Na začátku bylo týpí. Dobrodružné drama Jako po drátku se vydává i do časů Vinnetoua

Prostřednictvím rodin či jednotlivců vyprávějí historické události, osvětlují neznámé souvislosti, přitahují pozornost k místům zapomenutým. Do této sekce současné české beletrie by vedle úspěšných (Bílá voda, Rozpůlený dům, Šikmý kostel) i méně úspěšných, ale čím dál početnějších titulů zapadla asi i prvotina Ondřeje Šance, kdyby ale…

Těch ale je v případě románu Jako po drátku, jejž vydalo na podzim nakladatelství Argo, víc. Když s jeho hlavními protagonisty –  Márií a jejím synem Zoltánem – překonáme první kapitoly bídy na Kysuci, hlad, znásilnění, smrt blízkých a zvládneme pouť od česko-slovenské hranice až k severočeskému Aussigu, tedy Ústí nad Labem, stočí se linka sociálního dramatu do nečekaných vod. Ty ústí nejprve u Karla Maye a Ernesta Thompsona Setona, posléze u Zdeňka Buriana, Eduarda Štorcha… To už není typická rodová kronika, ale výprava do časů Vinnetoua, mezi indiány, osadníky a přistěhovalce z celého světa, posléze také k českým trampům. Do textu se přitom vkrádá fantazie, metafora, až je z toho zajímavý literární úkaz.

„Zhruba v patnácti jsme si s bráchou dvojčetem a bratrancem ušili týpí podle Setonových Dvou divochů a já se začal zajímat o historii Severní Ameriky, což mi vydrželo dodnes. Potom jsme se ženou koupili rozpadlý statek z roku 1763 na Verneřicku, začali ho opravovat a chovat kozy. To zase podnítilo můj zájem o místní dějiny a příběhy, zvlášť když jeden z prvních byl o hochštaplerovi Karlu Mayovi, kterého tady zatkli,“ líčí pro HN Ondřej Šanc. Založením dobrodruh, sám se od šestnácti let toulal stopem po Evropě i Americe, posléze se třeba v nevadské poušti živil jako údržbář, až zakotvil zase v rodných severních Čechách, kde teď hospodaří. Mimochodem než začal psát o drátenících, naučil se sám drátovat. 

Potěšte sebe nebo je nadělte o Vánocích svým blízkým. Tady je 25 tipů na knihy od redakce HN

6. 12. 2024 ▪ 14 min. čtení

„Dráteníci se od většiny obyvatelstva monarchie lišili tím, že mohli volně cestovat. Ostatně slovo cikán dříve nemělo čistě etnický význam, ale označovalo spíše kočovný způsob života, který ostatní dráždil,“ říká. Rozhodujícím impulzem, proč nakonec sedl k počítači a sepsal 400stránkový román, byl ale reálný příběh Adama, Roma z 21. století. „Došlo mi, že jsme zvyklí se pohoršovat nad bezprávím a rasismem vůči indiánům a otrokům, ale v naší žité realitě to nevnímáme. No a pak jsem si ještě uvědomil, že Adamův příběh se odehrál na stejném místě, kde se pohyboval Karel May. A tak jsem to propojil.“  

Autor, který si roky nevěřil a od rukopisu často odbíhal, dnes opatrně sbírá nápady pro další knížku. Přiznává, že první románové dobrodružství bylo strhující a objevné: „Předtím jsem si třeba vůbec neuvědomoval, jak obrovský význam měla železnice a splavněná řeka pro kontakt se světem a Amerikou. Nikdy jsem neslyšel někoho vzpomínat a mluvit o tom, že Ústí nad Labem bylo asi nejdůležitějším přístavem celé monarchie, že kdokoliv chtěl vycestovat  do Ameriky, jel přes moje město! Za komunistů to nikdo nepřipomínal a později jsme potřebovali se spíše bez lží a zamlčování vyznat ve 20. století. Tohle všechno mi došlo, až když jsem se dočetl, že ovoce z Českého středohoří se vozilo až do Anglie, zatímco v okolí vznikaly přádelny a textilky zpracovávající americkou bavlnu.“

Druhým klíčovým překvapením bylo pak pro začínajícího spisovatele „setkání“ s J. D. Lépišem, kysuckým dráteníkem. „Informace, že za svůj život byl šestnáctkrát v Americe, úplně změnila můj pohled na tehdejší možnosti cestování a v myšlenkách mě zavedla znovu k železnici. A po ní zase – až do Ústí.“ 

Ondřej Šanc: Jako po drátku

KNIHA, nakl. Argo, 2024