Cítit své tělo skrze bolest: proč se nešťastné děti uchylují k sebepoškozování a proč jen těžko hledají pomoc

Do školy se vrátila až před Vánocemi 2021. Tehdy přišly ataky úzkosti, které ji téměř paralyzovaly ve všem, co měla ráda. Ve sportu, ve hře na hudební nástroj, v tanci. Školu ještě nějak zvládala, ale rodiče brzy zjistili, že se začala sebepoškozovat. Na začátku letních prázdnin proto dívka nastoupila do psychiatrické léčebny. Pobyt jí hodně pomohl a po návratu do školy to pak vypadalo, že už je snad z problémů venku, po pár měsících ale rodiče přišli na to, že v noci doma tajně pije alkohol. „Před Vánocemi si už o pomoc řekla sama. Naštěstí. V té době už byla v péči lékařů a psychologů, takže jí hned mohli pomoci. A nyní věříme, že je to na dobré cestě,“ doufá otec Jan.

Podobných příběhů se v posledních letech v Česku odehrálo spoustu a stále přibývají nové. A často je doprovází sebepoškozování, nebo dokonce pokusy o sebevraždu. Počet dětí a mladistvých s těmito problémy skokově narostl. Kvůli záměrnému ubližování sobě samému loni kontaktovalo Linku bezpečí přes čtyři tisíce dětí, což je sedmkrát více než před pěti lety. A podle dat Národního ústavu duševního zdraví bylo v roce 2021 kvůli pokusu o sebevraždu hospitalizováno 896 dětí a mladistvých, přitom předchozí rok byl tento počet o více než třetinu nižší.

Úzkosti ji dohnaly až k pokusu o sebevraždu. Pak Veronika Kamenská vymyslela aplikaci, která pomáhá tisícům lidí denně

10. 2. 2023 ▪ 2 min. čtení

Pro tolik dětí v nesnázích ale v Česku není dostatek doktorů ani lůžkových zařízení. „Je to kolaps. Nerad přeháním, ale pokud dítě potřebuje pomoc a v drtivé většině případů se mu jí nedostane, tak to jinak nazvat nejde,“ říká předseda Asociace dětské a dorostové psychiatrie a primář dětského oddělení Psychiatrické nemocnice v Havlíčkově Brodě Tomáš Havelka. Jeho kolega Michal Hrdlička, přednosta Dětské psychiatrické kliniky FN Motol v Praze, souhlasí s tím, že stav je zoufalý. Zdůrazňuje ale, že dětská psychiatrie stále pracuje, co může, i když se často dostává jen na ty nejvážnější případy.

Psychiatři i psychologové se shodnou na tom, že sebepoškozování eskalovala covidová pandemie. Děti v náročném období dospívání kvůli ní zůstaly v izolaci a neměly šanci prožít věci, které jsou pro jejich vývoj důležité. „Během sociální izolace, kdy den ztratil jakoukoliv strukturu, ležely děti s mobilem na posteli a ty, které k tomu mají sklony, napadlo ublížit si mnohem častěji,“ vysvětluje Havelka.

V Česku zůstaly v době covidové pandemie školy zavřené nejdéle v Evropě a odborníci svorně varují, že následky tohoto rozhodnutí budeme splácet ještě dlouho. „Pro introvertní děti bylo po tak dlouhé izolaci strašně náročné vracet se do plných tříd. Nedokázaly se adaptovat,“ říká psycholožka a adiktoložka Pavla Doležalová, která několik takových měla v péči.

Odpojení od emocí

Tím, že se děti řežou, pálí, propichují si kůži nebo se jinak trýzní, dávají průchod negativním emocím, které v sobě jinak neumějí zpracovat. Často tak chtějí na svůj špatný psychický stav také upozornit své okolí. Za ubližováním sobě samým ale vždy stojí nějaké vážné problémy, s nimiž si děti nedokážou poradit.

Sebepoškozování se projevuje u dětí, které v minulosti zažily něco traumatizujícího, někdo je týral, zneužíval. Často je ale sebepoškozování spojeno i s „jen“ složitým rodinným prostředím. Bolest si působí děti rodičů, kteří se často hádají, nezvládají alkohol, nemají práci nebo bojují s nedostatkem peněz. Někdy, zejména matky, na své děti přenášejí vlastní úzkosti. „Takové děti bývají odpojené od svých emocí a potřebují se nějak propojit se svým tělem. Jsou nešťastné a uzavřené, což je známka toho, že prožily nějakou traumatizující událost,“ vysvětluje Doležalová.

V mnoha případech jde o složitou situaci v rodině, kterou dítě prostě nezvládá. Pracovat s takovými dětmi proto znamená pracovat i s jejich rodiči. „Z výzkumů vychází, že pokud se pracuje s celou rodinou, má to největší efekt. Děti jsou propojené se svým prostředím,“ podotýká Doležalová. K vyřešení takových případů je potřeba věnovat silnou podporu také rodičům. Když zjistí, že se jejich dítě sebepoškozuje, často si to kladou za vinu a nevědí, co mají dělat. Sebepoškozování se však týká i hodně citlivých dětí z funkčních rodin.

Pokud rodiče zjistí, že si jejich dítě ubližuje, určitě nemá smysl řezání či pálení zakazovat. To nijak nepomůže. Je potřeba zjistit, proč to dělá, jaký problém je k tomu přiměl. „Některé děti si ubližují v určitých obdobích, kdy mají zvýšený stres. Například kvůli zkouškám nebo jiné náročné situaci ve škole. Jsou pak v takovém emočním přetlaku, že to nezvládnou,“ vysvětluje Doležalová. „Díky fyzické bolesti se jim uleví,“ dodává primář Havelka. S pomocí bolesti cítí své tělo a na chvilku zapomenou. Je to pro ně lákavé, hrozí ale, že takový pocit úlevy budou chtít zažívat znovu a znovu. Právě proto si na sebepoškozování dokonce lze vypěstovat závislost, jak potvrzuje Michal Goetz, ředitel Dětské psychiatrické nemocnice Opařany, jednoho z největších zařízení tohoto typu v Česku.

Řezat se a sdílet

Během covidu výrazně přibylo lidí trpících sociální fobií, depresí, úzkostnými poruchami, ale také mentální anorexií. Jak už bylo zmíněno, vzrostl i počet sebevražd, mezi dětmi a mladistvými je ale nejvýraznějším projevem psychického strádání právě sebepoškozování. Proč si vybraly právě to, a ne třeba drogy? „Sebepoškozování je způsob, jakým současná teenagerská generace prožívá nepohodu a dává najevo, že jí není dobře. A na rozdíl od drog nabízí možnost vzájemného sdílení,“ nabízí vysvětlení Michal Goetz.

Potřeba sdílení, která je spojená se sociálními sítěmi, je podle Goetze zásadní trend a znamení doby, což je patrné i mimo svět duševních obtíží. Vždyť koho by před dvaceti lety napadlo, že si budou lidé fotit své talíře s jídlem a posílat to stovkám svých známých. Teenageři se také sebepoškozování mohou od sebe navzájem „učit“. „To se pak stává intenzivním a pro sdílení atraktivním tématem, ke kterému jim sociální sítě poskytují báječnou platformu,“ míní ředitel opařanské psychiatrické dětské nemocnice.

Mladí lidé se na sítích sdružují v komunitách a navzájem se k sebepoškozování povzbuzují. Jeho sdílení na internetu je nebezpečné i proto, že u teenagerů může vyvolat pocit, že je to vlastně v pořádku, něco normálního. Facebook a další sociální sítě se snaží takový obsah mazat nebo skrývat – například po zadání hashtagu #selfharm nenabídnou sebepoškozovací příspěvky, ale nabídku kontaktů, kde je možné hledat pomoc –, ne vždy se to však daří.

Pokud rodiče nechtějí, aby se k sebepoškozování uchýlily i jejich děti, měli by jim zajistit smysluplné a pozitivně rozvíjející trávení volného času, jako jsou kroužky, sporty, skaut a podobně, radí Michal Goetz. To ovšem může být problém na vesnicích a v malých městech nebo pro neúplné rodiny, které nemají možnost vozit děti na vzdálené kroužky či do oddílu několikrát týdně. Snadná dostupnost je podle Goetze základ, jinak hrozí, že „si najdou vlastní zábavu, která obvykle znamená trávení času s telefonem v ruce anebo bezcílné toulání venku s podobně osamělými vrstevníky“. „Vzájemně se pak spíše stahují dolů, než by se rozvíjeli v produktivních a duševní zdraví podporujících aktivitách,“ varuje Goetz.

O dnešních mladých lidech se hovoří jako o generaci sněhových vloček – vyznačují se zaměřením na sebe sama a jsou křehcí. Nejčastěji jsou tak označováni lidé, kteří se narodili v letech 1995 až 2010. Řada výzkumů a odborníků je popisuje jako vysoce citlivé osobnosti, jiní ale přehnanou citlivost vyvrací. Například studentka Vysoké školy ekonomické v Praze Lucie Sára Závodná v rámci mezinárodního projektu porovnávala citlivost u generace sněhových vloček s předchozí generací – a její výzkum potvrdil přecitlivělost jen u žen.

S tím, že jsou „sněhové vločky“ i jejich mladší souputníci úzkostnější, souhlasí také psycholožka Pavla Doležalová. Nejen ona hovoří o tom, že neumějí překonávat překážky a že to může souviset také s výchovou – jejich rodiče jim příliš „umetali cestičky“. „V minulosti se nenaučili řešit složité situace. Když přišel covid, izolace, první problémy, neuměli se s tím vyrovnat,“ míní Doležalová. Děti podle ní v izolaci možná přeskočily něco důležitého ve svém vývoji a teď jim to chybí.

Spratkárna na kolenou

Janovi Š. z příběhu ze začátku článku se nakonec podařilo sehnat pro svou dceru psychiatra pro dospělé jen díky známosti. I když protekci nemá rád, už neviděl jiné východisko. (Mimochodem, podle mluvčího ministerstva zdravotnictví Ondřeje Jakoba se měl obrátit na svou zdravotní pojišťovnu: „Ta má povinnost zajistit zdravotní péči pro své pojištěnce.“)

Jak se ale stalo, že je takový nedostatek pedopsychiatrů? Protože dětská psychiatrie byla dlouhá léta na okraji zájmu. Podceňovala ji veřejnost, ale i lékaři z jiných oborů. „Ještě před deseti patnácti lety říkali dětské psychiatrii spratkárna. Nevěřili, že děti mají problémy. Mysleli si, že řešíme zlobivé děti, se kterými se stejně nedá nic dělat,“ vzpomíná předseda Asociace dětské a dorostové psychiatrie Tomáš Havelka.

Upozorňuje ale, že od té doby udělal celý obor velký krok kupředu. Například „zlobivost“ dětí začali psychiatři mnohem častěji diagnostikovat jako ADHD (poruchu pozornosti spojenou s hyperaktivitou) a nasazovat léčbu, jejíž účinnost se pohybuje kolem 90 procent. „Podobně vysokou účinnost mají pouze antibiotika. Tedy když je dítě správně zaléčeno, nepoznáte, že nějaké problémy kdy mělo,“ vysvětluje Havelka. Dětským psychiatrům se časem dostávalo více a více uznání, stále jich ale bylo málo.

Samo (současné) ministerstvo zdravotnictví jako hlavní důvod nedostatku dětských psychiatrů uvádí rozhodnutí z roku 2009. (Tehdejší) ministerstvo zdravotnictví tenkrát zrušilo samostatný obor dětská a dorostová psychiatrie a trvalo čtyři roky, než byl obor opět obnoven. Dětská psychiatrie tak přišla o další lékaře, kteří mohli do oboru nastoupit.

Když loni odešly do důchodu dvě psychiatričky z opařanské dětské psychiatrické nemocnice, podle jejího ředitele Michala Goetze to chvíli vypadalo, že budou muset ústav zavřít. Narůstající věk lékařů ohrožuje i další pracoviště. Jak uvádí Goetz, atestovaných dětských psychiatrů v Česku působí 180, z nich je 86 v důchodovém věku a další se mu blíží. Každý rok vstupuje do praxe asi šest až sedm nových dětských psychiatrů, to ale na obnovu oboru nestačí.

„Je to kolaps. Nerad přeháním, ale pokud dítě potřebuje pomoc a v drtivé většině případů se mu jí nedostane, tak to jinak nazvat nejde,“ říká předseda asociace dětských psychiatrů Tomáš Havelka.

Foto: Václav Vašků

Ministerstvo zdravotnictví se proto chce zaměřit na podporu specializace na dětskou psychiatrii u mediků. Na letošek také ohlásilo navýšení počtu takzvaných rezidenčních míst v tomto oboru. Jde o místa určená pro specializační vzdělávání absolventů medicíny, která dotuje stát, a díky této podpoře nyní budou moci získat mladé lékaře i ta pracoviště dětské psychiatrie, která si je dříve nemohla dovolit. „Zároveň ale musí přijít další krok a tím je navýšení úhrad za lůžkovou péči, aby lůžková pracoviště mohla z vlastního rozpočtu hradit platy většího počtu absolventů i mimo rezidenční místa,“ upozorňuje Goetz. Další peníze by podle něj byly třeba na udržení školitelů pro začínající lékaře. Ti z lůžkových oddělení často odcházejí do soukromých ambulancí za lepším výdělkem.

Podle Tomáše Havelky je ale jedním z hlavních problémů samo prostředí dětských psychiatrií, které mediky odrazuje. Pokud chce být člověk psychiatrem, musí se pět let školit na nějakém pracovišti. „Představte si, že na dospělé psychiatrii vidí normálně fungující oddělení, klinika je nově zrekonstruovaná – a pak přijde na dětské oddělení do polorozpadlé budovy s prokopanými dveřmi, kde si s ním ani doktoři nemají čas popovídat, protože jsou unavení a vyhořelí,“ snaží se nastínit realitu Havelka. Ani on se proto medikům nediví, že si nakonec zvolí jiný obor, navzdory případné finanční motivaci.

Podle Michala Goetze stav mnoha oddělení dětské psychiatrie odpovídá konci 80. let. O tom svědčí předběžná data z materiálně-technického auditu všech oddělení dětské psychiatrie v republice, který bude brzy zpracován. „Do dětské psychiatrie nešly žádné systematické investice. Na rozdíl od psychiatrie pro dospělé,“ uvádí Goetz. Jak upozorňuje Michal Hrdlička z motolské dětské psychiatrické kliniky, od listopadu 1989 do dneška přišla pedopsychiatrie o polovinu všech lůžek. „Většinou z důvodu banálního šetření a nepromyšlených škrtů,“ dodává. Tím se ovšem také značně zúžila výuková základna pro vzdělávání nových dětských psychiatrů. Začarovaný kruh se tak uzavírá: nedostatek lékařů vede k další redukci lůžek.

Centra versus kliniky

V roce 2013 byla schválena Strategie reformy psychiatrické péče, ale prakticky se nic moc nedělo, protože chyběly peníze. Až po roce 2018 se podařilo alespoň zvýšit úhrady za ambulantní a lůžkovou péči. Podle Michala Hrdličky však reforma nijak nepohnula s již zmíněnými nejpalčivějšími problémy dětské psychiatrie. Nevěnuje se podle něj tomu, jak přivést k dětské psychiatrii více lékařů, a neřeší, že z evropských financí nelze zaplatit obnovu stávající lůžkové péče.

Na prosincovém zasedání Národní rady pro duševní zdraví ovšem ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09) mluvil o tom, že zásadní výzvou celé reformy v současnosti je postavit dětskou psychiatrii na nohy. Úřad hodlá pomoci penězi z dotačních programů, které chce ale zacílit primárně na humanizaci psychiatrické péče. To se týká i faktu, že psychiatrie obecně je oborem, který je veřejností velmi často kritizován – například kvůli zacházení s pacienty, často bývá zpochybňována medikace. Na nedostatky v komunikaci s dětskými pacienty, v dodržování jejich práv i na nevyhovující prostředí dětských psychiatrických léčeben loni upozornila ve své zprávě také kancelář ombudsmana.

Dalším z ministerských kroků má být podpora Center duševního zdraví, tentokrát ale zaměřených i na děti. Centra vznikají jako zařízení pro pacienty na pomezí hospitalizace a ambulantní péče. V místě bydliště by jim měla poskytnout nejen dlouhodobou podporu v oblasti psychiatrické péče, ale také sociální poradenství a celkově podpořit proces zotavení. Zatím jich je však málo a fungují pouze v pilotním režimu.

Většina psychiatrů je vůči centrům mírně skeptická, možná také proto, že se bojí, že nahradí jejich zařízení a seberou jim personál. „Centra duševního zdraví jsou jistě dobrým novým typem služby, která rozšiřuje dosavadní možnosti poskytování péče. Nejsou však náhradou za lůžkovou a regulérní ambulantní péči, která v současné dětské psychiatrii chybí, a to bohužel v řádu až desítek procent,“ upozorňuje Goetz. Předseda Asociace dětské a dorostové psychiatrie Tomáš Havelka se na ministerstvo zlobí, protože při vytváření standardů pro centra duševního zdraví asociace materiál připomínkovala, ale žádnou z výhrad, které považovala za zásadní, konečná verze nereflektovala.

Ministerstvo zdravotnictví však nyní po dětských psychiatrech chce, aby v rámci své odborné skupiny navrhli systémové změny v oblasti pedopsychiatrie. „Bez koncepce rozvoje oboru dětské a dorostové psychiatrie je obtížné správně zacílit finanční a další podporu tohoto oboru,“ řekl k tomu mluvčí ministerstva. S dotazem, co udělat s neutěšenou situací ve vzdělávání mladých lékařů, oslovilo ministerstvo zdravotnictví psychiatrická zařízení už v létě 2021.

Přednosta Hrdlička nato přišel s myšlenkou vzniku Národního centra dětské psychiatrie v Motole. Vycházel z předpokladu, že když je něčeho velký nedostatek, někdy pomůže jen to, že se posílí jedno hlavní místo, které dostane náležité zdroje. „Pokud by se vybudovala nová budova s větším počtem lůžek a výukovým zázemím, mohla by většina mladých lékařů z celé republiky absolvovat pedopsychiatrické vzdělání u nás a pak se vrátit do svých regionů, což by byla i nutná podmínka jejich stipendií,“ vysvětluje Hrdlička. Cílem bylo posílit vzdělávací kapacity, ne vzdělávání v regionech nahradit. Dosud se ale z ministerstva nikdo neozval. „Zřejmě někde klidně dál leží a padá na něj prach,“ uvažuje o osudu svého návrhu Hrdlička.