Sloupek: Jak se ze mě v centru Paříže stala během pár minut Afričanka

„Jednu bagetu, prosím,“ žádám v maličké pekárně nedaleko Marais, mé oblíbené pařížské čtvrti. Prodavač Ahmed se mnou zapřede hovor, je ze staré školy, a tak ví, že Pařížan si v neděli ráno nekupuje jen bagetu, ale i trochu toho společenského povyražení, a prohodit pár vět se prostě musí.

Po chvilce na mě upře soustředěný pohled. „Vy nejste z Paříže.“ Můj přízvuk mě prozradil a já se připravuju na obvyklou konverzaci, která po této větě následuje. Tradičně má dva scénáře. Buď dotyčný nadšeně hádá (černé vlasy a oči mnohým evokují Brazilku či Španělku, ti pozornější si všimnou výrazných lícních kostí a hnedle je ze mě Ruska), nebo rovnou řeknu, že jsem z České republiky. Pak ovšem musím začít vysvětlovat, kde to je, že nejsme součástí Ruska, že u nás není válka a tak podobně.

Podsaditý prodavač překvapí. „Miluju fotbal. Řekněte mi vaše hráče a já vám řeknu, odkud jste.“ Nechci ho zklamat, a tak si zoufale snažím vybavit naše slavné fotbalisty. Petr Čech. Nic. Baroš. Nic. Nedvěd. „Áaa, Československo,“ začne freneticky křičet prodavač.

Reakce ve Francii běžná, zpráva o rozdělení jednoho středoevropského státečku sem ani během dvaceti let nedorazila. Už se mám k odchodu, prodavač mě ale zarazí. „A kde to vlastně je?“ zeptá se s nevinným úsměvem. Nadechuju se, abych na něj – už trošku podrážděně – vysypala, že to není nijak daleko. Jeho zkřivené rty, nepřítomný pohled a ukazováček na spánku jsou však jasnou indicií, že odpověď hledá sám.

Úsilí je to nezměrné, skoro slyším, jak se mozkové závity protáčejí. Fascinovaně na něj hledím. A tu hle, svaly v obličeji povolí a on se na mě skoro něžně podívá. A pak rozpustile zvolá: „Mám to, vy jste od nás. Z Afriky!“ A tak se ze mě – v centru Paříže – stala Afričanka.