Jak obluzovat voliče a předstírat demokracii. Vyšla kniha o moderních diktátorech

Osamělá dívka prchající před střelami mezi troskami budov. Mimo jiné tohle nabízely zpravodajské záběry z probíhajících bojů v Albánii ve filmu Vrtěti psem. Akorát že vůbec, jak se dnes říká. Válka byla vymyšlena, aby odvrátila pozornost veřejnosti od skutečné kauzy úřadujícího prezidenta. A to mediálním stratégem, takzvaným spin doktorem – tedy tím, kdo „otáčí“ všechny zprávy ve prospěch politika, jenž ho platí.

Poté co byl tento americký snímek uveden roku 1998 do našich kin, se zmíněné spojení začalo více prosazovat i v češtině. A po více než čtvrtstoletí nyní vychází v edici Crossover nakladatelství Argo kniha, která onen dvouslovný pojem posouvá do obecnější roviny a zaměřuje se už na samotné politiky. Titul Spin diktátoři s podtitulem Proměnlivá podoba tyranie ve dvacátém prvním století z angličtiny přeložil Marek Tomeček.

Jeho autoři, profesor ekonomie Sergej Guriev a profesor politologie Daniel Treisman, v textu tvrdí, že tradiční diktátoři vládli pomocí neskrývaného násilí a z něj plynoucího strachu, zatímco novější spin diktátoři si vystačí se zkreslováním informací ve svůj prospěch. Vytvořili si sadu sofistikovaných metod, k nimž patří zejména manipulace s médii či umělé navyšování popularity, ale současně i omezování veřejného násilí. Podle autorů se přece jen bojí, že by se časem mohli dostat před soud nebo přijít o zahraniční investice. Tyto techniky se vzájemně doplňují a vytvářejí totalitní model, jakkoli se stále předstírá, že jde o demokracii.

Vytvářet iluze

Inspiraci mohou tito politici hledat v hlubší minulosti: už jeden ze zakladatelů politologie Niccolò Machiavelli radil panovníkům, aby používali „přetvářku a předstírání“. Protože se většina lidí řídí spíše zdáním než skutečností, je pro ambiciózního vládce výhodné vytvářet iluze.

Rozhovor

Přes svět se za posledních 25 let přelila třetí vlna nesvobody. Trump americkou demokracii demontuje postupně a promyšleně

20. 1. 2026 ▪ 9 min. čtení

Seznam politiků, kteří by se dali třeba jen přechodně zahrnout do kategorie spin diktátorů, je pestrý. Někteří ze zařazených byli či jsou levicoví (Hugo Chávez), jiní pravicoví (Viktor Orbán). Někteří spin diktátoři jménem „lidu“ útočili na „etablovanou elitu“ nebo „hluboký stát“, jiní, jako singapurský premiér Li Kuang-jao a Vladimir Putin, byli podporovateli státu.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan útočí na „hluboký stát“ a současně na „běžný stát“ nabaluje své spojence. Někteří politici se hlásí ke kulturnímu konzervatismu a využívají protiimigrační nálady, jiní, jako bývalý prezident Kazachstánu Nursultan Abišuly Nazarbajev, kladou důraz na etnickou a náboženskou harmonii. Tyto diktatury bývají zaměřené na jediného „vůdce“, ale mohou to být také režimy s dominantní stranou (Malajsie, Singapur), vojenské junty (Alžírsko za prezidenta Abdelazíze Butefliky), dokonce i monarchie.

Foto: Argo

Ovládat veřejné mínění se jim přitom daří v různé míře. Obecně je důvěra ve vládu vyšší v zemích s omezenějšími médii „než v zemích, kde je tisk svobodnější, jako je Francie a Německo“. Ale propaganda nemusí zabírat vždy. 

V putinovském Rusku se například mezi obyvatelstvem „nebezpečně“ zvyšovala touha po přístupu k informacím a možnosti pokojně demonstrovat – Putinova obliba klesla z 82 procent v dubnu 2018 na 59 procent v květnu 2020. Tragickým řešením bylo podle autorů napadení Ukrajiny. Když se diktátoři dostanou do kritického bodu, stojí před volbou: „Mohou vylepšit svou strategii, jako například nekonečně vynalézaví taktici v Singapuru. Nebo se mohou spinu vzdát a vrátit se k hrubé represi. Putin si vybral druhou možnost.“

Mimochodem zmíněný Singapur nebývá vždy klasifikován jako diktatura, dokonce ve dvou knihách vydaných v téže edici Crossover, Obory budoucnosti a Jak opravit budoucnost, byl v některých ohledech dáván zbytku světa za vzor. Ve druhém titulu byl chválen singapurský projekt „interaktivní technokracie jedenadvacátého století“, v němž se digitální data stanou „základem nového superchytrého veřejného prostoru pro občanské inovace“. Pokud by se zohlednila i kvalita života obyvatel jednotlivých zařazených států, ukázaly by se mezi nimi výrazné rozdíly. Neboli je celkem podstatné, jestli fungování režimu slouží k obohacování úzké elity, nebo i k blahobytu širších vrstev.

Volební vítězství „tak akorát“

Některé pasáže Spin diktátorů mohou působit jako černý humor, například když autoři podotýkají, že autokraté staré školy obvykle vítězili s téměř 100 procenty hlasů, zato spin diktátoři preferují nižší volební zisky. Hlavním problémem v ruských volbách v roce 2004 prý bylo oficiálně „nezískat příliš mnoho“, 72 procent bylo „tak akorát“. Běloruský prezident Alexandr Lukašenko tvrdil, že skutečnou úroveň svého vítězství v roce 2006 raději snížil z 93 na zhruba 80 procent, „protože více než devadesát by nebylo vnímáno dobře psychologicky“. Kterýžto výsledek pak označil za „evropský“.

V kontextu nejnovějšího geopolitického vývoje kniha mnoho optimismu nevzbuzuje. Autoři v závěru vyzývají, že nejlepší obranou proti spin diktátorům je to, aby si Západ „udělal pořádek ve své politice, opravil vlastní instituce a obnovil důvěru v ně“. A že demokracii by měl Západ podporovat spíše demokraticky než pomocí vojenských intervencí.

A pokud jsou spin diktátoři v knize vykresleni jako lidé, kteří se někdy ani nepovažují za politiky, jako spíše za úspěšné manažery, kteří nemají žádnou pevnou ideologii, ale skrytě se snaží podkopat nezávislá média, co nám to může připomínat?

Spin diktátoři

KNIHA, Sergej Maratovič Gurijev a Daniel Treisman, Argo 2026