobranou. Přes mobil byla v kontaktu se známými, kteří prchali z okolních vesnic obsazovaných Rusy, ti jí popisovali, kde se okupanti nacházejí, kam směřují, jakou mají techniku, a ona předávala informace obráncům Černihiva. Jak to, že se v tom tak vyznáte? ptali se jí vojáci. „Můj otec byl důstojníkem z povolání,“ usmívala se. Pak jí zavolal bratr, který organizoval pomoc uprchlíkům ve Lvově. „Sbal se a uteč, řekl mi. Já ale chtěla zůstat a dál pomáhat, s bratrem jsem se přela. Zalep jí pusu a jeďte, křičel po telefonu na řidiče evakuačního vozu,“ vzpomíná paní Spodarenko. S matkou, sestrou a jejím dítětem se pak přes Lvov dostaly až do Česka, do Hradce Králové. Vzpomněly si, že východočeské město je partnerským městem právě Černihiva, a tak se vydaly sem.

S rodinou bydlela v ubytovně za Hradcem, chodila pracovat na pole. Jednou ji vzal do města na nákup dobrovolník, který vozil uprchlíkům potraviny, jež často nakupoval za vlastní peníze. Byl to Martin Zach – a hned si řekl o kontakt. Nedávno se rozešel s přítelkyní, žil sám, děti neměl. „Policie nás varovala: nedávejte číslo cizím mužům, někteří chtějí Ukrajinky zneužít,“ vybavuje si Olena. Přesto si s Martinem, který jí byl sympatický, začala dopisovat. V květnu spolu jeli na výlet do Prahy, potom za polskou hranici chytat ryby. „Řekla jsem mu, že ale žádný sex pro zdraví nechci. Jen z lásky,“ směje se kantorka. První noc spolu strávili až v červenci, na Martinovy narozeniny. „Ptala jsem se ho, jak se řekne česky Ja ljublju těbja, a on mi tvrdil, že v překladu to zní ,ukaž vnady‘,“ pokračuje zvesela Olena.

Oba se evidentně rádi popichují. Podle nich to mezi nimi ale jiskří spíše proto, že jsou oba tvrdohlavci narození ve znamení berana než kvůli nějakým kulturním rozdílům. „Ona je učitelka, a tak je zvyklá dávat pokyny. Já jsem zase její učitel života v Česku, a proto na sebe někdy narážíme,“ poznamenává Martin. Olena opáčí, že „kromě toho, že je učitelka, je také žena a umí chlapa poslouchat, zvlášť v cizí zemi“.

Na Ukrajině je podle ní zvykem, že „se žena stará o muže“. Proto se prý dlouho nemohla smířit s tím, že když její přítel přijde večer z práce domů a ona mu chce uvařit večeři, občas ji odbyde. Prý mu stačí, když si vezme něco „rychlého“ z lednice. „Teď už si dá víc říct, ale za začátku jsem někdy kvůli tomu plakala,“ vypráví Olena. Když to Martin slyší, argumentuje, že žádná jeho předchozí partnerka o něj takto nepečovala a prostě si na nový model nemohl zvyknout.

„To, že mi Martin do očí upřímně poví věci tak, jak jsou, a na nic si nehraje, se mi na něm vlastně líbí,“ říká žena z Černihiva. „Je chytrá, zajímá ji spousta věcí, můžu se s ní bavit třeba o historii. To s předchozí přítelkyní nešlo,“ shrnuje Martin. Vybavuje si, jak populista Tomio Okamura před časem v ironické narážce na některé excesy uprchlíků používal výraz „multikulturní obohacení“. „Musím říct, že já obohacen jsem. Poznal jsem například Olenin skvělý boršč,“ glosuje s úsměvem rodák ze středočeského Benešova.

Olena Spodarenko zvážní, když mluví o tom, že před necelým týdnem dostal povolávací rozkaz na frontu manžel její sestry, který zůstal na Ukrajině. „Je mu přes padesát, špatně vidí a má nemocnou ruku,“ povzdychne si. Na otázku, jestli by teď byla pro ukončení války výměnou například za to, že by se Ukrajina vzdala okupovaného Krymu i Donbasu ve prospěch Ruska, odpovídá učitelka z Černihiva jednoznačně: „Ne, to by ty tisíce padlých byly zbytečné. Ukrajině by se mělo posílat co nejvíc zbraní, aby obětí bylo co nejméně.“

O hrůzách, které na Ukrajině zažila, svému příteli vícekrát vyprávěla. „Když popisuje, jak překračovala na ulici mrtvoly, když šla pro chleba, nebrečí u toho. Je to silná žena a nechce druhé obtěžovat svými emocemi. Ví, že ty zážitky jsou pro lidi, kteří tam nebyli, těžko přenositelné,“ podotýká Martin Zach. „Snažím se s tím, co jsem zažila, srovnat. Vzít to prostě jako realitu,“ dodává paní Spodarenko.

Martin ještě na Ukrajině nikdy nebyl, podívá se tam ale za několik týdnů, kdy s novou přítelkyní navštíví její někdejší domov, Černihiv. Chtěla by se tam Olena zase natrvalo vrátit? „Před tři čtvrtě rokem bych řekla, že ano. Teď už jedině s Martinem.“

Čech za tebe na rande nezaplatí

Devětadvacetileté zdravotní sestře Olze Kaljužné připadá, že čeští muži mají trochu jiný ideál ženské krásy než Ukrajinci. „U nás chlapi vyžadují, aby ženská byla pořád namalovaná – a pokud možno měla i umělá prsa a umělé rty,“ říká dlouhovlasá žena z Charkova. Její český přítel, s nímž se seznámila loni v březnu po svém příjezdu do Brna, prý oceňuje i „přirozený“ půvab a to jí přijde osvobozující. „Bere ženu takovou, jaká je, a říká, že se mu líbím i po ránu, když ještě nemám make-up,“ vypráví. „Když se hezky nalíčíš, sluší ti to ale taky,“ prohodí o osm let starší Adam Křička, se kterým od loňského září žije společně se svými dvěma dcerami v jeho brněnském bytě. V malé kuchyni nyní oba vyprávějí svůj společný příběh.

Na začátku války, zhruba po týdnu v krytu v bombardovaném Charkově, sbalila paní Kaljužná své ratolesti, pár nejnutnějších věcí a prchala vlakem přes celou Ukrajinu směrem k její západní hranici. Nakonec skončila v moravské metropoli. V Česku už jednou byla, pracovala tu před lety několik měsíců u pásu v továrně na náhradní díly do aut. A seznámila se tu se svým ukrajinským manželem, který v Česku podnikal. S ním se ale později rozvedla.

Loni měla v Brně od začátku štěstí. Hned v březnu našla práci, a to ve svém oboru – coby zdravotní sestra v brněnské fakultní nemocnici. „Jednou přišel ke mně a snažil se přečíst moje jméno na cedulce na mém oděvu,“ vybavuje si Olha Kaljužná okamžik, kdy se k ní přiblížil sanitář, s nímž se v nemocnici občas potkávala. „Věděl jsem, že je to Ukrajinka, a líbila se mi,“ vzpomíná Adam Křička, jenž tehdy žil sám a měl ve střídavé péči pětiletou dceru z předchozího vztahu.

Olha Kaljužná loni v březnu na útěku z Ukrajiny skončila v Brně. Hned si našla práci jako zdravotní sestra v místní fakultní nemocnici, kde potkala sanitáře Adama Křičku.

Foto: Tomáš Škoda

V té době už paní Olha bydlela v brněnském bytě se svou tehdy dvouletou a šestiletou dcerou a maminkou, která za nimi přijela. Za komerční nájem, nikdo jim nic zadarmo nedal. Po čase si Olha přidala Adama na Facebooku, on jí napsal, zašli na kafe, na bowling, do kina. „Ukrajinské kamarádky mi říkaly, že na rande v Česku za sebe ženy musí platit, ale Adam to nikdy nechtěl,“ směje se žena, která mluví směsicí češtiny, ukrajinštiny a ruštiny.

Dnes to vypadá, že tvoří ideální pár. Známí se Adama Křičky ptají, jaké to je – žít se ženou „z východu“. „Prý mají temperamentní krev. Ale tak to není, my se nehádáme, máme to spolu harmonicky sladěné. Ona něco řekne a já na to: Tohle mě přesně taky napadlo,“ vypráví pan Křička, který si přivydělává jako model při focení reklam. Domácí povinnosti mají rovnoprávně rozdělené, vaří prý ale víc on, protože ho to baví.

Olhu Kaljužnou čeká brzy atestace, aby mohla pracovat jako samostatná zdravotní sestra. Dosud musela být „pod dohledem“ zkušenější kolegyně. Pak se jí také zvýší plat, i ten současný je ale mnohem vyšší, než jaký měla na soukromé klinice v Charkově. Tam podle ní bere sestra zhruba sedm tisíc korun. Ještě větší rozdíl je však podle Kaljužné ve zdravotní péči. „V nemocnici v Brně máme mnohem lepší vybavení a je skvělé, že zákroky platí pojišťovna. Takhle to na Ukrajině nefunguje. Kdo jde na operaci se slepým střevem, musí zaplatit třeba dvacet tisíc korun. Kdo má rakovinu a chce chemoterapii, musí všechno prodat, dům, auto, a ještě neví, jestli přežije. Je to hrozné,“ líčí poměry v rodné zemi.

Přísun zpráv z válčící Ukrajiny, které loni v prvních měsících invaze sledovali oba denně, se podle svých slov snaží především Olha při sledování sociálních sítí omezit. „Pořád a pořád ty rozstřílené domy. Musela bych se z toho zbláznit.“ Oba často tráví volný čas společně s Olhinými dcerami a Adamovou dcerou, děti si prý dobře rozumějí. „Třeba v obchodě při placení se lidi někdy vyptávají. Diví se, že ten mladě vypadající pár má už docela velké děti. Proč ne, říkáme. A snažíme se o čtvrté,“ líčí s úsměvem Adam Křička.

Rozvinuté ženské kvality

Juliji Jabletské se na Janu Zmeškalovi líbí víc věcí. Například že mravence pobíhající občas u nich v kuchyni nezabíjí, ale opatrně je vyhazuje z okna. A také že nepije alkohol. „Myslím, že na Ukrajině, ale ani v Česku není jednoduché najít muže, který je abstinent,“ usmívá se Jabletská, štíhlá třicetiletá bruneta, jež uprchla do Česka z Ukrajiny loni v dubnu a od června žije ve vztahu s o dva roky starším brněnským programátorem a vyznavačem buddhismu.

Ani ona alkoholu podle svých slov příliš neholduje, ovšem kdyby před deseti měsíci v letní restauraci pod hradem Špilberk oba své zvyklosti neporušili, díky čemuž padly jisté zábrany, možná by jejich první schůzka nedopadla tak úspěšně. „Já se nenapil už pět let, ale tam jsem vypil dokonce tři sklenky vína,“ vzpomíná Jan Zmeškal na poslední květnový večer, kdy přijali pozvání společných přátel a šli s nimi do hospody. A v ní se zábava nečekaně rozjela. Abstinovat tehdy nevydržela ani Julija, jež do války žila v Oděse a živila se jako herečka v tamním státním loutkovém divadle. Když se ostatní spolustolovníci z podniku kolem půlnoci vytratili, následovala romantická procházka Jana a Juliji nočním Brnem a první společná noc. Od té doby jsou spolu denně. A už v červnu začali společně bydlet v Janově bytě.

Do onoho památného večera se Jan a Julija neznali. Podle Jana je jejich společní přátelé dali dohromady záměrně, protože viděli, že žijí sami. Mladý programátor se loni rozvedl a Oděsanka přijela do Česka bez příbuzných, i když později za ní dorazila její maminka. Oba byli bez dětí.

I Julija Jabletská loni prožila krach vztahu. A to zrovna ve dnech, kdy vypukla válka. Po předchozích neshodách odjel krátce před začátkem invaze její tehdejší ukrajinský přítel na Krym, za svou rodinou. Mladá žena za pár dní z Oděsy vyrazila za ním, aby se pokusila rozpadající se vztah urovnat. Na poloostrově, okupovaném Rusy už od roku 2014, se ale dozvěděla, že muž chce definitivní konec. „Několik dní jsem kvůli němu brečela. A od 24. února jsem zase brečela, že začala válka,“ vypráví slušnou češtinou prokládanou ruskými a ukrajinskými výrazy. Zprávu o tom, že Rusové vtrhli na Ukrajinu, jí na Krym zavolala v prvních hodinách invaze matka.

Julija si horečně přes sítě dopisovala s kamarády na Ukrajině, jak se dostat zpátky. Jenže přechody na krymské hranici, uměle vytvořené ruskými okupanty, byly zavřené a kousek za nimi se bojovalo. Průchod byl tedy nemožný. Po několika dnech Julija nastoupila v krymském Sevastopolu do vlaku a vyrazila směr Petrohrad. Před několika lety v druhém největším ruském městě studovala herectví a měla tam přátele, umělce, kteří podle ní nepatřili právě k velkým příznivcům Vladimira Putina. „Seděla jsem v tom vlaku plném Rusů a zase plakala,“ líčí mladá žena cestu přes zemi okupantů. „Dívala jsem se z okna na tu nekonečnou a prázdnou ruskou krajinu a v duchu Rusům spílala: Jaký to dává smysl, že chcete obsadit další území?!“

Z Petrohradu se jí podařilo odletět do ruské enklávy v Kaliningradu. Na tamějším letišti ji důkladně vyslýchali ruští tajní – bylo jim podezřelé, že Ukrajinka prchá takhle zvláštní trasou. Když poté přejížděla v autobusu polskou hranici, musela zase čelit otázkám polského pohraničníka. Přes Polsko přejela do Berlína, kde měla další známé, a odtud po pár dnech do Švýcarska. „Tam se mi ale moc nelíbilo, lidi mi tam přišli takoví odtažití.“ Tehdy zvažovala, že se vrátí na Ukrajinu a zapojí se do domobrany. „Zabít člověka bych asi nedokázala, ale říkala jsem si, že kdyby bylo třeba, nafasovala bych zbraň a střílela ruským vojákům na nohy,“ vypráví Julija Jabletská v brněnské kuchyni, kde na stole v misce naplněné pískem z oděské pláže jsou zapíchané vonné buddhistické tyčinky.

Nakonec ale návrat do vlasti zavrhla. Vzpomněla si, že poslední předválečný silvestr prožila v Brně, město a jeho atmosféra ji tehdy okouzlily. „Byla jsem asi jediná zahraniční turistka, která přijela trávit konec roku do Brna,“ směje se. Rozhodla se tedy, že – s asi dvoudenní zastávkou v Praze – vyrazí tam. A opět našla Brno přátelské a vstřícné, jako při první návštěvě. Tamní umělecká komunita se jí ujala, jedna rodina jí zdarma poskytla pokoj ve svém domě, brzy získala i práci. Vedla například dětskou divadelní skupinu, připravovala letní tábor pro ukrajinské děti, dodnes hraje a tančí v představeních brněnského divadla pro děti Koráb. Před dvěma měsíci dostala pozvání od organizátorů kulturní akce z Francie, kde se podílela na přípravě divadelní produkce, v níž také hrála. A nedávno organizovala pub quizy pro místní Ukrajince. Nabídky na práci přicházejí nepravidelně, ale divadelnice z Oděsy si nestěžuje.

„Na Julince si cením, jak se každý den zlepšuje, hlavně v češtině,“ povzbuzuje ji její partner. Líbí se mu přítelkynina „svobodná mysl“ a také „výrazněji rozvinuté ženské kvality“, než jaké měl možnost dosud poznat u českých dívek. „Prostě Julinka silněji miluje i silněji pečuje,“ usmívá se Jan Zmeškal a dodává, že „tradičnější dělení na ženské a mužské role“, které nyní praktikují v jejich domácnosti, mu vlastně vyhovuje. „Julinka se stará o byt a je to tu krásné a útulné, já víc vydělávám a organizuji ty vnější věci,“ líčí ajťák, který vystudoval dějepis a občanskou výchovu na pedagogické fakultě, ale učitelství se nikdy nevěnoval. „Honzíček je opravdový muž. Když moje maminka chtěla po mém tatínkovi, aby něco zařídil nebo opravil, musela mu to říct stokrát. Honzovi řeknu: Máme zelený čaj, ale chybí nám na něj dobrá konvička. No a druhý den je na stole,“ vypráví dcera černomořského námořníka a ženy v domácnosti.

Svůj „staromódní přístup“ k partnerství, jak to Jan nazývá, stvrdili zasnoubením během loňské dovolené na Azorských ostrovech. Důkazem je zásnubní prstýnek, který Julija od Jana dostala. V postříbřeném kovu je vsazený živý oranžový kvítek. A v budoucnu by se rádi i vzali, institut manželství je pro ně prý důležitý. „Bude k tomu asi potřeba hodně papírů, ale to zařídíme,“ ujišťuje Jan. A dodává, že novou partnerku dobře přijala i jeho rodina. „Honzíčkova maminka mě naučila vařit knedlíky,“ doplňuje Julija. Pak se podívá na snoubence: „Anebo si dnes večer dáme boršč?“

S přispěním Kristýny Matějkové