Dějiny se opakují? Tyhle floskule nesnáším. Česká vědkyně skládá fascinující příběhy starověké civilizace, získala na to 60 milionů

Opravdu byla starověká Mezopotámie krutým a násilnickým místem, kde se uplatňoval princip „oko za oko“? Co vše vlastně tehdejší lidé vnímali jako násilí? A jak časté byly v tamní společnosti vraždy či jiné formy násilného jednání? To vše bude v příštích pěti letech zkoumat egyptoložka a asyrioložka Jana Mynářová z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Na výzkum mezilidského násilí ve starověké Mezopotámii získala prestižní Advanced ERC grant, který Evropská výzkumná rada financuje 2,5 miliony eur – tedy v přepočtu přes 60 miliony korun.

V rozhovoru jsme probírali, jak náročné bylo získat zmíněný grant, čím ji uchvátil svět starověkých civilizací a proč by se o tyto tisíce let zaniklé světy měla zajímat civilizace současná. A řeč přijde třeba i na to, co vše lze dnes vyčíst z pár otisků rydel starověkých písařů v hliněných tabulkách. 

Proč jste si vlastně zvolila právě téma mezilidského násilí? Co vás na něm badatelsky přitahuje?

Vnímám to jako přirozený vývoj mé odborné dráhy. Dlouhodobě se věnuji politickým dějinám starověkého Předního východu a kontaktům mezi Egyptem a Mezopotámií. Když v našem oboru začínáte, přirozeně se věnujete elitní kultuře. Zkoumáte politické dějiny z pohledu panovníků, králů a vládnoucí vrstvy. Ale jak se postupně propracováváte hlouběji a hlouběji, zjišťujete, že královský palác nebo velkolepá hrobka jsou sice fascinující, ale o každodenním životě obyčejných lidí toho příliš nevypoví. Když vyučuji úvodní kurzy, studenti na začátku vidí především monumentalitu: novoasyrské reliéfy panovníků stojících na válečných vozech, výjevy zmasakrovaných nepřátel, případně egyptologické přednášky o bitvě u Kadeše. Vzniká tak zjednodušený obraz, že starověká Mezopotámie byla mimořádně krutým a násilnickým prostorem plným neustálých ozbrojených konfliktů. Jenže když s těmi samými studenty ve vyšších ročnících začnete číst soukromé dopisy nebo každodenní právní dokumenty, najednou zjistíte, že se tam řeší úplně jiné věci.

Co třeba?

Že někomu pošla ovce, že někdo někomu ublížil při potyčce nebo že se v dohodě řeší, že manželka nebude bít svého muže. Najednou vidíte propastný rozdíl mezi královskou ideologií vítězného vládce a realitou všedního dne. A začnete si klást otázku, který z těchto dvou obrazů je pro tehdejší společnost vlastně typičtější a více vypovídající.

Když se řekne právní systém Mezopotámie, každému se vybaví Chammurapiho zákoník a známý princip odplaty „oko za oko, zub za zub“. Četl jsem třeba, že pokud lékař při operaci způsobil pacientovi ztrátu oka nebo smrt, podle tohoto zákoníku mu uťali ruce. Fungovalo to tak doopravdy, nebo šlo jen o jakési ideální představy tehdejší moci?