Obecně se soudí, že krize středního věku je u mužů obtížným životním obdobím, na kterém těžko hledat něco pozitivního, protože to, co po ní následuje, je jen pozvolný úpadek provázený občasným heroickým, nicméně krátkodobým a k finálnímu neúspěchu odsouzeným vzepětím. A že různé příručky se tvrdou realitu pokouší tu více, tu méně vychytrale maskovat. Pokusím se ukázat, že to tak není. A že krize středního věku je vlastně tím nejlepším životním obdobím. Dopředu varuji, že tento článek, protože ho píše muž procházející krizí středního věku, obsahuje ironii. Ale ne zas až tak moc.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Pojem „krize středního věku“ zní většině chlapů děsivě, protože signalizuje neodvratný konec mládí. Ovšem proč se vlastně mládí tak adoruje a až kulticky vyzdvihuje nad ostatní životní etapy? Není to nesmysl? Posuďte: Zatímco mladý člověk neustále něco musí, například ucházet se o místo, zajistit si bydlení, ulovit partnera, přičemž k tomu všemu je puzen ekonomickou situací, společenským tlakem a žlázami s vnitřní sekrecí, muž středního věku už v tomto směru nemusí nic. Kariéru má zpravidla vybudovanou, hypotéku splacenou, partnerství na několikátý pokus vyřešené. Nemusí se děsit, že něco nezvládne, že v něčem fatálně na celý život selže. Nemusí být pouhou hříčkou okolností, objektem vnitřních a vnějších tlaků. Může se soustředit na to, co skutečně bez jakéhokoli přinucení chce, prostřednictvím čehož se může stát skutečným individuem, nikoli jen zaměnitelným křečkem běhajícím v kolečku všemožných nutností. No není to paráda?

Ptáte se, co může motivem takové individuace být? Cokoli. Třeba politika, v lepším případě motivovaná snahou o lepší fungování státu, a nikoli touhou někoho skolit. Nebo předávání zkušeností, v lepším případě motivované snahou pomoci, nikoli se na druhé vytahovat. Či prostě uvažování nad smyslem všehomíra a naší role v něm, což je sice povětšinou marnost, zato ušlechtilá. Dá se také objevit spousta nových věcí, klidně i maličkostí, které lze (a to je podstatné) provozovat už bez stresu a obavy ze selhání, která je vlastní mládí. Já jsem třeba začal hrát šachy. Což sice dělám mimořádně špatně, ovšem s výhodou, že se svým chybám dokážu zasmát, prohry mně nevadí, zatímco v mládí bych je pokládal za fatální selhání, které problematizuje mou lidskou hodnotu. No a samozřejmě jsem si pořídil motorku, na které jsem si okamžitě zlámal nohu. Ale co, zahojilo se to – a jede se dál!

Samozřejmě není všechno růžové. Někdy to vypadá spíš černě. Myšlení je ve středním věku pomalejší, ubývá kreativity, tělo funguje jinak, už toho tolik nevydrží. Prostě krize. Člověk by se na to někdy opravdu vykašlal. Jenže v ten moment by mělo nastoupit ono známé a bohužel často vysmívané rčení „krize je příležitost“. Vezměme nejdříve třeba tělo. V mládí se jím člověk, i když třeba sportuje na slušné úrovni, nemusí zabývat. Funguje tak nějak samo. Postupně se ale drobné chyby, minizranění a další nesrovnalosti sčítají, hromadí a někdy kolem padesátky se začnou projevovat. Ouvej. Takže jaká příležitost?! řeknete si.

Je to prosté. Krize vás může přimět k zájmu o to, jak vlastně tělo funguje, jaké pohyby jste třeba celý život dělali špatně a přivodili si tak nevědomky problémy. A všechno postupně odstranit. Možností je spousta, přes mobilní aplikace, fyzioterapie a tak dále. Dá se pak znovu začít, když ne v novém, tak v opraveném a správně fungujícím těle. Že to jde, ukazují běžci, kteří v šedesáti zvládají bez větších potíží maraton. Pocit „opravenosti“ je sám o sobě skvělý, ale navíc, když se opravit zvládnete, máte před mladými výhodu, protože jste dokázali to, co oni mají ještě před sebou. No a co si budeme povídat, je příjemné, když někde u Vltavy či v Beskydech předbíháte někoho, kdo je o dvacet let mladší.

A co hlava a celkově intelektuální schopnosti? S těmi si, byť v krizi, netřeba dělat velké starosti. Úbytek kreativity a rychlosti myšlení nahrazují bohatě zkušenosti a rozvaha. Takže mladší vás, minimálně do doby, než vás doběhne nemoc stáří se jménem toho německého vědce, víte kterého, intelektuálně nedoběhnou ani náhodou. Takže taky, zatím, pohoda.

Ještě lepší to je, pokud jde o celkovou pozici ve veřejném životě. Zatímco mladí jaksi musí být progresivní, protože se to společensky vyžaduje, chlap kolem padesátky si může vybrat. Buď se postaví do role obhájce starých hodnot, onoho „normálního světa, jako byl vždycky“, a bude si říkat dejme tomu boomer hooligan, nebo se nominuje do role, ve které se bude snažit překonávat sám sebe, být empatický, progresivní, ba dokonce deklarovaně feministický. Ať už zvolí jakoukoli eventualitu, může si sám připadat, že je sexy, a někdo tak dokonce může působit i navenek. V každém případě pokud se jakkoli angažuje ve veřejném prostoru nejen intenzivně, ale i šikovně, bude v centru pozornosti. Což je nejen příjemné, ale i užitečné: Vyvaruje se tím toho nejhoršího, co může chlapa středního věku postihnout, tedy pocitu zapomnění, neužitečnosti, odstrčenosti. Což pak často vede k rezignaci na život sám.

A teď ty ošidné záležitosti. Nejprve alkohol. S ním je to ve středním věku trochu komplikovanější, ale zase ne tolik. Je pravda, že pokud člověk už nepřelezl svůj alkoholový kopec a neskončil silou vůle vlastní nebo vůle žáků doktora Skály jako abstinent, pociťuje při konzumaci alkoholu jisté potíže. Metabolismus je pomalejší než za mlada, kocovina se protahuje do pozdního odpoledne nikoli druhého, ale častěji třetího dne. Na druhou stranu mezi důsledky konzumace různých typů alkoholu je značný rozdíl. Kdo zažil ráno jak po lahvi kontušovky, tak po lahvi single malt whisky, potvrdí, že se to nedá příliš srovnávat. Srovnávat sice zrovna nelze ani fiskální stránku takové konzumace, ale vzhledem k tomu, že ve středním věku už má člověk, ve srovnání s mládím, většinou přece jen nějaké peníze, může handicap méně kvalitního metabolismu hravě vyrovnat kvalitou zpracovávané látky. Především ale může ve středním věku zálibu v alkoholu otočit z pouhého příjemného a, přiznejme, dost nebezpečného zlozvyku v ušlechtilý koníček. Kurzy míchání koňaků, sbírání francouzských vín (pro vlastence třeba vín žernoseckých, která se, což se málo ví, dopravují na Pražský hrad už od dob TGM) nebo třeba výroba vlastního domácího piva je něco, co dodává muži pocit klidné důstojnosti, až by se dalo říci příslušnosti k nobilitě, aniž by se přitom vytrácel pocit chlapeckého hračičkovství. No a také je ovšem možné se na alkohol úplně vykašlat, za což muž středního věku na oplátku získá hrdý pocit vnitřní síly, a to je také slušně fungující droga. Střední věk opravdu skýtá na rozdíl od mládí i v téhle oblasti nekonečné možnosti volby.

No a téma nejošidnější – sex. Je třeba si samozřejmě, v rámci krize středního věku, přiznat, že už není všechno, jak bývalo. To lze ale na druhou stranu považovat i za výhodu. Člověk si u vědomí vlastní erotické historie může filozoficky říci „když už nemůžu, tak už nemusím“ a okem kynika Diogena ze Sinopé s jistým pobavením sledovat mladší generaci, která ještě musí, aby měla později na co vzpomínat. A i když má muž středního věku ještě puzení účastnit se i nadále soutěže (ano, i takoví jsou), má oproti mladším účastníkům nespornou výhodu finančního zázemí a zkušenostmi získané výmluvnosti, což jsou aktiva, která jsou v mnoha případech schopná nejen dorovnat, ale i suverénně trumfnout efemérní fyzickou přitažlivost. A výdobytky moderní farmacie koneckonců ve finále vyrovnají i jisté fyziologické handicapy. Takže i tady zatím dobrý.

Tvrdím zkrátka, a vlastně skoro bez ironie, že krize středního věku – pravda, pokud ji člověk ve zdraví přežije – otevírá široké možnosti ve všech směrech. Kdo má fantazii, může ji považovat za nejlepší období života. No a ten, kdo fantazii nemá? Pokud není vyslovený defétista, může se alespoň vyhnout tomu, aby ji považoval za období nejhorší. Jak onehdá řekl Václav Klaus: Nic nekončí, jedeme dál! (smajlík)

Baví vás číst názory chytrých lidí? Odebírejte newsletter Týden v komentářích, kde najdete výběr toho nejlepšího. Pečlivě ho pro vás každý týden sestavuje Jan Kubita a kromě jiných píší Petr Honzejk, Julie Hrstková, Martin Ehl a Luděk Vainert.