Na Cambridgeské univerzitě někteří vědci demonstrativně odcházeli, jakmile fyziolog Robert Edwards vstoupil do místnosti. Na slavnou školu přišel, aby tu pokračoval ve výzkumu lidského umělého oplodnění, který mu na jeho předchozím pracovišti v Národním institutu pro medicínský výzkum v londýnském Mill Hillu zakázali. Ani na novém působišti nevládlo nad jeho výzkumem velké nadšení. „Nebudu v jedné místnosti s člověkem, který dělá takové věci,“ zaznívalo z úst jeho odpůrců.
Psal se rok 1963 a jen málokdo považoval neplodnost za vážný problém. Svět se obával přelidnění a medicína viděla prioritu ve vývoji antikoncepce. Edwards šel proti proudu. Jeho žádosti o granty padaly jedna za druhou pod stůl. Byl obviňován z „pokusů na lidech“, přirovnávali ho k nacistickým válečným zločincům. Když se snažil ve sdělovacích prostředcích předsudky vůči léčbě neplodnosti vyvracet, jen přilil oleje do ohně. Jeden z oponentů jeho žádosti o grant mu hned v úvodu posudku vyčetl „nechutnou publicitu“. Popularizace vědy mu vynesla nálepku ďáblova advokáta.
Co se dočtete dál
- Kolik dětí ze zkumavky by mohlo žít na zemi v roce 2100.
- Co doporučoval „ghostwriter“ autorům metody.
- Proč poznamenal tento autor historii umělého oplodnění v dobrém i ve zlém.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
