„Nedrbej si to! Jen si to zhoršíš!“ Proč si škrábeme, co nás svědí – a proč bychom to radši neměli dělat

S doporučením, nebo někdy až okřiknutím z titulku tohoto článku jste se jistě setkali i vy – ať už v dětství, nebo ve vyšším věku. A také v tomto případě mají nejen maminky pravdu. Při zánětech kůže nejrůznějšího původu přináší škrábání úlevu jen na přechodnou dobu a po chvíli se svědění vrátí s ještě větší silou. Pacient se ocitá v začarovaném kruhu – čím víc se drbe, tím víc ho svrbění trápí. Hojení to neprospívá. Nabízí se proto otázka: Proč je škrábání tak příjemné, když ničemu nepomáhá a vše jen zhoršuje?

Odpověď nabízí řada teorií. Jedna předpokládá, že drbáním odstraňujeme původce svědění z kůže, ať už jde o dráždivé látky, nebo o cizopasníky, například o roztoče zákožky vyvolávající svrab. Tahle teorie ale nevysvětluje, proč si drbeme štípance od komára, které začínají svrbět až ve chvíli, kdy je krvežíznivý trapič dávno pryč. 

Záhadou zůstává, proč je svědění „nakažlivé“. Stačí, abychom zahlédli, jak se někdo drbe, a hned nás všechno svědí. Svrběním se nakazí i lidoopi a opice. Myši popožene ke dvakrát častějšímu drbání i videonahrávka škrábajícího se zvířete. Také v případě nakažlivosti vědci spekulují, že se vyvinula u pospolitně žijících živočichů, aby nepřehlédli vlastní nákazu kůže cizopasníky, vypořádali se s nimi a zamezili jejich šíření.

Do tajů svrbění a škrábání vnesl nedávno nové světlo tým vedený dermatologem Danielem Kaplanem z University of Pittsburgh ve studii publikované vědeckým časopisem Science.