Pro seriály je „nejzlatější“ doba, ale bublina může prasknout. Mnozí si nevyberou ani po hodině přepínání

Spisovatel Karel Havlíček Borovský zanechal národu nejen svoje dílo, ale i dceru, pubertální Zdeňku. Osud sirotka si vezmou na starost čeští obrozenci, kteří z něj chtějí vytvořit dokonalý symbol něžnosti české kultury…

Anotace nového českého seriálu, jehož šest epizod je od tohoto týdne už v kompletní sestavě k vidění na Canal+ , je výstižná a ironie jen lehce patrná. Stačí však pár minut strávit před obrazovkou společně s nahluchlým Františkem Palackým, panovačným Františkem Ladislavem Riegrem či roztomile vypočítavým Františkem Augustem Braunerem, sledovat je při jejich pravidelném obrozeneckém schůzování a je to jasné: režisér a producent Matěj Chlupáček netrpí respektem k národním mýtům, nemá strach z historiků ani z filmových kritiků. „Mám rád tohle zrcadlení. Když se současná témata odrážejí v něčem, co už známe z minulosti,“ vysvětluje svou metodu. 

Kdy jste slyšel poprvé o Zdeňce Havlíčkové? Předpokládám, že to nebylo ve škole.

Máte pravdu. Dlouho jsem netušil, že někdo takový vůbec existoval. Poprvé jsem o Zdeňce uslyšel, když mně a Maje Hamplové, s níž v naší produkční společnosti Barletta dělám na většině projektů, přinesl Honza Hřebejk jeden scénář. Napsala jej Lucie Vaňková a Honza říkal, že je výborný a že by se nám taky mohl líbit.

Proč to nechtěl Jan Hřebejk sám natočit?

Myslím, že Honza tehdy neměl producenty, kteří by to s ním chtěli dělat. Nebylo to taky zrovna malé sousto, předpokládalo to výpravný a drahý celovečerní film, což nás také dost odrazovalo. Jenže pak jsme si ten scénář přečetli a nadchli se. Viděli jsme to ovšem ne jako celovečerní film, ale příběh rozsekaný do žánrovějších, menších úseků, v ideálním případě třicetiminutovek. Na tom jsme se shodli a pak dobrých pět let ten scénář s Lucií přepisovali, upravovali a obcházeli televize.