Nehrají fér, přesto vzbuzují sympatie. Dream Team ukazuje, jaký by měl být standard českých „oddechovek“

Snímek Dream Team na první pohled mohl dopadnout nevkusně a trapně, ale nestalo se. O co v něm jde? Česká reprezentace vyráží na paralympijský basketbalový turnaj, přičemž mužstvo je téměř výhradně tvořeno lidmi, kteří mentální handicap jen předstírají, a „bruslí“ tak na velmi tenkém ledě. Stavět humor na tom, že někdo imituje mentálně handicapované, většinou končí nejapně, lacině a především přežitě. Tomu se však tvůrcům většinou podařilo vyvarovat.

Kolosální lež, která může každou chvíli prasknout

Za vším stojí pedantský a zarputilý trenér Marek (Martin Hofmann), který pokračuje v rodinné tradici a vede lokální basketbalové družstvo. Nemůže však skousnout, že právě jeho syn se v zápase čestně přiznal k autu, což tým stálo postup, a jejich vztah tím ulpí na bodu mrazu. Marek má ale ještě jednoho syna – Šimona s Downovým syndromem (Martin Polišenský). Kvůli němu, i kvůli sobě, se snaží sestavit paralympijský tým mentálně handicapovaných. 

V českém prostředí se mu však hráče nedaří najít a hodlá své snahy ukončit. Pod nátlakem a za pomoci souseda Daniela (Jakub Prachař), vyhořelého divadelního režiséra s „demonstrativně bolístkovským“ komplexem, se ale rozhodne tým sestavit z outsiderů, kteří mají mentální handicap jen předstírat. Vše pro to, aby si Šimon jako hráč a kapitán užil omamnou atmosféru velkého turnaje v brazilském Riu. Na kolosální lež se postupně nabalují další krkolomné situace a podfuk může každou chvíli prasknout. 

Recenze

„Je mnohem snazší být někým jiným.“ George Clooney září jako filmová hvězda v krizi

2. 1. 2026 ▪ 5 min. čtení

Scenárista Petr Kolečko motivu předstírání a postupného pádu do spirály lží využil již v epizodě Zrádce z cyklu Nevinné lži, kde portrétoval markeťáka fandícího Spartě, jenž začne pracovat pro Slavii. Sportovní prostředí v jeho tvorbě figuruje často, namísto výkonů ho však zajímají hlavně vztahové peripetie, odvíjející se od zemitého, v něčem hulvátského humoru, založeného na úderných dialozích. 

Svá vrcholná díla oplývající hrubozrnnou komedií a sociologickým přesahem vytvořil s režisérem Janem Prušinovským (Most!, Okresní přebor). Jejich postavy tragikomických looserů vystavěné na stereotypním základu oplývají potřebnou ambivalencí a humanistickým přístupem. Kolečko selhává především jako samostatný tvůrce. Jeho režijní počiny (Přes prsty, Zbožňovaný i spolurežírované Kouzlo derby) spadají do kategorie nijakých produktů. 

Tentokrát jeho scénář adaptoval Jonáš Karásek, stojící za slovenským hitem Invalida, kde taktéž dokázal proplést riskantní humor s nejednoznačným a stylisticky vytříbeným uchopením, přičemž postavy navzdory pochybnému jednání nejsou pouhými nádobami na vulgární humor. Karásek se pro Kolečkovu látku jeví jako ideální režisér, byť Dream Team je v něčem konzervativnější a klasičtější než právě Invalida. 

Muži a jejich absurdní činy místo terapie

Dream Team by se v jádru dal označit za další z pomyslné řady filmů, kdy muži místo terapie (ne)řeší své problémy absurdními činy. Markova zaslepenost a tvrdohlavost „staré školy“ je v podání Martina Hofmanna tahounem humoru. Bodrost a v mnoha ohledech i bezskrupulóznost se však nevylučují s porozuměním. Postavám je stále jednoduché fandit. I díky tomu, že tvůrci následují hollywoodskou šablonu o malých velkých příbězích, byť v kombinaci s typicky českou vychytralostí.

Martin Polišenský jako trenérův syn Šimon.

Foto: CinemArt

I když námět vychází ze skutečné kauzy z roku 2000 okolo španělského týmu, jde o atraktivní kombinaci univerzálního žánrového vzorce s kontrastní českou povahou. Tvůrci však nevypráví o národní identitě, zůstávají u osobních příběhů. Handicapovaný Šimon není vykreslen jako pomyslná atrakce. Právě on nese humanismus a emocionální čistotu, ovlivňující zbytek v něčem povrchních a neustále předstírajících lidí. Jeho postava není vykonstruovaná, obsahuje víceznačnou lidskost.

Humor vystavuje účet především křehkosti mužského ega. Jednotlivé gagy mají švih, jakkoli s ohledem na um režiséra je škoda, že až příliš lpí na verbální podstatě. Více fyzického humoru by filmu jen prospělo. Vyprávění nikoho nemoralizuje. S citlivostí si sice moc hlavu neláme, nikdy však nepřekročí hranici nevkusu a ve svých drsných mantinelech se pohybuje obratně. 

Režisér Karásek z primárně dialogové látky vytváří obrazově atraktivní přestřelku. Využívá estetiky zpomalených záběrů, při basketbalových zápasech obratně buduje potřebné napětí, pramenící ze samotné hry i emocionálních sázek osobních životů.

Dream Team je přímočarou a precizně zvládnutou českou komedií, kde se při sledování nemusíme svíjet v křečovité trapnosti z ohraných a bezohledných stereotypů. Motiv podtrhující lidskou sounáležitost navzdory nepříznivým podmínkám, zarytým předsudkům i tomu, co je morálně správné, dokáže tuto jinak na gagu závislou podívanou dobře propojit. Přesně takový by měl být tuzemský standard oněch „oddechových“ komedií.

Dream Team

FILM, režie Jonáš Karásek, scénář Petr Kolečko, v kinech od 1. 1.