Když muž učí mluvit ženu, ale hovořit s ní nedokáže. Pygmalion na pražské Palmovce překvapí nejen severomoravským dialektem

Kupite si kytku od chude děvuchy? Su kurevski fajne!“ volá na kolemjdoucí Líza Doolittlová na jevišti a hlediště na pikosekundu zatají dech. Ten miniokamžik je skoro hmatatelný. Jsme ve 21. století, nějaký ten vulgarismus nás nemůže zaskočit, ale přece jen: severomoravský dialekt – takhle na úvod a pěkně zostra – je třeba si vůbec uvědomit, strávit, pochopit. Pak teprve se diváci uvolní a rozesmějí.

Režisérovi Michalu Langovi efekt prvotního šoku vyšel na jedničku. Jeho inscenace Pygmalionu se v pražském Divadle pod Palmovkou rozjíždí v třaskavém duchu, z něhož by se určitě radoval i samotný autor. Jen si to připomeňme: v roce 1914 tehdy už ostřílený dramatik George Bernard Shaw se svou prostořekou Lízou Doolittlovou, která vyrůstala mezi společenskou spodinou, a nezná tedy jiné než londýnské nářečí cockney, pořádně nadzvedl diváky ze sedadel. A to tak, že Lízino „bloody arse!“ se i 111 let od londýnské premiéry uvádí v encyklopediích jako výrok do té doby na britských jevištích neslýchaný.

Rozhovor

Snažím se naštvat všechny stejně, říká jeden z nejžádanějších dramatiků Tomáš Dianiška. A líčí, proč tvoří ve stylu TikToku

2. 2. 2025 ▪ 13 min. čtení

Proslulému ironikovi a provokatérovi, který leckoho dokázal rozpálit až k nepříčetnosti svými politickými a společenskými eseji, divadelními kritikami, stejně jako vlastní dramatickou tvorbou, však bezesporu nešlo jen o co nejsprostší slovník. O své nejslavnější komedii Pygmalion vždy tvrdil, že je to hlavně didaktické drama o fonetice jazyka, a s ním si také bravurně v textu pohrává. Pouliční prodavačka se po hodinách výslovnosti, jež jí věnuje profesor Henry Higgins, mění v elegantní dámu, která má najednou otevřené dveře do nejvyšší londýnské společnosti. Scéna, při níž na vybraném dýchánku spisovně konverzuje, byť nemá ponětí o zásadách zdvořilé konverzace, je ve zmíněných encyklopediích zase citována jako nejvtipnější v historii anglického dramatu. A přitom je tohle dílo především obrazem společnosti, v níž sociální třídy dělí mantinely, které nelze za běžných okolností překonat, a kde – jak zdůrazňují i divadelníci z Palmovky – muž učí ženu mluvit, ale hovořit s ní nedokáže.

Foto: Martin Špelda

Právě tato – řekněme – vztahová rovina se dnes, po více než století, zdá být nejbližší dnešnímu publiku, a není tedy divu, že Michal Lang ji v inscenaci umocňuje. Líza v podání Pavly Gajdošíkové vyrůstá v sebevědomou a hrdou ženu, profesor Higgins Jana Teplého je přesvědčivý ve své povýšené nadřazenosti, navždy zakletý do machistických stereotypů. Nějaká empatie? Nula.

Témat k zamyšlení se tedy nabízí víc než dost. G. B. Shaw by se asi i při závěrečném aplausu radoval, vždyť také zarputile odmítal, aby příběh Lízy a Higginse byl vnímám jen jako klasická popelkovská story. Nicméně otázkou zůstává, zda v procesu přibližování klasických divadelních her současným divákům nejsou určité meze. A zda to na Palmovce přece jen „nepřepískli“ se steampunkovými kulisami, vzducholoděmi, roboty a sci-fi kostýmy nebo s přemírou ukřičených gest. Někdy je možná méně více. Co by na to řekl G. B. Shaw? 

G. B. Shaw: Pygmalion

DIVADLO, režie Michal Lang, Divadlo pod Palmovkou, premiéra 7. 3., další reprízy 23. 4., 7.  a 15.5.