Jako kdyby ta socha přiběhla z parku, z panelového sídliště. Odkaz na doby minulé, šedivě betonové, je zřejmý, než se ovšem socha Lenky Klodové roztočí v kuželu světla. Hra se stíny jí přidává na kráse i významech. Už to není neidentifikovatelná figura, ale hravá metamorfóza. Socha se otáčí a ve stínech, jež vrhá na stěnu, se muž transformuje v ženu, při další otočce zase žena v muže. Siluety se střídají, prolínají. Kdo je vlastně kdo? Kdo jsi ty, kdo jsem já?
Antropologická stínohra, tak typická pro tvorbu respektované sochařky a performerky otevírá výstavu, která byla v úterý zahájena v prostorách Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Její tvůrci ji nazvali L’identité s tím, že se chtějí dotknout „otázek naší jedinečnosti, svébytnosti a nesdělitelnosti vnímání sebe sama i ostatních“.
Podle Kundery i Toyen
Projekt nové galerie KodlContemporary, kterou vede pětadvacetiletý Jakub Kodl, si neklade zrovna jednoduchý úkol. Identita je sice dnes frekventovaný pojem, ale také poměrně „vytěžený“, až zprofanovaný. Vyjádřit se k němu znovu, jinak?
„O tématu jsem přemýšlela, když jsem byla na studijním pobytu v Paříži a silně si uvědomovala, že tam žila i Toyen. Navštívila jsem také výstavu v Centre Georges Pompidou, která se konala ke 100 rokům surrealismu. To mne přivedlo k přemýšlení o kontinuitě, o vlivu surrealismu na současné umění a o vlnách, které se v umění od druhé světové války prolínaly,“ vysvětlovala na vernisáži kurátorka Pavlína Morganová. A jako třetí impulz jmenovala knihu Milana Kundery L’Identité. Jak jinak. Vždyť román, jejž v exilu Kundera už napsal francouzsky (v českém překladu vyšel až za 27 let jako Totožnost), je podobenstvím o limitech, které nám nikdy neumožní zcela pochopit, poznat toho druhého.
Takže: Kdo jsem já, kdo ty? Od stínohry Lenky Klodové je to na výstavě jen pár kroků k Marii Čermínové, zvané Toyen. A myšlenkově? Ještě blíž. Dvě plátna – Šero v pralese (1929) a Tous les éléments (1950) – dokumentují cestu, kterou Toyen prošla, než vybojovala svůj soukromý i umělecký zápas a našla se v surrealismu. Její díla působí v expozici jako magnet, jenž na sebe strhává pozornost, ale neznamená to, že „válcuje“ vše okolo.
Dnes už také legendární instalace Osamělost, jejímž prostřednictvím se Adriena Šimotová v 70. letech vyrovnávala s utrpením a smrtí svého životního partnera, výtvarníka Jiřího Johna, hned vedle křičí příběh o lidské úzkosti. A stačí se otočit – a máme tu názorný příklad, že Šimotové experimentální práce, při nichž trhala a prořezávala papíry, využívala tkaniny a další neobvyklé materiály, inspirují dodnes.
České umění je světové, jen se na něj zapomnělo. Pavlína Pudil a Matyáš Kodl radí, jak správně investovat i proč zapojit srdce
Čerstvá absolventka pražské Akademie výtvarných umění, Lucie Rosická, na vyšívaných obrazech zachycuje každodenní rituály, do nichž vstupují sociální média (Private Selfie for My Husband). Michal Pěchouček a Rudi Koval, kteří tvoří ve dvojici zvané unconductive trash, zase v sérii šitých obrazů vycházejí z kuriózních válečných fotografií. Ty zachytily britské vojáky, kteří se kvůli zábavné show převlékli do ženských šatů, a když byl nečekaně vyhlášen poplach, zaujali v nich i bojové pozice.
Identita je také souborný název pro rané práce Margity Titlové Ylovsky, která v 80. letech začala experimentovat s vlastním tělem, až dokázala zachytit jeho energii. A proti osvědčeným uměleckým postupům se vzbouřila i Veronika Šrek Broumová, která vytvořila sérii objektů třeba z vyřazených ubrusů z Pražského hradu. Umělkyně na ně obtiskovala těla svých dětí a přátel tak, až se změnily v tajemné „multibytosti“…
Jedno století
Cesta expozicí, to je vlastně pouť od silného příběhu ke druhému, přičemž k jejich rozšifrování určitě přispějí i komentované prohlídky s kurátorkou. Jejími slovy: „Všechna vystavená díla vydávají svědectví o situacích a traumatech, kterým člověk čelil a stále čelí.“
To platí i o videu Marka Thera, plastikách a instalacích Pavly Scerankové nebo Kateřiny Vincourové. Finále pak patří nafukovací plastice Either Way, We Lose. Obrovskou zaťatou pěst s rudě zářivými nehty vytvořilo umělecké duo Lucia Tkáčová a Anetta Mona Chisa, dramatičnost jejich feministického gesta se však jaksi míchá s nadsázkou. Nebo… Jak to tedy vlastně je? A kdo je kdo?
Chytře sestavená výstava vybízí vrátit se ve vlastních stopách a začít zase u Toyen, Klodové, Šimotové. Jedno století českého výtvarného umění z velmi neotřelé perspektivy.
KodlContemporary: L’identité
VÝSTAVA, Uměleckoprůmyslové museum Praha, 12. 2. – 10. 4.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články.
- Veškerý obsah HN.cz
- Mobilní aplikace
- Bez reklam
- Odemykejte obsah pro přátele
- Články v audioverzi + playlist
- Možnost kdykoliv zrušit
