„Nikdy jsem neuvažoval o tom, jak se vyškrábat na vrchol.“ Pavel Pafko přemýšlí nad společností, zdravím i sám sebou

Profesor Pavel Pafko letos oslavil pětaosmdesátiny a za pár měsíců ho čeká další výročí – šedesát let v témže zaměstnání. V říjnu vyšel v nakladatelství Argo knižní rozhovor s názvem Faktor Pafko. Jde o portrét jednoho z našich nejvýznamnějších chirurgů, který je známý především jako osobní lékař prezidenta Václava Havla a průkopník plicních transplantací v Česku.

Rozhovor vedla novinářka Kateřina Kadlecová a podařilo se jí v něm barvitě přiblížit osobnost lékaře, jenž se ohlíží nejen za svou mimořádnou kariérou a životem, ale i za širšími proměnami medicíny a společnosti během posledních několika desetiletí.

Autorka kladla přímé, přemýšlivé, zpochybňující i empatické otázky, které zpovídaného přiměly k hlubšímu ponoru do jednotlivých témat a upřímným reakcím. Vznikl tak autentický a svěží rozhovor, který není monotónním biografickým monologem, ale živým pohledem do myšlenkového světa úspěšného muže, včetně jeho osobních dilemat. A co víc, dialog nabízí i přesah k aktuálním společenským otázkám.

Zaměstnání jako každé jiné?

Text si všímá nejen faktů, ale i nuancí Pafkova myšlení a charakteru. Například když s pokorou mluví o kolektivním charakteru lékařské profese a zároveň vyvrací její „zbožštění“. „Že lékaři shodou náhod patří mezi nejváženější profese a dominují žebříčkům prestiže povolání, považuju za náhodné a sporné. Je to zaměstnání jako každé jiné,“ říká . Rovněž upozorňuje, že symbol bílého pláště je často přehnaně zdůrazňován.

Nová naděje, že to bude gamechanger. Alzheimerovu chorobu by mohla léčit látka, kterou si spojujeme spíš s auty a bateriemi

29. 8. 2025 ▪ 5 min. čtení

Zamýšlí se nad aktuálně diskutovanou otázkou příplatků za nadstandardní lékařské služby, je jejich zastáncem v podobě lépe vybavených pokojů či plánování termínů operací. „Proč by se měla diferencovat pouze zdravá společnost, proč ne i ta nemocná?“ uvažuje, ale zároveň přiznává, že si nedokáže představit rozdílnou operaci slepého střeva nebo žlučníku u bohatého a chudého. „Operace prezidenta je pro mě stejná jako operace bezdomovce,“ tvrdí.

Pavel Pafko v rozhovoru mluví také o pokroku v moderní medicíně i o etice s tímto tématem spojené. Uvádí, že například spermobanky či surogátní (náhradní) mateřství představují výzvy pro tradiční církve a právní systémy: „Vývoj biologických věd zmenšuje úlohu Boha,“ konstatuje.

Barvitý obraz

Kriticky se vyjadřuje také k hierarchii a vnímání autorit na pracovišti. Zdůrazňuje, že úspěch není věcí osobních ambicí, ale výsledkem podpory kolegů a předchozích generací: „Jsme na ramenou těch, od kterých jsme se učili žít a pracovat,“ říká. Ohlíží se i za svým osobním životem, vzpomíná na přátele, pacienty a žáky, mluví o manželce a dcerách. Uvažuje nad stavem současné společnosti, kulturou, smyslem náboženství, nad zdravím i smrtí.

Faktor Pafko patří k rozhovorovým portrétům, v nichž se snoubí osobní příběh se společenskou reflexí. Je založen na hluboké znalosti tématu a respektu k hlavnímu protagonistovi, ale zároveň není zatěžkaný samoúčelnou filozofií, neobjektivní glorifikací nebo nepatřičnou mírou odbornosti. Čtenáře přirozeně vtahuje do života člověka, který byl svědkem i tvůrcem mnoha významných momentů v historii české medicíny. „Vždycky jsem to bral tak, že věci plynuly a já si jen tak plul. Nikdy jsem neuvažoval o tom, zda jsem na vrcholu nebo jak se na něj vyškrábat,“ ohlíží se. Kniha se v žánru rozhovorové literatury nejen díky Pafkovu otevřenému přístupu určitě řadí k nadprůměru.

Faktor Pafko

KNIHA, Pavel Pafko a  Kateřina Kadlecová, nakl. Argo, 2025