Proč nefungují útoky na „komunistického lampasáka“ Petra Pavla? Je to člověk, který nabízí celému národu rozhřešení

Pokusím se odpovědět. Nakousl jsem to sice už v jednom starším textu, ale situace se vyvíjí a vyžaduje si komplexnější vysvětlení. Odpověď bude složená z trochy historie a trochy osobní zkušenosti, ale i z trochy kolektivní psychologie, ba i z kapky politické mystiky a vězte, že na úplnost si nárok nečiní. Berte ji, prosím, jen jako osobní hypotézu. K inspiraci, k rozstřílení. Jak je libo.

Miliardáři se sešikovali za generálem Pavlem. Ten si hlídá, aby jeho sponzoři neměli tunelářskou minulost

20. 9. 2022 ▪ 7 min. čtení

Koho – a za co – je možné si vážit

Tedy: Zásadní důvod, proč je Petr Pavel tak populární a proč rozsévači pochybností nenacházejí úrodnou půdu, je dle mého soudu v tom, že generál Pavel je zosobněním příběhu celého Česka. To si v letech 1948 až 1989 zadalo s komunismem na všech úrovních. Nejen na úrovni institucionální a skupinové, ale i na úrovni jednotlivců.

Málokdo byl v té době tak statečný, aby dokázal vyjádřit nesouhlas s režimem, nebo se dokonce stal disidentem. Většina Čechů prostě chtěla žít své životy, budovat si v rámci možností kariéry, dostat své děti na školy. To vyžadovalo, nebo spíš automaticky přinášelo, větší či menší kompromisy. Někdo se s režimem namočil méně, třeba tím, že fungoval v ROH, chodil poslušně na Prvního máje do průvodu, podepisoval nejrůznější rezoluce pracujících. Někdo se namočil více, třeba tím, že vstoupil z kariérních důvodu do partaje, ba v ní přijal i funkci. Tak jako to udělal Petr Pavel. Po roce 1989, když došlo k uvolnění poměrů, si pak drtivá většina Čechů vydechla, že už nemusí poklonkovat bolševikovi, a obrátila se s nadšením směrem ke svobodě, trhu, demokracii. Což bylo dopředu vyjádřeno jedním z hesel listopadové revoluce „Zpátky do Evropy“. A přesně jako většina se zachoval také Petr Pavel.

Abych to vyjádřil úplně jasně: Mám teorii, že většině lidí z mojí generace není Petr Pavel blízký, PŘESTOŽE si zadal s komunisty a až po revoluci otočil, ale právě PROTO. Je v tom stejný jako většina. Jeho příběh je ovšem silnější než miliony těch obyčejných – dotáhl to až na velitelství NATO, do samého čela organizace bránící západní hodnoty. A pokud se nyní stane  prezidentem, bude to vlastně v určitém slova smyslu společenské rozhřešení. Potvrzení, že jsme se za komunismu sice chovali nestatečně, ale vlastně normálně a že si nemáme dohromady moc co vyčítat. A pokud přece jen ano – protože když se podíváme zpět, najdeme ve své osobní historii momenty, na které nejsme hrdí –, pak jsme si nestatečnost či pomýlenost přece dávno odpracovali! Jsme teď Západ, bráníme Ukrajinu a tak dále. Takže ať žije Pavel!

Samozřejmě každého napadne otázka, proč to v prezidentské kampani nefunguje stejně i u jiných politiků, například u Andreje Babiše, kterému naopak většina společnosti, soudě podle průzkumů, připisuje bolševickou minulost k tíži. Vždyť přece Babiš býval, podobně jako Pavel, nomenklaturní bolševický kádr a podobně jako on v novém režimu uspěl, byť nikoli jako jeho obránce, ale alespoň jako ten, kdo z něj dokázal vytěžit maximum! Tak kde je rozdíl? Proč Babiše, na rozdíl od Pavla, Češi většinově za prezidenta nechtějí?

Odpověď je prostá: Lidé vidí, že Babiš ve skutečnosti neprodělal žádný vnitřní přerod, že jeho chování je jen pokračováním pozdně socialistického prospěchářského kšeftaření jinými prostředky. Ano, mohl tak vydělat miliardy. Ano, mohl si tak de facto koupit i premiérský post. Ale vlastně na tom není nic úctyhodného. A prezidentem by přece měl být člověk, který si zaslouží úctu – třeba za to, že se dokázal změnit. Jenže Babiš jen dál jel v tom, co se za bolševika naučil. V intrikách, v uplácení (voličů), v pokročilé demagogii.

Naopak Petr Pavel – ve většinovém vidění – vnitřní změnu prodělal, a nasadil na její potvrzení dokonce i život, když bojoval v bývalé Jugoslávii, v Iráku, v Afghánistánu. Stal se lidovým hrdinou. Je vcelku jasné, s kým z těch dvou se obyčejný člověk touží ztotožnit. Každý si raději sama sebe převypráví jako statečného Petra Pavla než jako věčně oportunistického Babiše. Pavel umožňuje lidem, aby si sami sebe dodatečně vážili. Babiš nikoli, jen jim dává nakrmit jako surikatám. Což je pro odpověď na otázku, koho vlastně většina lidí chce za prezidenta, který je stále ještě vnímán spíše jako morální autorita než jako krmič davů, klíčové.

Jak se stát napraveným hříšníkem

Je tu ale ještě další rovina, již kritici Petra Pavla, kteří se ho pokoušejí sejmout historkami z komunistických rozvědčických kurzů, nedoceňují: ozvěny křesťanské nauky o napravení hříšníka. A ty mají překvapivě sílu i v sekulární společnosti. Změna pozitivním směrem je vždy imponující a z nějakého příběhu ji zná každý. Někdo z Bible z příběhu o Šavlovi a Pavlovi (sic!), jiný z popkultury, třeba z filmu Misie, kde hlavní hrdina, původně vrahoun a otrokář, nakonec položí život při obraně jihoamerických indiánů před portugalskou expanzí. Nejde jen o to, že jsme schopni se nad takovým napraveným hříšníkem dojmout (a samozřejmě nás při tom současně dojímá naše vlastní velkorysost, s jakou mu jeho minulost odpouštíme). Podstatné je, že v něm vidíme šanci, naši vlastní šanci, že můžeme své vlastní chyby revidovat, litovat jich, napravit je. I v tom je síla Pavlova příběhu.

Je mimochodem pozoruhodné, že proti Petru Pavlovi se zhusta vymezují katoličtí politici, jako například Miroslav Kalousek nebo další prezidentský kandidát Pavel Fischer. Že by učení o napraveném hříšníkovi neznali? Nebo že by zkoušeli vyhrát a prosadit svou s pomocí zcela nekřesťanského motivu nesmiřitelnosti? Kdo ví.

Samozřejmě že nic z toho, co popisuji, nefunguje na vědomé rovině. Když svoji teorii o sympatiích pro Petra Pavla coby zhmotněné touhy po celospolečenském rozhřešení nadnesu komukoli z jeho liberálních voličů, upřímně se rozdurdí: „Nikdy jsem si s komunisty nezadal, chci generála volit jen a jen kvůli jeho současným postojům. Co si to vlastně dovoluješ, takhle urážet lidi?!“

V takovém případě mi pak už zbývá jen odvolat se na autoritu. Václav Havel v eseji Moc bezmocných ukázal, že jsme se svým způsobem na fungování komunistického režimu podíleli všichni. Někdo více než pověstný Havlův zelinář, který ve výloze mechanicky roztahoval transparent Proletáři všech zemí, spojte se, někdo méně. Ale do jisté míry všichni. A (skoro) všichni, kdo tu dobu prožili a neradi na ni vzpomínají, protože už jsou dávno jinde, podvědomě touží po rozhřešení. A to nabízí možná právě hradní angažmá „exkomunistického lampasáka“ Petra Pavla.

Jistě namítnete: a co mladší ročníky, které komunismus nezažily? Pro ně by útoky na Pavlovu minulost jako přitěžující připomínka fungovat mohly, ne? Proč by vlastně zrovna tenhle generál měl být pro ně přitažlivý, aby jej chtěli prezidentem? Odpovídám: Ne, ani na ně to patrně fungovat nebude. Zaprvé proto, že jim je minulosti už vcelku fuk – řeší ne, co bylo, ale co je teď. A zadruhé proto, že když nemají proč v Pavlovi na Hradě vidět rozhřešení pro sebe, vidí ho pro své rodiče. Takhle jednoduché to, podle mého, je.