Trojité příkopy a hradby, obrovská sídla. Věda odhaluje, jak vyspělí byli dávní obyvatelé Amazonie

Carvajalovy deníky popisují také velkolepá indiánská sídla. Historici tyto pasáže dlouho považovali za cestovatelskou latinu, která měla Orellanově cestě jen dodat na lesku. Moderní věda ale dává španělskému mnichovi za pravdu. Tam, kde se dnes rozkládá prales, žily v předkolumbovských dobách početné populace indiánů, zdecimované později infekčními chorobami zavlečenými do Nového světa z Evropy. O jejich existenci už víme nějakou dobu, zatím ale šlo spíše o hrubé informace. Jeden z nejpádnějších důkazů o vyspělosti indiánských civilizací v předkolumbovské Amazonii přinesl výzkum mezinárodního týmu vedeného Heikem Prümersem z bonnského Deutsches Archäologisches Institut, jehož výsledky zveřejnil vědecký časopis Nature.

Chov dobytka, sója i doly na zlato. Amazonský prales přišel o nejvíce plochy od roku 2006

3. 1. 2022 ▪ 3 min. čtení

Lasery nahlíží pod klenbu stromů

Prümers a jeho spolupracovníci zkoumali těžko dostupnou krajinu bolivijského Llanos de Mojos z paluby vrtulníku létajícího asi dvě stě metrů nad zemí. Použili k tomu zařízení označované jako lidar, jež používají i samořiditelná auta, které při přeletech nad pralesem vysílalo k zemi laserové paprsky a zaznamenávalo jejich odrazy. Laser pronikal vegetací a vykreslil konfiguraci terénu skrytou pod korunami stromů

„Lidar odhalil terasy, dlouhé náspy, ohrazené plochy se strážními místy a nádrže na vodu. Jsou to monumentální stavby. Často je od sebe dělí pouhá míle, ale přitom jsou propojeny kanály a vyvýšenými náspy o celkové délce šest set mil,“ přibližuje objevené stavby člen výzkumného týmu José Iriarte z University of Exeter. „Jde o část Amazonie s jedním z nejstarších osídlení, kde začala domestikace tak významné zemědělské plodiny, jakou je maniok. O životě lidí z této doby ale víme jen málo.“

Rozsáhlé komplexy staveb jsou dílem casarabské kultury, jež vzkvétala v amazonské části dnešní Bolívie mezi roky 500 a 1400 našeho letopočtu. Civilizaci ovládající území o rozloze 4 500 kilometrů čtverečních zřejmě přivedlo k zániku dlouhé období sucha.

Vědci prozkoumali šestadvacet území o celkové ploše dvě stě kilometrů čtverečních. Narazili tu na čtyřiadvacet menších osad, přičemž existence patnácti byla pro vědu novinkou. Prozkoumali také dvě větší sídla známá jako Landívar a Cotoca a byli zaskočeni jejich skutečnou rozlohou. Zabírala plochu 147 a 315 hektarů (pražské Staré Město má rozlohu 129 hektarů). Před útočníky je chránily systémy trojitých příkopů a hradeb. Uvnitř měst vybudovali jejich obyvatelé vyvýšené terasy s půdorysem ve tvaru písmene U. Sloužily zřejmě k náboženským účelům, podobně jako pyramidy vysoké přes dvacet metrů.

Stavitelé Landívaru a Cotocy odvedli impozantní dílo. Prümers a jeho spolupracovníci odhadli, že v Landívaru přemístili indiáni při stavebních pracích 276 000 kubíků zeminy, v Cotoce to bylo dokonce 570 690 kubíků. Na slavnou mohylu Akapana, vybudovanou ve stejné době předkolumbovskou tiwanackou civilizací na březích bolivijského jezera Titicaca, stačila jejím stavitelům pouhá desetina materiálu. Vědci odhadují, že Cotoca mohla být centrem území o rozloze kolem pěti set kilometrů čtverečních.

Tajemství černé země

Před tisícem let zabíraly pětinu rozlohy dnešních lesů Amazonie travnaté pampy. Na těch se rozkládala i casarabská sídla. Celá oblast byla zřejmě rok co rok zaplavována vodami z řek, jež v období dešťů vystupovaly z břehů. Osídlení této části Amazonie bylo v předkolumbovských dobách opravdu husté. Kolem každého sídla se v okruhu do deseti kilometrů nacházelo v průměru deset dalších osad. V některých oblastech od sebe dvě sousední osady nedělily ani dva kilometry.

Objevy z bolivijského Llanos de Mojos jsou jen dalším dílkem do skládanky, jež ve svém celku ukazuje vyspělost dávných obyvatel Amazonie. Výzkumy probíhají na různých místech území o rozloze více než šest milionů kilometrů čtverečních. Například v povodí řeky Xingu objevili archeologové pod vedením Michaela Hackenbergera z University of Florida desítky sídel opevněných palisádami. Vědci je označují jako „zahradní města“, protože ležela uprostřed polí a rybníků propojených kanály a cestami s mosty. V roce 2018 objevil tým Josého Iriarteho na základě satelitních snímků zbytky sídel, mohyl a náspů v dnes řídce osídlené oblasti Matto Grosso. Iriarte odhaduje, že mezi roky 1250 a 1500 našeho letopočtu žilo na ploše reprezentující sedm procent celkové rozlohy Amazonie zhruba milion lidí.

Mylné představy o řídkém osídlení předkolumbovské Amazonie vycházejí z dnešních poměrů, kdy tamější obyvatelé kácejí a pálí deštný les, aby získali půdu pro pěstování plodin a chov zvířat. Půda se rychle vyčerpává a lidé se musí přesunout jinam. Tam znovu vypálí prales, aby získali novou zemědělskou půdu. V předkolumbovských dobách ale žili obyvatelé Amazonie trvale na jednom místě ve velkých osadách, protože ovládali postup pro zúrodnění pralesní půdy na takzvanou terra preta čili černou zem. Kmeny pokácených stromů spálili na dřevěné uhlí a to po rozdrcení zapravili do země. Uhlí na sebe vázalo organické látky z nejrůznějších odpadů, které indiáni na vybraná místa trpělivě nosili. Dnes má terra preta v některých oblastech mocnost dvou metrů a lze z ní bez rizika vyčerpání živin sklízet úrodu několikrát ročně.

Původní populace žijící v Amazonii však drasticky zasáhly a mnohé vyhubily infekční choroby, které sem zavlekli kolonizátoři z Evropy. Ti také místní obyvatele až systematicky vyvražďovali. S indiány tak zmizela ze světa i znalost postupů pro zúrodnění pralesních půd. Lidé přešli na primitivnější systém hospodaření založený na neustálém kácení a vypalování lesů. Dnes se vědci snaží umění dávných obyvatel Amazonie vzkřísit. Našlo by uplatnění nejen v Jižní Americe, ale i v tropických oblastech dalších kontinentů.