Když Češi nejsou za poražené ani za zbabělce. Vlny posouvají Jiřího Mádla do evropské špičky

Svůj první film Pojedeme k moři nazývá „dárkem shůry“ a tvrdí, že to bylo víceméně živelné hnutí. Naopak o snímku Vlny, jenž v Karlových Varech získal cenu diváků a 15. srpna se začal promítat po celé republice, mluvil Jiří Mádl vždy jako o projektu, na němž systematicky pracuje, a neskrýval, že má poměrně velké ambice. Přitom téma, jež zvolil, nezaručovalo zrovna úspěch na první dobrou, ale spíš si říkalo o karambol.

Vždyť o roce 1968 a o okupaci Československa už bylo tolik řečeno, napsáno, natočeno. Vždyť – s prominutím – koho tahle historka může vlastně v kontextu současného světového dění ještě vůbec zajímat (vyjma pamětníků a historiků). Vždyť co by mohl objevného přinést režisér patřící ke generaci, která chápe socialismus spíš jako roztomilé retro z pražských kaváren…

Argumentů proti by se našlo víc než dost, ale Jiří Mádl jim vždy čelil s obdivuhodnou jistotou. Před třemi lety v rozhovoru pro HN proto také neváhal s bezprostředností sobě vlastní popsat, jak se k roku 1968 vlastně dostal: „Když jsem dělal mediální studia, panu profesorovi se nelíbilo, že nestíhám přednášky. Snažil jsem se mu vysvětlit, že točím zrovna dost filmů, ale studium mě zajímá, a on povídá: 
‚Jak moc vás to zajímá?‘
‚No, já bych to chtěl dělat, mě to baví.‘
‚A co vás baví?‘
‚Hlavně mě baví rozhlasové vysílání.‘
A on na to: ‚Tady je knížka Od mikrofonu k posluchačům. Přečtěte, zpracujte a přineste mi seminárku.‘ A tak jsem knihu, která je vlastně historií rozhlasu, nastudoval a narazil při tom na příběh redakce mezinárodního života.“

rozhovor

Vlny jsem nedělal jako politický film. Na výhrůžky smrtí jsem zvyklý, říká Jiří Mádl

16. 8. 2024 ▪ 16 min. čtení

Student Mádl, který chtěl být původně novinářem nebo diplomatem, ale mezitím už šel jako úspěšný herec z filmu do filmu, posléze prozkoumal hromady knih, filmových záznamů a archivních dokumentů, povídal si s Lubošem Dobrovským, Vladimírem Príkazským, Janem Petránkem, Věrou Šťovíčkovou…  Po zhlédnutí filmu Vlny se nelze ubránit pocitu, že všechny členy redakce, která dokázala ještě sedm dní po obsazení Československého rozhlasu svobodně vysílat, dobře známe. Hodně zblízka. Jako kdybychom tam, v budově na Vinohradské 12 a v rozstřílených ulicích, byli s nimi a jako oni věděli, co musíme udělat.

„Vlnami se režisér Mádl posouvá do absolutní evropské režisérské špičky,“ řekl umělecký ředitel karlovarského festivalu Karel Och, když tam snímek uváděl. Je radostné souhlasit a všechna „vždyť“ hodit za hlavu. Ano, mohli bychom diskutovat třeba o přemíře dobové muziky, o některých klišé, jimž se režisér v rychlém, až netflixovském víru nedokázal ubránit. Ale – mimochodem, kdy naposledy jste v kině chvílemi skoro nemohli popadnout dech, a při titulcích dokonce pociťovali něco jako hrdost? Ve Vlnách Češi fakt nejsou za poražené. Ani za zbabělce. 

Vlny (Česko, 2024)

FILM, scénář a režie Jiří Mádl, distribuce Bontonfilm, v kinech od 15. 8.