Zářezy české vědy 2023: Luštění záhad pouště, návrat citu po poranění míchy i proč komiksem nahradit dětem Babičku

Roman Garba je v archeologii ojedinělý samorost. Sedmapadesátiletý rodák z Frýdku-Místku se k ní dostal až po čtyřicítce. Díky tomu, že ještě jako amatér se zájmem o zmizelé civilizace objevil v ománské poušti dva tisíce let staré opuštěné město. „Pro telekomunikační firmu, pro niž jsem tehdy pracoval, jsem přes satelit zaměřoval území na jihu Ománu a do očí mě udeřily hradby a zbytky staveb, které nebyly na žádných mapách,“ vzpomíná. Do Ománu se brzy vydal a místo zdokumentoval. „Měl jsem tu odvahu, že jsem coby laik svůj objev představil na archeologické konferenci ve Velké Británii. Myslel jsem, že se mi vysmějí, ale pochválili mě, což mě nadchlo a já jsem se dal na studia archeologie,“ vypráví Garba ve videorozhovoru z jižního Ománu. Jeho zaměstnavatelem je dnes Archeologický ústav AV ČR v Praze, druhý úvazek má u Ústavu jaderné fyziky, kde se věnuje určování stáří archeologických nálezů pomocí takzvaných kosmogenních nuklidů.

Jsou vědci, kteří neopouštějí svou laboratoř a největší dobrodružství se pro ně odehrává pod jejich mikroskopem. Pak existují badatelé ošlehaní větrem, kteří mají výzkum neodmyslitelně spojený s napínavými zážitky v terénu. Roman Garba očividně patří k těm druhým.