„Ptají se mě, proč jdu tak donaha a vše na sebe říkám.“ Fotografka Libuše Jarcovjáková se konečně těší zasloužené pozornosti

Vinárna Orlík vypadala jako místo, které hledám. Vstoupila jsem s kapucí na hlavě. Uvnitř bylo pusto a prázdno. Jenom cizí člověk na baru. „Kde máš psy?“ zeptal se a já se ohlédla, jako bych je hledala. Hned mi to došlo. Vpadla jsem dovnitř z mrazivé noci jako Eskymák z ledových plání. Pila jsem vodku a cítila se osaměle. Chlap vedle si nechtěl povídat. Dával to najevo celým tělem. „Dodělej toho člověka,“ zahuhlal a otočil se zády. Pracuju na tom. Celý život se snažím dodělat, dokončit, vyspravit, zlepšit toho člověka. Každý druhý, třetí, desátý den, měsíc, rok začínám nový život…

Tak o způsobech, jak se sebou stále bojuje, jak se snaží sama sebe zlepšit, dokončit, tedy dodělat, píše Libuše Jarcovjáková v knize a vypráví i ve filmu, na výstavách. Po letech, kdy svou práci prezentovala spíš ojediněle, se nám konečně nabízí několik cest, po nichž se za ní můžeme vydat a objevovat.

Černé roky

Můžeme třeba otevřít knihu, kterou Libuše Jarcovjáková společně s editorkami Barborou Baronovou a Luciou L. Fišerovou sestavila ze svých deníkových zápisků z let 1971–1987 a snímků, jež vznikaly také v každodenním rytmu. Kniha, výjimečná obsahem i grafickou podobou, vyšla v nakladatelství wo-men v roce 2016 pod názvem Černé roky a zachycuje s otevřeností, jež je Jarcovjákové znamením i obranným štítem, všechny etapy jejího nelehkého dospívání.

Velké čtení

Někdy fotím z terapeutických důvodů, říká Libuše Jarcovjáková. Její snímky jdou na dřeň lidské intimity

21. 6. 2019 ▪ 15 min. čtení

Začínající fotografka z politicky nespolehlivé rodiny, která prostě ani nemohla napoprvé uspět při přijímačkách na FAMU, až se sebemrskačským zápalem dokumentuje své nezdary, zachycuje noční směny v tiskárně, kde se má zocelit v socialistickém myšlení, pražské hospody, kde se obvykle s přáteli propíjí do rána, nebo i nemocniční pokoj, kde po pokusu o tajnou interrupci bojuje o život. „Ptají se mě, proč jdu tak donaha. Proč na sebe všechno říkám. Snad je to proces zrání. Osobní přestává být osobní. Už to nejsem jenom já, ale kdosi, kdo se pokoušel a pokouší dodělat toho člověka,“ píše v úvodu ke knize. V ní nalezneme také její dnes už slavné fotografie – z tiskárny Svoboda, z pololegálního gay klubu na Václavském náměstí, z komunity Vietnamců a Kubánců, které učila češtině, nebo Romů ze Žižkova, z první cesty do Japonska i z berlínské emigrace.

Kým chci být?

Sonda do světa fotografky a ženy, která sice nakonec vystudovala FAMU a v 80. letech zaujala i nekompromisní kritičku Annu Fárovou, ale skutečně se prosadila až po své šedesátce, pokračuje i na stříbrném plátně. Režisérka Klára Tasovská celovečerní snímek nazvala „Ještě nejsem, kým chci být“ a vytvořila jej společně s Alexanderem Kashcheevem vlastně podle stejného principu, jakým vznikala kniha Černé roky. „Příběh Libuše Jarcovjákové vyprávíme konceptuálně pouze prostřednictvím jejích syrových fotografií,“ vysvětluje režisérka. „Často fotografovala události, jak se odvíjely, v sérii několika snímků jdoucích za sebou. Tyto sekvence vytváří v rychlém sledu po sobě dojem zvláštního, nesouvislého pohybu.“

Foto: Libuše Jarcovjáková, Aerofilms

Režisérka se střihačem využili na 3000 fotografií, které v kombinaci s ruchy, zvykovými efekty či hudbou doslova ožívají, až divák po chvíli zapomene, že sleduje montáž. Podle tvůrců se do hry zapojuje naše imaginace, vzniká „zvláštní audiovizuální, imerzní efekt“. Ten podtrhuje mluvené slovo – opět citáty z deníků, jež už známe z knihy. Film jde ale dál, až k pádu Berlínské zdi, k osudovému setkání s přítelkyní, jež Libuši Jarcovjákovou nakonec vrací na začátku 90. let do Prahy.

Praha, Paříž…

Snímek byl ve světové premiéře uveden na Berlinale, potlesk sklízel i na karlovarském festivalu. Česká kina jej uvádějí od začátku října, přičemž o několik dní dříve byla v pražském Veletržním paláci otevřena také fotografčina retrospektivní výstava. A aby toho nebylo málo: do 10. listopadu se v pařížském Grand Palais koná slavný Paris Photo. O účast na něm se každý rok ucházejí stovky galerií, ale porota vybírá vždy jen omezený počet z nejlepších. Na veletrhu, kde se scházejí přední umělci, galeristé, sběratelé, kurátoři a znalci z celého světa, jsou i letos prezentovány nejnovější trendy v umělecké fotografii – a nechybí tu ani Libuše Jarcovjáková a její práce. Kolikátý že je to už vlastně život?

Výstava Libuše Jarcovjákové na Paris Photo

Foto: Radim Hořelka

Ještě nejsem, kým chci být (Česko, Rakousko, Slovensko, 2024)

FILM, režie Klára Tasovská, distribuce Aerofilms, od 3. 10. v českých kinech

Libuše Jarcovjáková

VÝSTAVA, Veletržní palác, Národní galerie v Praze, do 30. 3. 2025