Na základě sledování seriálů a dokumentů, které se na nás nyní valí ze všech stran, musí člověk nutně nabýt dojmu, že devadesátá léta byla temnou dekádou, kdy prakticky nebylo možné vyjít na ulici, abyste se nenachomýtli k přestřelce mafiánů, kdy nebylo možné podnikat, aniž byste skončili zavaření v sudu na dně přehrady, a kdy úplně všichni kradli. Já si ovšem pamatuji úplně jiné devadesátky. Pro mě to bylo období plné světla, plné svobody, plné možností, jejichž naplnění stál v cestě jen nedostatek vytrvalosti a fantazie. Ne, nemluvím o fantazii, jak něco ukrást nebo jak někoho zamordovat. Mluvím o fantazii, jak co nejlépe a nejplněji svobodně žít. Ano, tohle bude vášnivá obhajoba devadesátek. S jedním „ale“ na konci.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

V létě roku 1990 jsem se probudil ve spacáku v Tuilerijských zahradách v Paříži. Rozhlížel jsem se kolem sebe a chvíli nevěřil vlastním očím. Ne kvůli kocovině, kterou jsem si přivodil večerní pařbou importovaného tuzemáku. Ale hlavně proto, že ještě půl roku předtím mě nenapadlo, že se někdy v životě budu v létě budit jinde než na Mácháči, v Tatrách nebo v nejlepším případě na Balatonu. Teď jsem zíral na svítání nad palácem Louvre a vycházející slunce osvětlovalo celý nově otevřený svět.

Najednou bylo možné projet stopem celou Evropu. Spát po škarpách, parcích, nádražích a plážích, mít peníze jenom na levné víno a vstupy do galerií, o kterých jsme do té doby jenom četli (mnohé byly a stále jsou pro mladé zadarmo), ale všechno to vidět, všechno to cítit, všechno to zažít! Pocit z takové změny si někdo, kdo ji neprožil, může sice představit, ale nikdy to nebude úplně ono. Jasně, slyším odpověď mladších: „OK, boomer.“ Rozumím jí, nezlobím se. Proč taky. Zkušenost je v principu nepřenosná. Jenom chci říct, že moje devadesátky začaly právě takhle. Byla to exploze svobody.

Moje chyby byly najednou jen moje

Devadesátá léta samozřejmě neotevřela svět jen v geografickém smyslu. Já jsem například mohl začít studovat filozofii na UK, což byl po Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem – kde jsem před revolucí rezignovaně zakotvil v domnění, že to bude nejlepší kompromis mezi manuální profesí a prací pro režim – takřka dar z nebes. Skočil jsem po něm. Ale blbě. Třikrát týdně stopem z Ústí do Prahy, dálnice ještě nebyla, peníze stačily leda tak na vlašský salát, startky a pár piv. Profesor Milan Machovec říkal, že je to zajímavý model a že to dlouho nevydržím… A měl pravdu.

Což je důkazem toho, že v devadesátkách byly omezením převážně jen vlastní omyly, vlastní slabosti. Ze studia samého i ze zkušeností s ním spojených nicméně těžím dodnes. Hlavně proto, že nešlo o životní automatismus, který byl běžný za bolševického režimu a který, obávám se, se oklikou vrací v životech mnohých lidí dnes, ale o svobodné rozhodnutí. Ano, devadesátky mně umožnily být svobodným, svobodu prožít a realizovat. I se všemi omyly. Umožnily mi, aby moje chyby byly moje. Štvou mě, ale mám je rád.

Těžko byť i při jen zběžném popisu zkušenosti té dekády zapomenout na zábavu. Říká se, že kdo si pamatuje devadesátky, ten je nezažil. Ale to není úplně přesné. Já si například pamatuji na explozi nezávislých rádií a rockových klubů. Tukan v Ústí nad Labem, Knak v Teplicích, Bunkr v Praze… Velmi živě si taky vzpomínám na pěstování marihuany v kukuřici na Šluknovsku, na kterou po udání zaútočilo policejní komando, jež sice celý hektar kukuřice pokosilo, inkriminovaných rostlin se ale nedotklo, neb rostly o pole vedle. Policejní jednotky tehdy nebyly jen prolezlé strukturami organizovaného zločinu, jak tvrdí dnešní seriály. Ale byli v nich i obyčejní mantáci, kteří jen nevěděli, jak „tráva“ vypadá. Legrace byla v devadesátkách i to, co by bylo dnes o ústa.

Nesmím vynechat sport, to byla v devadesátkách čistá radost. V roce 1996 jsme byli druzí na Mistrovství Evropy ve fotbale v Anglii, po dvou letech přišlo legendární hokejové Nagano. Kde ty časy jsou. To, že moje „sociální bublina“ (ano, tehdy se tenhle termín ještě nepoužíval) po návratu hokejistů za zvuku písní Michala Davida zjistila, že jsme kulturně prohráli s masovým vkusem, je jiná věc.

Přiznávám, že dnes probíranou ekonomickou reformu moje generace tehdy moc nevnímala. Pravda, sázeli jsme se při cenové liberalizaci, kolik bude 1. ledna 1992 stát pivo. Nejpesimističtější tip zněl, že jedenáctka Zlatopramen podraží v ústecké hospodě na Hnátě ze tří korun deseti haléřů na čtyři koruny. Když jsme zasedli a pivo stálo pět osmdesát, chtěli jsme emigrovat. Ale srovnalo se to. Nikdo neemigroval, každý se nějak zařídil. Vzpomínám si například na moment, kdy kamarád konstatoval, že není čas na hrdinství, a odkudsi přitáhl pytel kazových popelníků a těžítek ve tvaru obludných ježků. Jeho příbuzný je vyřadil z expedice jakési sklárny, protože je odmítl německý dovozce, a my jsme je prodali v Ústí nad Labem na trhu. Samozřejmě převážně Němcům ze Saska, kteří tehdy jezdili do Sudet na superlevné nákupy a dávali si poté smažené žampiony s tatarkou a knedlíky. Byli spokojení. Stejně jako my.

Rozumím samozřejmě tomu, že nadšením z devadesátek může překypovat jen ten, kdo je zažil a kdo z nich současně profitoval. Takže hlavně moje generace. Je pravda, že v řadě oblastí se uvolnila místa, která jsme rychle zaplnili. Zvláště to platí pro kulturu a média. Lidé se tady dostávali na atraktivní pozice až příliš snadno. Jsem toho nezářným příkladem. Sedím takhle někdy v roce 1993 v ústecké hospodě. A tu přichází chlapík s obrovským nahrávacím přístrojem, že natáčí pořad o problémech mládeže v nové době. Ta mládež jsem měl být já. Něco jsem mu pod vlivem napovídal. Hlavně že nemám prachy, což je docela problém. Na závěr jsem se ho zeptal, odkud je. Prý z Českého rozhlasu. Pronesl jsem něco jako, že chodit s touhle nahrávací škatulí a vyptávat se lidí bych uměl taky. Řekl mi, ať se stavím v ústeckém studiu, že nemají lidi. Tak jsem tam šel. Vzali mě.

Pár let nato jsem byl, už v Praze, šéfredaktorem Radiožurnálu. Ne, to nemá být chlubení, naopak. Byla to unikátní situace, kdy každý mohl všechno. Revoluční zlom způsobil, že v devadesátkách rychle zasedli dvacátníci a třicátníci místa, na kterých v normálních poměrech sedí padesátníci. Což taky oprávněně rozčiluje dnešní mladší generaci, protože devadesátkoví třicátníci bývají ve svých pozicích často pevně zatemovaní a brání jim v postupu. Taky by mě to štvalo. Ale rozhodně to není tak, jak zní módní narativ, že pro úspěch v devadesátkách byl nutný kdovíjaký finanční nebo sociální kapitál. Každý udělal to, co chtěl, na co měl fantazii, co mohl. Neuvěřitelná doba. A vůbec ne špatná.

Temná doba plná svobody

Teď však k tomu „ale“, které jsem avizoval na začátku. Když jsem formuloval obhajobu devadesátek, díval jsem se jedním okem na dokumentární seriál České televize Polosvět, pojednávající právě o těch letech. A najednou jsem uviděl sama sebe. Sedím v příšerném úboru skládajícím se z košile s krátkým rukávem a nepálské vestičky nejspíš z tehdy populárního obchodu Sanu‑babu na soudu s podvodníky s lehkými topnými oleji, což byla kauza, která připravila stát o stovky miliard korun. A vybavilo se mi, o čem jsem coby začínající novinář té doby také referoval. O vraždách prostitutek na E‑55, které mafián Cvetomir Belčev mučil žehličkou a zahrabával na zahradě. O praktikách mafií na severu. O vytunelování Setuzy. A tak dále.

Takže přece jen poněkud brzdím. Na zlodějinách devadesátých let jsem vlastně i vydělával, protože co zpráva od soudu s tuneláři, to na honoráři sto padesát korun, co rozhovor s mafiánem, to dvě stovky, co reportáž z E‑55, to pětistovka. Takže ano: devadesátky byly trochu polosvět. Ale trvám na tom, že byly zároveň skvělé. Protože kdo je zažil, má nezrušitelnou afinitu ke svobodě a těžko z toho vyroste. Pokud je přežil, samozřejmě.