Tady se přepisovaly dějiny. Jak se z Nagana stalo epicentrum dlouhověkosti a proč zlatá hala Big Hat vypadá jako špeluňka

Když se řekne Nagano, málokomu se vybaví město v Japonsku. Do češtiny i celé společnosti se za poslední čtvrtstoletí jeho název pevně obtiskl jako symbol obrovského a možná trochu nečekaného hokejového úspěchu na olympijském „turnaji století“. Svoje vlastní „malé Nagano“ tak v přeneseném slova smyslu prožil – alespoň podle novinových titulků – kdekdo. Jen tak namátkou: stačilo třeba vyhrát významný pokerový turnaj (povedlo se tak hráči Martinu Staszkovi), udělat v hospodě vysokou tržbu (hostinští během loňského hokejového šampionátu přirovnávali útraty k euforii roku 1998) nebo třeba jako raper Marpo najít ztracené boxerské rukavice...

Zatímco Češi hrdě vnímají Nagano jako jednu z nejsvětlejších kapitol svých novodobých dějin, samotné město je příkladem nenápadnosti, až skromné obyčejnosti. Skoro se až zdá, že nemá mnoho co nabídnout. Pokud ovšem nejste z Česka.

Z tokijského hlavního nádraží odjíždí šinkansen směr Nagano několikrát do hodiny. Zpáteční jízdenka vyjde na tři a půl tisíce korun, což se zdá jako docela dost vzhledem k tomu, že jízda zabere slabou hodinu a půl. Rychlovlaky jsou v Japonsku na vnitrostátních trasách dražší než letadlo, ovšem nabízí pohodlí a neuvěřitelnou dochvilnost. Jen co šinkansen na lince Hokuriku vyjede, nabere rychlost téměř 300 kilometrů v hodině, projede roztáhlým tokijským předměstím a nabere severozápadní směr Japonské Alpy. Ty překonává sérií dlouhých tunelů, a když na chvíli trať vykoukne do údolí, jsou za oknem expresu vidět zasněžené vrcholky dvoutisícovek, které Nagano obklopují.