Je ráno, pod okny se budí přístav. Přijíždějí loďky, rybáři vykládají zboží, pokřikují, dobírají si zákazníky... Rudolf Kundera stojí u okna, s úsměvem naslouchá, pak si zapaluje první viržinko a dává se do práce. Rozmáchlými tahy maluje to, co má nejradši.
Tenhle ranní rituál zůstal v paměti asi všem, kdo mohli navštívit jeho ateliéry v Marseille nebo v nedaleké rybářské vesnici Cassis. Když jsem u dveří Rudolfa Kundery poprvé zazvonila já, vyzbrojila jsem se knížkou Jiřího Muchy Podivné lásky a doufala, že mě „moravský bodrý malíř“ (jak jej Jiří Mucha v knize zvesela charakterizoval) nevyžene, ale snad budu moci položit pár otázek. Kdyby jen pár otázek! Rudolf Kundera otevřel dveře dokořán, uvařil guláš a do noci vyprávěl. A pak další dny, týdny, měsíce.
Vyprávěl o svém dětství v Tuřanech u Brna, o studiu na brněnské umprumce a na pražské akademii, o setkání s Alfonsem Muchou, s jeho dcerou Jaroslavou a synem Jiřím. „Zatímco pro Alfonse jsem podmalovával plátna nebo s Jaroslavou opravoval jeho Slovanskou epopej, s Jirkou jsme běhali za holkami,“ smál se. A vyprávěl také o skladatelce Vítězslavě Kaprálové, houslistovi Janu Kubelíkovi a jeho synu – dirigentovi Rafaelovi, o klavíristovi Rudolfu Firkušném či skladateli Bohuslavu Martinů, s nimiž se potkal zase v roce 1939 v Paříži. Zatímco však většina umělců z této výjimečné umělecké generace směřovala po dobytí Francie do Ameriky či Anglie, Rudolf Kundera se rozhodl zůstat v Marseille. Válku tam prožil v ilegalitě, v Cassis, nebo v domě hraběnky Lily Pastré v Montredonu. Vstřícnost Francouzů, jejich země a moře mu učarovaly.
„Po válce jsem se vrátil domů a uspořádal výstavu na Národní u Topiče. Přišla celá Praha včetně první dámy Hany Benešové a všechna plátna se prodala. Jenže pak spadla klec. Po komunistickém převratu mi bylo jasné, že musím zase emigrovat,“ vysvětloval bez velkých gest. V roce 1948 se vrátil tedy na jih Francie a tam se u něj pak zastavovali všichni staří přátelé, a to bez rozdílu, zda žili v zahraničí, nebo setrvali doma. Mucha, Martinů, Firkušný, Kubelík...
Tragický návrat
Svou pohostinností byl Rudolf Kundera pověstný. Snad každý uprchlík z komunistického Československa, který zaklepal, našel v jeho ateliéru pomoc. Malíř byl též známý svým vřelým vztahem k Brnu. Jak jinak, vždyť se narodil u Kunderů. Zatímco však s básníkem Ludvíkem Kunderou si pravidelně psali a setkávali se, s druhým bratrancem Milanem Kunderou měl – jak sám říkal – vztahy spíše „umírněně nefunkční“. Na tom se nic nezměnilo, ani když spisovatel emigroval do Francie, respektive vše se ještě zdramatizovalo.
Na Vánoce roku 1975 totiž Rudolf Kundera, toho času už francouzský občan, vzal své dva malé syny k rodině na Moravu. Stalo se ale neštěstí, chlapci zemřeli se dvěma příbuznými při autonehodě. „Bylo to šílené. Na rovném úseku se do nich napasoval náklaďák. A policie nic neřešila, nevysvětlovala. Moje zoufalá žena, francouzská novinářka, si myslela, že za smrtí našich dětí stála Státní bezpečnost. Možná si estébáci mysleli, že jsou to Milanovy děti? Manželka se upnula na to, že Československo dostane před mezinárodní soud. Já jsem se zhroutil, odjel jsem co nejdál,“ vzpomínal na okamžiky, při nichž se mu také rozpadlo manželství. „Dlouho jsem nemohl na domov ani pomyslet. Ale pak jsem pochopil, že potřebuju vidět Prahu. Má zvláštní světlo. Potřebuju čas od času obejít svá místa, vidět přátele.“
České umění je světové, jen se na něj zapomnělo. Pavlína Pudil a Matyáš Kodl radí, jak správně investovat i proč zapojit srdce
Na začátku 90. let seděl Rudolf Kundera v první řadě při koncertu na Pražském jaru a aplaudoval Rudolfu Firkušnému a Rafaelu Kubelíkovi. Po letech se sešli všichni tři pak u večeře v hotelu Paříž a tahle setkání „pěstovali“, dokud mohli. Až zůstal jen Rudolf Kundera.
Uživit se štětcem
Až do vysokého věku maloval. Každé ráno, s viržinkem, u otevřeného okna: přístav, provensálskou krajinu, uličky v Cassis. Maloval, co měl rád, stejně soustředěně ale dokázal pracovat i na portrétu ředitele banky či starosty. „Není vůbec lehké se štětcem živit,“ říkal. A byl hrdý, že ač byl ve Francii uprchlíkem, nikdy nemusel dělat jinou práci.
Rudolf Kundera
Vynikl jako všestranný malíř a portrétista – kromě českých osobností maloval třeba Pabla Casalse, Claru Haskilovou, Paula Valéryho, Mana Raye a další. Za svůj život uspořádal přes 50 samostatných výstav v Evropě a v USA, jeho dílo je zastoupeno v soukromých sbírkách, v muzeích a galeriích. Velkoformátový obraz Světlo pravdy z roku 1935 visí v kostele v malířových rodných Tuřanech.
Do Česka se umělecky vrátil až v roce 1996. Tehdy mu přátelé a příbuzní uspořádali retrospektivu v Moravském zemském muzeu, posléze následovaly výstavy plakátů (1998) a kreseb (2002). Město Brno udělilo Rudolfu Kunderovi čestné občanství, vyšla životopisná knížka, vznikl dokumentární film... Dostalo se mu tedy nakonec i doma uznání, ale vždy už asi bude za toho „méně známého Kunderu“. Nevadilo by mu to, na pocty si nikdy nepotrpěl.
Rudolf Kundera zemřel před dvaceti lety, 9. ledna 2005 ve svém ateliéru v Cassis. Bylo mu 93 let.
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist
