„Kdo žije v diktatuře, žije pod černými hvězdami,“ říká oceňovaný Daniel Kehlmann. Nový román řeší i pasivní kolaborantství s režimem

Jeho nevšední kniha Vyměřování světa (2005) o dvou německých velikánech, Humboldtovi a Gaussovi, se stala literární senzací a její autor Daniel Kehlmann (50) se díky tomuto úspěchu vydal na dráhu globálního spisovatele. Německo‑rakouský literát zaujal také skvělým románem o středověkém kejklíři Tyll (2017) a loni scénářem k televizní sérii Kafka. Nakladatelství Argo nyní vydává jeho román Šálivá hra světla (Lichtspiel) zachycující příběh německého filmového režiséra G. W. Pabsta, rodáka z Roudnice nad Labem, v třetí říši.

Šálivá hra světla pokládá otázku odpovědnosti umělce v době autokracie a jeho podílu na ní. Trápí vás toto téma?

Je stále důležitější. Ale nebylo mým záměrem reagovat na dobu. Chtěl jsem napsat o G. W. Pabstovi, o příběhu obrácené emigrace, kdy se režisér vrací z USA do nacistického Německa, pak začne válka a on už nemůže pryč. Chtěl jsem ale především psát o každodenním životě ve třetí říši, o tom, jak vypadal běžný život.

Normální běžný život…

Normální život v uvozovkách, protože v totalitním státě normální život neexistuje. To je princip totality, na rozdíl od pouhých autoritářských států.

Nejen v USA, kde je román velmi úspěšný, ho čtou lidé jako paralelu k tomu, co se děje dnes. 

Nemyslel jsem to tak, protože věřím, že v románech je něco univerzálního. Toho se dosáhne, jen když je člověk co nejpřesnější a nejkonkrétnější. Sto roků samoty je velký román o Latinské Americe, protože se omezuje na život v malé vesnici. V Šálivé hře světla se i já snažím co nejpřesněji popsat prostředí filmové tvorby a vše, čím lidé ve třetí říši žili. Je možné, že jsem si během prvního Trumpova prezidentství, kdy jsem žil v USA, všiml, jak jsou lidé stále opatrnější, když mluví. A možná mě to při rozvíjení tématu ovlivnilo. Ale neměla to být metafora.

Nakonec ta metafora je: světlo versus stín. „Normální život“ na světle, ve stínu násilí.

Takto to beru. Na začátku románu najdeme motto z knihy Pod černými hvězdami. Už ten název skvěle popisuje život v diktatuře. Kdo žije v diktatuře, žije pod černými hvězdami. O tom píšu.

Jak moc Němci Pabsta znají?

Není úplně zapomenut, milovníci němého filmu ho znají, viděli alespoň Pandořinu skříňku. Fritz Lang či F. W. Murnau jsou slavnější. Vzdělaní lidé vědí, že Murnau natočil Nosferatu a Lang Metropolis, o Pabstovi se ví méně.

Byla to celá generace: Lang, Murnau, Lubitsch, Pabst. Významné expresionistické hnutí. Žije ještě v německém povědomí?

Řekl bych, že pro lidi je dnes namáhavé sledovat němé filmy, jsou dlouhé. Pabstova Ulička, kde není radosti z roku 1925 trvá dvě a půl hodiny. Je těžké dívat se na celý film bez dialogů, protože ta část našeho mozku, která je zpracovává, nemá po celou dobu sledování snímku co dělat. Světově známá zůstala estetika těchto filmů.

Rozhovor

Babiš v čele vlády bude neštěstí. Demokracie se s jeho přístupem může proměnit v despocii, říká filozof Václav Němec

3. 10. 2025 ▪ 20 min. čtení

Estetika charakterizovaná vypjatou expresivitou. Ta se odráží i ve vašem románu Lichtspiel, hra světla a stínu...

Světlo a stíny, ostré hrany, hluboké prostory, malované kulisy. Dělali to tehdy, protože neměli peníze, esteticky je to neuvěřitelné řešení – expresionisticky malované pozadí! Joel Coen v Macbethovi estetiku němého filmu převzal a každý ví, proč to dělá. Všichni tu estetiku poznáme, je univerzálně srozumitelná.

Pabstovo jméno se objevuje i v dialogu filmu Hanební pancharti Quentina Tarantina, kdy se němečtí důstojníci a za ně převlečení špioni baví o německých filmech. Byla to vaše inspirace?

Byla. Tarantino je Pabstův fanoušek. V Hanebných panchartech je Pabst zmíněn snad šestkrát. Postava herce Michaela Fassbendera je odborníkem na Pabsta, napsala o něm disertaci. V první verzi románu jsem měl dialog, kde se Churchill ptá Fassbendera na německý film a on odpoví: „Goebbels se snaží porazit Židy jejich vlastními zbraněmi.“ Churchill: „Jak to jde?“ A Fassbender: „Není to špatné.“ Myslí tím, že Němci točí skutečně dobré filmy. Měl jsem to jako motto knihy, ale pak mi to přišlo moc jednoznačné.

Potomci G. W. Pabsta jsou pobouřeni, jak si v románu pohráváte s fakty a fantazií…

Mají na to plné právo. Když jsem knihu psal, věděl jsem, že to nebude pro Pabsta příjemné. Proto jsem nehledal kontakt s rodinou. Nechtěl jsem, aby měli pocit, že jsem zneužil jejich důvěru. Že se s nimi setkám, bude to milé a pak napíšu takovou knihu. Bude slušnější, řekl jsem si, když se budu držet stranou. Potom jsme vedli věcný, zdvořilý dialog. Já jsem chápal je, oni mě. Bylo to tak, jak by to mělo být.

Fakta versus fikce. Máte nějaké hranice, co napsat a co už ne?

Foto: Argo

Mohu si dovolit jen to, co sám považuji za morálně přijatelné. Hodně jsem přemýšlel, zda si můžu vymyslet, že Pabst používá vězně z koncentračního tábora v Terezíně jako komparzisty. Řekl jsem si, že to můžu udělat, i proto, že v knize upozorňuji, že je to vymyšlené, ale také proto, že to tak nějak muselo být. Pabst musel pro natáčení použít přinejmenším lidi nasazené na nucené práce. Ve třetí říši nenajdete filmy, kde by nebyli využiti nuceně nasazení. Každý německý film z té doby, Pabstovy nevyjímaje, má v sobě něco hluboce nemorálního. Navíc byl Pabst určitou dobu spolurežisérem filmu Nížina Leni Riefenstahlové, kde byli prokazatelně nasazeni romští vězni z koncentračních táborů.

Téma odpovědnosti umělce za udržování režimu se diskutuje i v Česku. Kde je pro vás hranice tolerance vůči těmto lidem?

Každý případ se musí prodiskutovat zvlášť. Například když mluvíme o filmech sovětské doby, můj nejoblíbenější je Válka a mír Sergeje Bondarčuka. Považuji ho za vrchol určité části filmové historie. Bondarčuk byl ale aktivní součástí násilného komunistického režimu. Jenže já bych se bez jeho filmu nechtěl obejít. Mistrovské dílo! Hluboce humanistický film, prodchnutý Tolstým… Jsem pro to, aby taková díla zůstala zachována pro lidi, kteří se jimi v budoucnu chtějí zabývat. I když některé lidi nemohu vydýchat.

Platí to i pro Leni Riefenstahlovou, tvůrkyni nacistických propagandistických filmů? 

U Riefenstahlové je to snadné, protože ji nepovažuji za velkou umělkyni. Byla technicky inovativní, ale natáčení lidí při skocích do vody nebo při pochodu nepovažuji za filmové umění. Když se podíváte na její Nížinu, je to nesnesitelný odpad. Riefenstahlová není Bondarčuk.

A co třeba filozof Heidegger?

Přemýšlení o Heideggerovi ovlivňuje jeho extrémní selhání soudnosti, jež umocnilo vydání jeho Černých sešitů. Díky nim víme, že nebyl jen nacista, byl dokonce velmi hloupý nacista, fanoušek Hitlera. A já už nemůžu číst Bytí a čas, aniž bych nemyslel na to, že muž, který to napsal, byl tak hloupý.

Ve 20. letech, kdy Bytí a čas psal, o nacismu nic nevěděl...

To je pravda, možná i proto jeho vliv přetrvává, i jeho myslitelské zásluhy. Ale mění to představu, kterou o něm máme. A bylo by nesmyslné říkat, že ne. V jistém smyslu se to řeší samo, když se lidé jako Heidegger tak odhalili a ztrapnili.