Nadchl ho jedinečný Kryštof Harant a boduje s ním ve světě. I se starší hudbou musíte myslet na 21. století, říká Vojtěch Semerád

Se svým souborem Cappella Mariana získal letos Cenu Anděl v kategorii Klasika. A to s albem Pilgrimage aneb Hudební pouť Kryštofa Haranta do Jeruzaléma. Deska vznikla na základě mezinárodního projektu, který prostřednictvím hudebních skladeb, písní a původních textů kopíruje dobrodružnou pouť, na kterou se roku 1598 vydal český šlechtic, jenž musel být mezi svými souputníky naprosto výjimečný. Výjimečný je i hudební projekt, s nímž Vojtěch Semerád a jeho kolegové o více než čtyři sta let později sklízí úspěchy po celém světě.

Několik let „žijete“ s Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic. Co myslíte, jaký to byl člověk?

Muž mnoha tváří, talentovaný, podnikavý a přemýšlivý, v řadě věcí předběhl svou dobu. Byl všestranně nadaný, psal, skládal hudbu, zároveň se osvědčil jako dvořan Rudolfa II., pak jako diplomat císaře Matyáše, posléze jako vojevůdce, který ve službách českých stavů dokonce ostřeloval Vídeň. A bezesporu to byl člověk silně duchovně založený. Narodil se jako katolík, pár let před stavovským povstáním konvertoval k evangelické víře, ale myslím, že ve skutečnosti se cítil být někde uprostřed. Katolicismus asi nikdy zcela neodvrhl, spíš mi přijde, že sám v sobě vedl dialog a toužil ty dva světy propojit. Tak na mne koneckonců působí jeho hudba. A občas se ptám, proč po Bílé hoře neodjel? Měl dost času prchnout ze země. On ale zůstal na hradu Pecka a psal, skládal. Musel vědět, že jej čeká smrt na popravišti, ale asi bylo pro něj něco důležitějšího než život. I v tom mi přijde výjimečný.