Cítit své tělo skrze bolest: proč se nešťastné děti uchylují k sebepoškozování a proč jen těžko hledají pomoc

Zažil jsem pocit úplné bezmoci,“ vzpomíná Jan Š., otec šestnáctileté dívky, která našla odpověď na své úzkosti v sebepoškozování. Rodiče chtěli dceři pomoci, ale žádný psychiatr ji nebyl schopen v rozumné době přijmout. „Nevíte, co vaše dítě udělá, zda nedojde k nejhoršímu,“ líčí děsivé chvíle Jan. Najít psychiatra zaměřeného na tuto věkovou kategorii nakonec trvalo několik hodně dlouhých měsíců. „Je jich málo a jsou zahlcení. Voláte jim v listopadu – a oni vám nabízejí termín na březen, duben příštího roku.“ Psychiatři pro dospělé mají větší kapacitu, ale podle jeho zkušeností adolescenty moc brát do péče nechtějí.

Přitom ještě na základní škole bylo všechno v pořádku. Dívka výborně prospívala, sem tam nějaká dvojka. Jenže pak přišel covid. Přestože konec deváté třídy strávila doma, uspěla při přijímačkách na střední školu. Jenže po nástupu v září se s novými spolužáky vídala jen dva a půl měsíce, pak lockdown školu zavřel. „Třída se prakticky nepoznala, nevytvořil se kolektiv,“ popisuje otec. „Na začátku druháku přišly zdravotní komplikace, takže když se do školy začalo chodit, dcera zůstala doma.“