Za ty roky, co se věnuje filmu, se Jiří Mádl naučil elegantně vyhýbat pozornosti lidí na ulici, stejně jako unikat před otázkami novinářů. Když ale přijde čas premiéry nového filmu, zase si ten celý humbuk užívá: „Divadelníci mají po představení oponu a potlesk, my si to musíme vychutnat při regionálních premiérách. Sedím v hledišti s lidmi, sleduju jejich reakce, pak si povídáme. Přímý kontakt s diváky je pro mě nejdůležitější. Sklizeň! Sbíráte ovoce, jo, někdy může být i nahnilé, když se film nelíbí, ale stejně to beru. Se vším všudy.“
Film Deníček moderního fotra, který jako svůj celovečerní debut natočil režisér Jan Haluza, měl včera premiéru v kinech a představitel hlavní role do „toho“ zase s radostí skočil po hlavě. Přitom ještě před týdnem byl na Sicílii a psal román.
HN: Posledních pět týdnů jste pobýval v Syrakusách, každé ráno tam chodil do školy a procvičoval se v italštině, odpoledne jste se věnoval psaní. To mě, přiznám se, překvapilo.
Psaní je pro mě to hlavní. A teď konečně píšu román. Jsem přibližně v půlce.
HN: Vždycky jste chtěl psát?
Tak to mám odvždycky. A taky jsem už pár knížek napsal. První dvě byly o indiánovi, napsal jsem je, když mi bylo asi tak sedm. A taky jsem si je sám ilustroval a vydal, což byla pěkná dřina – slepit všechny ty listy dohromady. V deseti jsem napsal knížku o hokejistovi, pak přišlo pár scénářů, teď román.
HN: Vtipkujete, ale román je těžká disciplína, má mít nejméně 200 stran. O čem budou?
Poprvé jsem si sáhl na romantické téma v covidovém miniseriálu Miluju tě, Pucinko. Podruhé na něj sahám teď a až mě překvapilo, jak mě lákalo to napsat. Je to román o potkání se na internetu a o velké části života prožité neobvyklým způsobem. O vytváření virtuálního vztahu, který může být plnohodnotný.
HN: Líčíte svou literární tvorbu s nadhledem, ale nadšeně. Užíváte si tu svobodu ze psaní?
Vyrůstal v Českých Budějovicích, studoval tam biskupské gymnázium a chtěl být hokejistou. Jenže pak si zlomil ruku a naděje na sportovní kariéru se začaly rozplývat. A tak kluk, který měl i vyhraněný komediální talent a vystupoval v řadě školních představení, vyrazil s maminkou do Prahy na konkurz k filmu Snowboarďáci. Obstál, získal jednu z hlavních rolí. Jiří Mádl je dnes nejen jedním z nejznámějších a nejobsazovanějších českých herců, ale také úspěšným scénáristou a režisérem.
Takřka za dvacet let hrál v desítkách filmů, například v Konfidentovi, Colette, Gymplu, Probudím se včera, Dětech noci, Bathory, Hře, Modeláři či zatím posledním Deníčku moderního fotra, přitom stačil také absolvovat obor sociální a masové komunikace na Univerzitě Jana Amose Komenského v Praze a roční studium scenáristiky na New York Film Academy.
V roce 2014 měl premiéru Mádlův první autorský film Pojedeme k moři, který byl přijat pozitivně nejen českými diváky, ale uspěl také v zahraničí. Jeho druhý film Na střeše v roce 2019 sice komerčně tolik nebodoval, získal však hlavní cenu na filmovém festivalu v Mannheimu.
„Když jsem hrál hokej, taky jsem nesnil o tom, že budu hrát hokej v Maďarsku, ale v NHL. Co se týká filmů, nemusíme říkat Hollywood, protože to už tak není, ale chtěl bych prostě točit filmy i pro zahraniční diváky,“ říká dnes Jiří Mádl a připravuje svůj třetí autorský snímek. Bude se jmenovat Vlny a pojednávat o událostech v Československém rozhlase na konci 60. let. Aby mohl napsat scénář, musel Mádl prostudovat spoustu archivních materiálů a vyslechnout bezpočet očitých svědků – vlastně se tak trochu vrátil do dob svých vysokoškolských studií.
Studovat vlastně nikdy nepřestal. Když zrovna nehraje, nerežíruje, nemoderuje, nezabrousí do reklamy či k internetovému miniseriálu Miluju tě, Pucinko, systematicky si procvičuje své poměrně bohaté jazykové znalosti zvláště v Německu nebo Itálii. Chodí tam vždy několik týdnů do jazykové školy a přitom píše. Teď zrovna svůj první román.
Ano, ano. Beletrie je velmi svobodná disciplína. Když píšete scénář, nemůžete nemít na mysli stopáž a rozpočet, kdežto tady nic takového neřeším. To je úžasný pocit. Když se má hlavní postava přesunout z místa na místo, přesune se, zatímco u scénáře bych hned začal zvažovat, jestli už tam těch lokací není moc. Když je jich moc, klesá pravděpodobnost, že se film realizuje. U scénáře se musíte také držet kostry příběhu, jako když jdete po žebříku. Občas se na nějaké šprušli zastavíte, něco si tam odehrajete, ale furt stoupáte. Nad beletrií mám pocit, že mě vedou postavy samy. Alespoň zatím teda.
HN: Když jste před časem vysvětloval, proč jste se dal na režírování, řekl jste, že jste už nakoukal tolik filmů, že si to snad můžete dovolit. Načetl jste už také tolik knih, abyste si mohl troufnout na román?
Určitě jsem viděl víc filmů, než přečetl knih. Takže v tomto směru mám deficit. A ostýchám se, bojím se. Ale píšu hrozně rád.
HN: Před lety jste absolvoval mediální studia. Chtěl jste být tehdy skutečně novinářem?
Když jsme si na gymplu poprvé říkali, čím bychom chtěli být, já měl jasno: diplomat nebo novinář. Jenže pak se do toho připletl film, do maturity jsem natočil asi sedm filmů, a budoucnost se drobně zkomplikovala. Nicméně když spolužáci dávali přihlášky na vysokou, dal jsem ji taky. A tu školu vystudoval.
HN: Film byl ale nakonec silnější než novinařina.
Filmový začátek byl v mém případě rychlý a pestrý. Kdyby to byl jen jeden film nebo kdyby se role nějak opakovaly, možná by mě to rychle pustilo. Ale ono to bylo skvělé, doslova si mě to uzmulo. Přijímal jsem to jako nečekané dary.
HN: Je pravda, že do prvního filmového konkurzu, což byla role ve Snowboarďácích, vás přihlásila maminka?
Na první konkurz mě, pravda, přihlásila, ale bylo mi tehdy sedm a šlo o roli v Pomalých šípech, seriálu České televize. Stejná situace se pak opakovala s filmem Divoké včely, pro které sháněli kluky, kteří umí tančit jako Michael Jackson. A já jsem tehdy často hrál ve školních představeních a rád Jacksona imitoval, tak jsem tam šel a poprvé se potkal s Bohdanem Slámou, se kterým jsem točil až za několik let. A potom do třetice přišli Snowboarďáci. Na ty mě mamka upozornila, protože si uvědomovala, že se už s hokejem trápím, a věděla, že při té své notorické hyperaktivitě potřebuju zaměstnat. Jel jsem na ten konkurz rád – a jel jsem tam s ní. Osud, řekl bych.
HN: Vsadil jste tedy na film. Nemáte teď o něj strach?
Narážíte asi na covid, že? Film neutrpěl jen kvůli němu, ztrácí i změnami v chování diváků. Nové platformy mají spoustu výhod, přinášejí i vysokou kvalitu, ale škodí filmu, zvláště pak národním kinematografiím. Věřím, že film přežije – ale bude možná výběrovější záležitostí. Bude to celkově obtížnější.
HN: Takže váš román lze chápat i jako úkrok k jiné profesi?
Film je moje královská disciplína. Pokud by měla zahynout, byla by to pro mě asi trošku tragédie. Ale popravdě, mám už dlouho víc profesí. Moderuju, to mne především živí, režíruju, hraju, píšu, občas k tomu dělám ještě něco málo jiného. Pomáhám občas s nějakou kampaní, jsem vlastně copywriter nebo konzultant. Sem tam.
HN: Tuhle se vám povedla černobílá reklama pro pivovar Bernard, dojala snad všechny generace. Jak vznikla?
Oslovili mě asi před rokem a půl, chtěli vtipnou reklamu. A dali mi příklady reklam z 90. let, které i dneska fungují. Jenže já měl jiný dojem z firmy Bernard, spíš jsem cítil eleganci a kvalitu než jen pivo k fotbalu nebo k rybám. A když jsem přišel s tím, že jejich požadavek posunu tématem „Svět se zbláznil, držme se“ do nového kontextu, moc se jim to líbilo.
HN: Počítáte mezi „malé věci“, jimiž se zabýváte, také firmu na koloběžky, kterou jste před lety založili s kamarádem?
Svůj podíl ve firmě jsem už prodal, takže nepočítám. Jsem ještě akcionářem firmy, která působí v cestovním ruchu, ale asi tušíte, jak nám zavařil covid‑19. Jak jsem mohl teď vidět v Itálii, turismus se zvedá pomalu, místní říkají, že je zatím sotva na desetině, některé kavárny a hotely ještě neotevřely. Takže podnikatel ze mě asi taky nebude. Jsem prostě filmař. Pro veřejnost jsem pořád nejvíc herec, možná i sám se považuji hlavně za herce, ale v myšlenkách nejvíc času věnuju tvorbě. Jako herec vezmu roli, připravím se na ni, pak natočím film a úplně ho vypustím. Když píšu nebo režíruju, na projektu mnohem déle pracuji, dlouho ho nosím v hlavě.
HN: Už několik let také chystáte svůj třetí autorský film. Kdy začnete točit?
Je to v mnoha směrech nadstandardní projekt. Když chcete získat nadstandardní peníze pro nadstandardní projekt, musíte ho také mít nadstandardně připravený. Dali jsme si práci, abychom přinesli scénář a personální zajištění v co nejlepší podobě, a přitom se pokusíme také přinést v něčem ojedinělý zážitek, nový přístup vytváření některých scén. Teď už jde vlastně „jenom o shánění peněz“.
HN: V čem bude váš přístup k natáčení nový?
Film je založen na skutečné události a my se pokusíme doručit divákům zážitek založený na ještě větší autentičnosti. Není to žádným z osvědčených postupů ani pomocí 3D. Ale pokusíme se jinak přidat novou rovinu. Nechci ji úplně popisovat, ale věřím, že se to podaří.
HN: Film se bude jmenovat Vlny a vracíte se v něm na konec 60. let, do Československého rozhlasu. Kde jste tohle téma, s prominutím, vyhrabal?
Když jsem dělal mediální studia, panu profesorovi – tuším, že se jmenoval Šesták – se nelíbilo, že nestíhám přednášky. Snažil jsem se mu vysvětlit, že točím zrovna dost filmů, ale studium mě zajímá, a on povídá: „Jak moc vás zajímá?“ „No, já bych to chtěl dělat, mě to baví.“ „A co vás baví?“ „Hlavně mě baví rozhlasové vysílání.“ A on na to: „Tady je knížka Od mikrofonu k posluchačům. Přečtěte, zpracujte a přineste mi seminárku.“ A tak jsem knihu, která je vlastně historií rozhlasu, nastudoval a narazil přitom na příběh redakce mezinárodního života.
HN: Takže to bude o tehdejších rozhlasových redaktorech Věře Šťovíčkové, Milanu Weinerovi, Luboši Dobrovském, Janu Petránkovi, Jiřím Dienstbierovi… Stihl jste je potkat?
Stihl jsem pány Dobrovského, Príkazského a Petránka, taky jsem se setkal s dětmi Milana Weinera a s dalšími lidmi, kteří s redakcí mezinárodního života spolupracovali. Samozřejmě jejich výpovědi jsou zásadní, zvláště pak výpovědi Věry Šťovíčkové. Tu to vůbec hodně zajímalo, byla žensky zvídavá. Troufnu si říct, že jsme se měli i docela dost rádi.
HN: Scénář jste zase psal sám?
Jsem toho názoru, že scenáristika je kolektivní práce. Jsem autor, ale měl jsem na pomoc několik dramaturgů.
HN: Scenáristiku jste se rozhodl před pár lety studovat v Americe. Bylo to pro vás důležité?
Studoval jsem na New York Film Academy. Můžete si tam vybrat obor a udělat bakaláře, magistra anebo také můžete studovat rok na takzvané přenositelné kredity. Stipendia fungují minimálně, je to opravdu hodně komerční škola, kterou si musíte zaplatit, ale to vzdělání za to stojí. Samozřejmě, záleží na učiteli, v jaké třídě se ocitnete. Měl jsem štěstí, byl to super rok. Bez New Yorku bych už asi další scénář nedokázal napsat.
HN: Ale scénář ke svému prvnímu autorskému filmu Pojedeme k moři jste napsal ještě v New Yorku, ne?
Pojedeme k moři je dárek shůry. Dnes už nejsem schopen identifikovat, jak jsem k tomu příběhu došel, nedokázal bych najít žádnou metodiku, žádný styl. Vznikalo to živelně. V Americe mě naučili způsobům, jak se mají vytvářet scénáře. A přestože v Evropě ještě pořád mají filmaři tendenci se těmhle filmovým kuchařkám smát, mně to dalo obrovskou svobodu. Žádné téma už mě nemůže zaskočit. Může mi být bližší, může být na hony vzdáleno, ale už nemůžu ztratit hlavu, vždy dojdu na metodu, jak k němu přistoupit.
HN: Může vám newyorská škola pomoci otevřít dveře…
… do Hollywoodu? No jen to řekněte! To víte, že má každý tvůrce takové ambice. Když jsem hrál hokej, taky jsem nesnil o tom, že budu hrát hokej v Maďarsku, ale v NHL. Co se týká filmů, nemusíme říkat Hollywood, protože to už tak není, ale chtěl bych prostě točit filmy i pro zahraniční diváky. S tím přece přichází víc možností, víc peněz na tvorbu, větší svoboda.
HN: A přitom se obáváte o národní kinematografii.
Jak to říct? Unifikace nikdy ničemu nepomohla a umění už vůbec ne. Národní kinematografie mají limity v rozpočtu, ale kolikrát jsou výborné, osobité. Aby se stát nebo národ mohl nazývat tím, čím je, musí mít svůj vzdělávací systém, svoji historii, svoje zemědělství a svoje umění. Podle čeho jinak chceme definovat, že jsme nějaká Česká republika? Nebudeme‑li mít tyto osobité, vlastní věci, staneme se definitivně jen trhem, pro který stačí přeložit etikety jogurtů.
HN: Jste rád, že jste Čech?
Cítím se jako Evropan. Středoevropan. Je přece pramalý rozdíl mezi Slovákem, Čechem, Rakušanem a Němcem. Potom samozřejmě máme bratry Italy a další, tam už nějaký rozdíl vidím, ale ne velký. Prostě hranice v Evropě neprožívám. Já jsem Evropan, jehož mateřský jazyk je čeština
HN: Covid nám ale hranice přece jen trochu připomněl, ne?
Kdyby nám jen připomněl hranice, bylo by to docela fajn.
HN: Bylo to těžké období, když jste nemohl točit, moderovat?
Ale já točil. Měl jsem štěstí. Loni v létě vznikal Deníček moderního fotra v rozvolněnější době – v červenci, takže jsme na place nemuseli mít ani roušky. Pánský Klub se letos také točil celkem normálně. Mezitím jsem si střihl jeden zamilovaný seriálek, reklamu, psal jsem scénář Vln. O nedostatek práce vůbec nešlo a vlastně jsem si i to určité zpomalení loni na jaře užíval. Ale podzim byl blbý. Jako by covid uvolnil prostor pro věci, které jsem se dlouho snažil přehlušovat. Anebo to, co mám obvykle okolo sebe, přestalo přehlušovat věci, které byly dlouho zakopané uvnitř. A teď najednou vyhřezly. Propadl jsem se někam, kde už nikdy nechci být.
HN: Dá se to nazvat depresí?
Fakt mi bylo špatně. Asi to byla úzkost a „ukřižování“ minulosti. Dostaly mě z toho terapie. Uvědomil jsem si, jak je důležité se starat nejen o tělo, ale taky o duši. Na terapie dnes chodím tak, jako chodím k zubaři nebo si zaběhat.
HN: Naši prarodiče se zpovídali na faře, teď máme psychoterapeuty.
A stejně dobře fungují či fungovali šamani. Je to staré jako lidstvo. Nestačí nám jen světské statky. Potřebujeme vhled do duše, duchovno, umění.
HN: Věříte v Boha?
Vyrostl jsem v tom. Chodil jsem osm let na Biskupské gymnázium v Českých Budějovicích s katolíky a jezdil na letní tábory do Husince s evangelíky. Víra mě provází od dětství. Nemůžu říct, že bych byl dnes praktikující, ale věřící jsem.
HN: A pomáhá to?
Jestli jsem k něčemu došel, tak je to poznání, že víra je individuální. Netroufnu si říct, že to, co pomáhá mně, pomůže druhému. Je to nepřenositelné. A někdy, občas, se dostaví okamžik, kdy si uvědomuju, že víra už není víra, ale jistota. Taková zvláštní. Jistota až do konce.
