„Je mnohem snazší být někým jiným.“ George Clooney září jako filmová hvězda v krizi

Režisér a scenárista Noah Baumbach vyměnil newyorskou intelektuální bublinu ze svých předchozích filmů za rychlík projíždějící Evropou. Jedním z pasažérů je George Clooney jako stárnoucí hollywoodská ikona jménem Jay Kelly. Jeho neschopnost vystoupit z role se stává základem hořkosmutné studie osamělosti, kterou můžete sledovat na Netflixu.

Jay Kelly začíná přímo na place. Na podlaze studia, obklopený změtí kabelů, jeřábů a reflektorů, leží titulní hrdina v podání George Clooneyho. Jeho postava byla střelena do břicha a teď mumlá svůj poslední monolog a pomalu umírá. Když zpoza kamery zazní: „Střih!“, Jay není úplně spokojen. Věří, že by dokázal umřít znovu a tentokrát lépe. Jde o výmluvné uvedení postavy, která v následujících dvou hodinách bude reflektovat své životní prohry a čelit trpkému faktu, že život oproti filmovému natáčení neumožňuje opakované jetí. 

Rozkol mezi performancí a realitou je hybnou silou filmu. Baumbach na něj upozorňuje už citátem spisovatelky Sylvie Plathové, který film otevírá: „Být sám sebou je obrovská zodpovědnost. Je mnohem snazší být někým jiným nebo vůbec nikým.“ Pro šestapadesátiletého amerického filmaře nejde o nové téma. Již v minulosti se zabýval propustnou hranicí mezi tím, jak svůj život žijeme, a tím, jak o něm vyprávíme.

Jay Kelly ale uvedené téma posouvá do sféry světově úspěšných celebrit, které jsou zároveň globálními komoditami, a každá jejich věta a gesto s sebou nesou velká očekávání široké veřejnosti. Ústřední otázka proto nezní „Kdo jsem?“, ale „Zůstal pod všemi těmi rolemi ještě někdo?“. George Clooney je pro podobnou roli ideální. Představuje jednoho z posledních dědiců klasického hollywoodského šarmu, který dřív zosobňoval Cary Grant nebo Clark Gable. Tím film výrazně posiluje ústřední motiv herce, který hraje sám sebe.

Rozvedený, stárnoucí, sám v prázdném domě

Téma osamělosti je nastolené hned v prvních minutách. Jay je rozvedený a jeho dcery vyrostly v dospělé nezávislé ženy. Otcova společnost jim spíš překáží. Po práci ho čeká jen prázdný dům s mnoha pokoji a bazénem. Rodinu mu částečně supluje jeho PR manažerka Liz (Laura Dernová) a věrný herecký agent Ron (Adam Sandler). Způsob, jakým oba řídí každý aspekt Jayova života, ale jen zdůrazňuje, nakolik je herec odtržený od reality.

Když náhodné setkání s dávným přítelem a smrt milovaného mentora naruší Jayovu rutinu, vydává se do Evropy zjistit, jaký to má vlastně všechno smysl. Oficiální záminkou je převzetí ceny na obskurním toskánském festivalu. Ve skutečnosti se chce Jay „náhodou“ potkat se svou mladší dcerou Daisy (Grace Edwardsová), která zrovna s přáteli cestuje po Francii a Itálii. Baumbach ale tentokrát do centra dění nestaví narušené rodinné vazby. Míří výš – ke slávě, mytologii, obrazu herce jako instituce.

Kulturní tipy pro rok 2026: Madonna vrací do hry dance floor, ostravská opera překvapí Hráčem

15. 12. 2025 ▪ 5 min. čtení

Film přesto zůstává překvapivě intimní. Jayova sebepoznávací cesta je tvořena letmými setkáními a vzpomínkami na promarněné příležitosti, které se vynořují a zas mizí. Kameraman Linus Sandgren snímá Toskánsko v jemně pastelové, téměř pohádkové stylizaci, která kontrastuje s chladnou anonymitou Los Angeles. Nejde o reálnou Evropu, ale její filmovou projekci, o směs Felliniho, Antonioniho a turistických pohlednic.

Záměrná nepřirozenost lokací a stereotypizace místních postav, oddaných tanci a těstovinám, naznačuje, že se Jay nepohybuje skutečnými místy, ale kulisami odrážejícími jeho vnitřní krajinu. Čím je prostředí umělejší, tím naléhavěji vyvstává otázka, zda vůbec existuje nějaké místo, kde by protagonista dokázal být sám sebou.

Portrét moderní slávy jako „patologie“

Clooney se v roli viditelně našel. Má smysl pro ironii a přirozenou schopnost shazovat vlastní hvězdnou image. Film navzdory tomu občas sejde z cesty a z oblasti pozorné introspekce se dostane až k hranicím sebeoslavného kýče – například v závěrečné scéně, kdy Jay dojatě sleduje sestřih svých filmových rolích (ve skutečnosti jde o ukázky z Clooneyho filmů).

Druhá polovina filmu navíc ztrácí tempo. Jay se točí v kruzích: další moment prozření, další zklamání, další pokus o restart, který se ukáže být jen prázdným gestem. Festivalové finále pak působí zbytečně přepjatě. Síla filmu tkví naopak v jemném zachycení různých odstínů mezilidských interakcí. Při zemi jej po celou dobu drží Adam Sandler jako Ron. Jeho přerod z člověka žijícího skrze Jayovu kariéru v někoho, kdo si konečně dovolí upřednostnit vlastní rodinu, je nejpřesvědčivější a nejlidštější linií filmu. Podobnou funkci plní i Laura Dernová. Její Liz svou upřímností a unaveností vnáší do filmu realitu, která Jayovi uniká.

Foto: Netflix

Jay Kelly tak do Baumbachovy filmografie zapadá a zároveň z ní vyčnívá. Filmař zůstává u fascinace dospělými, kteří se nedokážou chovat jako dospělí, a jemné melodramatičnosti každodenních selhání. Tentokrát však rámec výrazně rozšířil, když se pokusil natočit evropsky laděný „film o filmu“ a portrét moderní slávy jako patologie. Výsledek je místy pronikavý, místy plytký a sebestředný, ale celou dobu herecky i stylisticky suverénní.

Na otázku, zda herec může někdy přestat hrát, Jay Kelly nakonec nedává jasnou odpověď. Ve svých nejlepších momentech však naznačuje, že pravdivost možná nespočívá v odložení všech masek, ale v přijetí jejich nezbytnosti – v rozhodnutí hledět pravdě do očí i tehdy, když kamera pořád běží.

Jay Kelly

FILM, režie Noah Baumbach, Netflix, premiéra 5. 12. 2025