Když před dvěma roky tehdy jedenatřicetiletý autor přebíral v Paříži nejprestižnější francouzské literární ocenění, tamní noviny psaly o „objevu“, „ohromující energii“, o „důkazu vitality a univerzálnosti francouzského jazyka“ a také o symbolu. Vždyť Mohamed Mbougar Sarr převzal Goncourta přesně 100 let poté, kdy se prvním černošským laureátem této ceny stal René Maran z Martiniku. „Od té doby tedy uplynulo dost vody,“ směje se dnes Mohamed Mbougar Sarr a nezdá se, že by si těmito paralelami lámal hlavu, že by se považoval za výjimku. Nechce být výjimka.

Nicméně oceněná kniha La plus secrète mémoire des hommes, kterou pod názvem Nejzasutější vzpomínka na lidi vydalo nakladatelství Argo v českém překladu Anežky Charvátové, je právě o tom, čím si i ve 21. století stále prochází autor, který se narodil a vyrostl v někdejších francouzských koloniích. Cestu z „očistce anonymity“ k první nálepce „slibného talentu africké frankofonní literatury“, kterou obvykle začátečníkům udělují recenzenti deníku Le Monde Afrique, přes nezáživné diskuse na festivalech a v televizních studiích líčí Mohamed Mbougar Sarr s jiskřivým nadhledem. A s ironií se vypořádává i s „ghettem“, ke kterému mnozí přirovnávají africké literární kruhy v Paříži. „Jsem také jeho součástí. Ghetto ale není jen omezující prostor, když se vyrovnáte s jeho pravidly, můžete se i dobře bavit,“ poznamená, ale hned odkazuje na své texty, kde už to vysvětlil. „Mezi životem a literaturou není žádný rozdíl.“

Závazek spisovatele

Držme se tedy literatury. Kdy se s ní vlastně ten chlapec, nejstarší ze sedmi synů lékaře ze senegalského Diourbelu, poprvé potkal? „Jsem především čtenář. Od první třídy jsem hltal všechny francouzské knížky, které byly v dosahu. Na střední škole jsem pak propadl klasikům 19. a 20. století. A přitom jsem doma poslouchal pohádky v sererštině, jak mi je vyprávěly maminka a tety.“ Chtěl být vojákem, ale roky strávené na vojenské škole v senegalském Saint-Louis, jej z toho vyléčily. „Na doktora nebo novináře jsem nebyl dost dobrý. Proti fotbalu byla zase maminka,“ vypočítává. Nakonec odjel do Francie a byl přijat na vysokou školu. 

Francie byla zlom. Nová země, lidi, kultura. Samota, exil. Bylo mi dvacet, tak se to všechno nějak smíchalo a já začal psát. Malé texty, z nichž se stávaly povídky. Vyšly knižně a já se dal do románu. A když se ukázalo, že se zase najde někdo, kdo ho vydá, řekl jsem si, že vlastně psaní je asi to, co skutečně nejvíc umím, že neumím nic lépe. A začal jsem se tomu systematicky věnovat. To mi bylo čtyřiadvacet pětadvacet a doktorát jsem už nedodělal.“

Jeho první román Terre ceinte, popisující život ve fiktivním městě pod kontrolou džihádistických islámských milicí, získal v roce 2015 hned několik literárních cen stejně jako Silence du chœur pojednávající o životě afrických migrantů na Sicílii. Když mu bylo osmadvacet, pobouřil své krajany knihou De purs hommes, v níž vyšel ze skutečné události, při níž senegalský dav exhumoval mrtvého, protože byl asi homosexuál. „Zajímal mě obecnější pohled na odlišnost. I když mé první tři knihy lze definovat jako angažované, závazek spisovatele není nikdy absolutní, rozhoduje čtenář. A existují prostě témata, která se mohou čtenáře dotknout víc.“ 

Kundera mi dal pochopit

Témata, o nichž Mohamed Mbougar Sarr píše, jsou každopádně trochu jiná, než jaká jsme si zvykli očekávat od autorů z postkoloniální Afriky. On sám říká, že knihu od knihy sám sobě víc rozumí. „Chci dál psát, jak nejlépe umím, ale nechci čtenáře přesvědčovat o nějakém společenském problému. Jen podněcovat k zamyšlení.“  

A přesně to dělá v poslední románu. Nejzasutější vzpomínka na lidi je o cestě mladého senegalského spisovatele žijícího v Paříži, který náhodou objeví knihu, již sepsal na konci třicátých let jakýsi T. C. Elimane. Novináři mu přezdívají „černý Rimbaud“ a podobnost se skutečným příběhem malijského spisovatele Yamboa Ouologuema, který v roce 1968 získal francouzskou literární cenu, ale později byl obviněn z plagiátorství a zmizel zase v Africe, není náhodná. Mbougar Sarr okolo této story vystavěl velkolepou úvahu o propojení fikce s realitou, o smyslu života, lásky a literatury, přičemž putuje do časů kolonialismu i holokaustu, k sererským mýtům, projíždí Evropou i Jižní Amerikou. Je to lovestory, dobrodružný příběh, detektivka a kniha v knize, tedy důmyslná literární hra, vedená obdivuhodně vycizelovanými prostředky.

Není divu, že byl román už přeložen do řady jazyků. „Prix Goncourt je pro mě brána do světa, jsem za to vděčný,“ říká Mbougar Sarr. „Kdybych ji nezískal, zcela jistě by můj román nevyšel ani v češtině. Mimochodem – kdysi jsem chtěl psát o spoustě věcí a myslel jsem si, že to, co dělá román, je téma anebo autorský styl. Až Milan Kundera mi ve své eseji Umění románu dal pochopit, že to, co je zásadní, jsou otázky existenciální, a tedy postava. Když dnes začínám psát, vždy se nejprve ptám: V jaké situaci se nachází ten člověk? Jaký má plán? A všechny Kunderovy postavy mi jsou vzorem: Sabina se svým kloboukem před zrcadlem, Ludvík v Žertu, Jaromil… Bez nich bych to nedokázal.“

Tři cesty

Spisovatel se právě chystá do Chile, na poslední propagační cestu s knihou ověnčenou Goncourtovou cenou. Mimochodem v ní také píše, že chce-li Senegalec být spisovatelem, musí prostě emigrovat. Je to nepsané pravidlo i v reálném životě? „Takřka všichni afričtí autoři, které znáte i vy, čtenáři ve střední Evropě, žijí v exilu. Je to prosté: chcete-li být tištěn, čten, překládán, nominován na nejrůznější ceny, a tím pádem být známý, a tedy se psaním uživit, určitě toho lépe dosáhnete ve Francii než v Senegalu,“ říká autor, který udivuje nejen svým raketovým startem, ale i zatím bezednou invencí a energií. A hned připomene výjimky. Ty, kteří používají svou mateřštinu: Ngũgĩ wa Thiong'o –  Keňan, který se prosadil ve Spojených státech amerických, pak se načas vrátil domů, znovu odjel do USA a dnes píše v kikujštině, svahilštině i angličtině, nebo Mbougar Sarrův krajan Boubacar Boris Diop, který píše francouzsky a v jazyce wolof.

Mohamed Mbougar Sarr: Nejzasutější vzpomínka na lidi
Mohamed Mbougar Sarr: Nejzasutější vzpomínka na lidi
Foto: ARGO

„Ano, také mám ten sen! Román v rodném jazyce,“ říká Mbougar Sarr, přičemž se ale ještě nerozhodl, zda zvolí ze šesti senegalských národních jazyků wolof, nebo sererštinu. Mluví oběma, píše a čte ale jen francouzsky. „Bude to hodně práce, hodně učení. Nechci to podniknout, jen abych si posílil ego, ani to nechápu jako národnostně militantní gesto. Je to gesto literární. Když se vyjadřujete v sererštině nebo wolofštině, používáte úplně jiné metafory, příměry, jdete jinými cestami než francouzština, jinak také myslíte, cítíte. To mě láká, přičemž to ale neznamená, že opustím francouzštinu. Pro mě to není volba mezi jednou, druhou nebo třetí cestou. Chci jimi procházet současně.“

Zdůrazňuje, že jeho prvotní motivace jsou v tomto směru čistě literární, ale uvědomuje si  i jisté politické aspekty. „Samozřejmě že když napíšu knihu v sererštině, dávám ji k dispozici národu. A přeju si, aby ji lidé v Senegalu četli. Africká literatura je africká, i když je napsaná anglicky nebo francouzsky, ale já samozřejmě doufám, že v bude vycházet stále více a více knih i v našich rodných jazycích.“

Sám se považuje za francouzsko-senegalského spisovatele, bydlí nedaleko Paříže a neuvažuje o tom, že by si žádal o francouzské občanství. „Jsem s Francií spojený, ale jsem taky Senegalec. To mi nechává volnost. Mohu mít určitý nadhled, jako cizinec se dokážu na věci dívat i z trochu jiného úhlu. Mám rád tuhle svobodu,“ tvrdí Mbougar Sarr a těší se, že se po návratu z Chile uzavře do dobrovolné samoty ve svém bytě v městečku Bauvais a začne zase psát.

„Dva roky jsem cestoval, přednášel, účastnil se konferencí a diskusí se čtenáři a nakladateli po celém světě, neměl jsem vůbec čas myslet na další román. Teď se to už snad uklidní. Ne, nečekám na novou myšlenku. Bude to obraz! Obraz v podobě jména, věty, osoby, situace, scény. Až se objeví, všeho nechám a sednu k počítači. Ale – kdoví – třeba to nebude hned, třeba se ještě stihnu podívat za českými čtenáři do Prahy.“

Mohamed Mbougar Sarr: Nejzasutější vzpomínka na lidi

KNIHA, překlad Anežka Charvátová, nakl. Argo, 2023

Nahlédněte do zákulisí dění v Evropě a sledujte českou stopu v Bruselu. Odebírejte jediný newsletter v Česku věnovaný unii Ředitelé Evropy. Připravují ho pro vás každý týden Ondřej Houska z Prahy a zpravodajka HN v Bruselu Kateřina Šafaříková.