Jak žijí Afghánci, kteří uprchli do Česka? Integrace někdy vázne a často to není jejich vinou

Radost i smutek

„Všichni byli v šoku. Během jednoho odpoledne se všechno zhroutilo. Stačili jsme si vzít jen pasy, pár kusů oblečení, obout sandály a dát se na útěk,“ popisuje otec rodiny, padesátník Brahim, velmi dobrou angličtinou srpnový den, kdy do jejich domovského města v jednom z afghánských regionů vtrhl Tálibán. Vystudovaný elektroinženýr okamžitě odjel se sedmi nejbližšími do Kábulu, kde je ubytovali jejich příbuzní.

Každý čtvrtý Afghánec byl někdy uprchlíkem. Středoasijská země zažila od roku 1979 pět exodů

17. 12. 2021 ▪ 2 min. čtení

Pan Brahim byl v Afghánistánu dvanáct let spolupracovníkem české vlády a jedné české neziskovky. Nechce být konkrétní, protože v zemi zůstává část jeho rodiny a on by ji nerad vystavoval nebezpečí. Nový režim se po převzetí moci mstí. Objevily se zprávy, že v Afghánistánu bylo v posledních měsících zavražděno nebo zmizelo přes sto bývalých příslušníků ozbrojených složek svržené vlády.

Jen pár dní poté, co pan Brahim dorazil s rodinou do Kábulu, pronikl do města i Tálibán. „Slyšeli jsme střelbu, všude nastal chaos. Obchodníci zavírali krámy jeden za druhým, po ulici pobíhala spousta lidí. Večer se na sociálních sítích objevily fotky ukazující, že Tálibán vstoupil do prezidentského paláce,“ vypráví pan Brahim. Byl v kontaktu se zástupci české vlády, kteří slibovali evakuaci ze země, ale nikdo netušil, kdy přesně nastane. Ve stejný den to zkusil na vlastní pěst: nacpal rodinu do taxíku a spěchali k letišti. Jenže to už bylo obklopené tisíci lidmi, vstupy strážil Tálibán a jeden z ozbrojenců začal Brahima a jeho syna bít pažbou zbraně. Drobný štíhlý muž to líčí se slzami v očích: „Vrátili jsme se do města a smířili se s tím, že tam zemřeme.“

Druhý den mu ale konečně někdo z Čechů zavolal a Brahim dostal instrukci, že se má dostavit k jiné letištní bráně. Tam čeští vojáci vybírali z davu Afghánce, které měli na seznamu coby nedávné tlumočníky a další spolupracovníky. „Jen kousek odtud stáli tálibánci a vyhrožovali: Však my se ještě setkáme!“ líčí Brahim, který vzápětí s rodinou, jež čítala jeho ženu, syna, tři dcery a dva vnuky, proklouzl za bránu. Po bezpečnostních kontrolách se všichni dostali na palubu českého letadla. To během následující noci přistálo v Praze. „Byl jsem šťastný a vděčný české vládě, že zachránila naše životy. A zároveň jsem pociťoval velký smutek, že opouštím svou vlast, kde zůstala část rodiny. O ni jsem měl velké obavy.“

Po příletu Brahimova rodina putovala na několik dní do karantény a pak do uprchlického střediska v Zastávce u Brna. „Nejdřív jsme kvůli zdravotním testům týden nemohli ven. Ale to nebyl problém, protože v zařízení bylo třeba hřiště pro děti. Pak jsme jezdili na výlety i do Brna,“ vypráví otec rodiny. Dodá, že si jen zpočátku nemohli zvyknout na zdejší stravu. Už po sedmi týdnech celá rodina obdržela v Česku azyl. Podobně rychlý proces vyřizování mělo i 27 dalších rodin celkem ze 33, které byly v srpnu do Česka evakuovány a chtěly v zemi zůstat. Zbylých šest rodin požádalo o přesun do zahraničí, většinou do Německa. Právě rychlost vyřízení žádostí o azyl byla nadstandardní. To, co obvykle trvá měsíce i roky, zabralo několik týdnů. „Česká republika k tomu přistoupila tak, že má vůči těmto lidem určitý dluh,“ říká Radim Prahl ze Státního integračního programu, když mluví o někdejších afghánských spolupracovnících české armády, ambasády a dalších organizací.

Mým jediným majetkem jsou matrace

S panem Brahimem sedíme v pražském bytě, který jeho rodině v říjnu poskytla neziskovka, s níž v Afghánistánu spolupracoval. Je to částečně zařízené 4+kk v rekonstruovaném činžáku. Rozhovoru přihlížejí a občas do něj zasáhnou jeho syn a tři dcery, jež mají na hlavách šátky. Manželka přítomná není, v jednom z pokojů se stará o dvě vnoučata. „Mým jediným majetkem jsou čtyři matrace a čtyři deky, půlka rodiny spí na půjčených. Teď si já a také někdo z mých dětí musíme najít práci, protože od ledna se stěhujeme do jiného bytu, kde bychom si měli brzy začít platit nájem,“ zmiňuje Brahim budoucí bydlení, jež jim sehnala stejná neziskovka. Ta má platit nájemné jen šest měsíců. Azylanti ale mají nárok třeba na státní podporu v podobě nábytku. Když seženou práci, kde je podmínkou vlastnit mobil nebo notebook, může je jim stát také zaplatit. Kromě cest na lekce češtiny, kam jezdí třikrát týdně, vychází Brahimova rodina ven jen málo. Absolvovali několik kurzů o české kultuře a reáliích pořádaných Státním integračním programem. Na úřady je doprovází sociální pracovnice. „Vyřídili jsme nové pasy, zdravotní pojišťovnu, registraci na úřadu práce i u pediatra,“ vypočítává Magdalena Cibin Řepová, která rodinu označuje za „cílevědomou a optimisticky naladěnou“.

Vše jde zatím jako na drátkách, ale azylanti vědí, že klíčové pro ně je zvládnutí češtiny. Bez ní těžko najdou byť i nekvalifikovanou práci. Tu je připraven vzít i inženýr Brahim, jenž ovládá několik cizích jazyků a před lety absolvoval manažerský kurz v jedné západoevropské zemi. Jeho děti doufají, že brzy budou v Česku pokračovat ve studiích. Syn by rád dokončil vysokoškolská studia techniky, prostřední dcera by chtěla nastoupit na medicínu, na niž byla před útěkem přijata v Kábulu, a nejmladší by ráda začala střední školu. A ta nejstarší plánuje nejdřív najít práci a pak dokončit svá započatá studia ekonomie.

Rodina svorně tvrdí, že se dosud nesetkali s nepřátelskými reakcemi místních, přestože především dcery jsou kvůli hid­žábu na české ulici docela nápadné. „Když jsme se ptali na cestu nebo potřebovali poradit v obchodě, všichni byli ochotní,“ ujišťuje otec. Jeho potomci na rozdíl od něj před příjezdem do Česka v zahraničí nikdy nebyli. Na otázku, jestli je tu něco překvapilo, odpovídají jen zdvořilým úsměvem. „Všechno se nám tu líbí,“ tvrdí Brahimův syn.

Sagar Rakinová (na snímku úplně vpravo) a její rodina při čekání na azyl v roce 2001.

Foto: Michal Novotný

Přínos, ne břemeno

„Proces integrace“ uprchlíků ale často není tak hladký a jednoduchý, jak může naznačovat letmé setkání s rodinou vybranou úředníky. V Česku dnes žije delší dobu necelá pětistovka Afghánců, mnozí přišli v předchozích uprchlických vlnách.

Před dvaceti lety, v říjnu 2001, jsem při reportáži o jedné z nich navštívil levný hotel v České Lípě, kde se v malém pokoji tísnila šestičlenná rodina někdejšího státního úředníka z Kábulu Najiba Rakina. Z Afghánistánu utekli čtyři roky před tím, také před Tálibánem. Pan Rakin a jeho žena byli hodně skleslí. Uprchlický tábor opustili už před rokem a půl, rozhodnutí o azylu stále nepřicházelo a oni nemohli najít práci. Přitom museli živit čtyři nedospělé děti. „Čekáme už moc dlouho,“ utírala si paní Rakinová zarudlé oči.

Uplynuly skoro dvě dekády. Jednoho dne mi do messengeru někdo poslal kopii zmíněného článku ze zažloutlých novin s fotkou rodiny z českolipského hotelu. Byla to Sagar Rakinová, jedno z těch čtyř afgánských dětí, které tehdy měly před sebou v Česku velmi nejistou budoucnost. „Bydlíme od roku 2006 v Praze, máme se dobře,“ psala čerstvá třicátnice a dodala, že pracuje v jedné nadnárodní firmě a na Karlově univerzitě studuje jógu. Později mi při setkání vyprávěla svůj příběh. Perfektní češtinou, v níž nebyly nejmenší stopy cizího přízvuku. Příběh, který ukazuje, že sžít se s českým prostředím není pro cizince vůbec snadné. Ovšem často to není jejich vinou.

Navrhl jsem Sagar Rakinové, jestli se nechce jet podívat na místa, kde její česká pouť před 24 lety začínala. Do uprchlických středisek v Bílině a Bělé pod Bezdězem. To ale odmítla. „Pobyt tam pro mě byl velké trauma a nechci si ho připomínat. Byli jsme tam zavření, hlídali nás policajti s velkými psy, dlouho jsme nemohli jinam než do školy a zpátky. Já to vnímala jako trest, jako bychom provedli něco hrozně špatného,“ vzpomíná na dobu, kdy postupně přicházela zamítnutí žádostí o azyl. Kvůli tomu rodiče přišli o státní podporu, nad vodou je drželi jen neziskovky a přátelé. Azyl získali až šest let po příjezdu do Česka. „Byla to dlouhodobá existenční krize, kdy člověk nemá moc co jíst a kde bydlet a necítí se v bezpečí. To není dobrý vklad do života,“ vypráví Rakinová. Na českolipské základní škole na ně se sestrou někteří spolužáci křičeli „špíno“ nebo „cikáne“, situace se zlepšila až po přestěhování do Prahy. Tam Sagar nastoupila na obchodní akademii. „Ale i tady si spolužáci drželi odstup,“ vybavuje si Afghánka, kterou ústrky i izolace motivovaly ve snaze na sobě tvrdě pracovat a být co nejlepší.

Její otec získal místo šéfkuchaře afghánských jídel ve společnosti Eurest, která dodávala pokrmy do Rádia Svobodná Evropa. V této stanici už pracoval její bratr jako editor a zůstává tam dodnes. Sagar se sestrou si ještě během střední školy přivydělávala úklidem v bytech a pak dostala džob v pražském hostelu. Začala tam přípravou snídaní, pak přešla do recepce a skončila coby rezervační a skupinová manažerka. Přihlásila se na několik kurzů: angličtiny, komunikačních dovedností, účetnictví. Po sedmileté štaci v hostelové společnosti přešla do portálu Expats.cz, kde působila téměř dva roky coby specialistka prodeje služby zákazníkům, poté byla přes rok účetní v LG Electronics. Před pěti lety zakotvila v SAP, mezinárodní softwarové firmě s více než 100 tisíci zaměstnanců, kde je dodnes. Působí tam coby takzvaná mobilní konzultantka, stará se třeba o nové zahraniční kolegy. „Potřebují například pomoc s pracovním povolením. Dokážu se vžít do jejich situace, protože podobným procesem sama procházím vlastně dodnes. Jsem tu 24 let a dodnes nemám české občanství,“ prozrazuje překvapivou skutečnost.

Poprvé o občanství zažádali všichni členové její rodiny v roce 2009 a všem přišlo zamítnutí. V kolonce zdůvodnění u všech stálo: nedostatečná integrace. Celá rodina se odvolala, ale občanství dostal jen její bratr. Pak také Sagařina nejmladší sestra – 21 let poté, co se v Česku jako jediný její sourozenec narodila. Sagar zažádala znovu před rokem a nyní opět čeká na rozhodnutí.

Ani po dvaceti čtyřech letech v Česku se mladá Afghánka Sagar Rakinová stále nedočkala vyřízení občanství.

Foto: HN-Václav Vašků

Žena, která před třemi lety vystoupila například v televizním pořadu Václava Moravce, v němž svou kultivovanou češtinou předčila i některé přítomné rodilé mluvčí, se s nevraživostí a agresí někdy setkává doteď. Přestože nikdy nenosila hidžáb, už si před ní na ulici uplivli, v metru někdo zahudral cosi o teroristech. Když si její rodiče otevřeli v Praze vlastní afghánskou restauraci, pomáhala jim s propagací na sociálních sítích. „Jednou jsem ráno zkontrolovala Facebook a během noci se tam objevilo 80 záporných hodnocení a výzev Táhněte, odkud jste přišli nebo přímo k naší likvidaci.“ Jindy zase do restaurace přišlo pět agresivních mladíků. „Bratr na ně nešel silou, ale přes intelekt. Pozval je na pivo, vyprávěl jim o historii Afghánistánu, o tom, kolik je tam vzdělaných lidí. Omlouvali se a slíbili, že zase přijdou. Nepřišli, ale hlavně že odešli,“ usmívá se hořce Sagar Rakinová. Restauraci po pár letech otec zavřel, protože usoudil, že do budoucna se těžko uživí.

„Po zážitcích jako v té restauraci jsem si říkala: Jak dlouho se ještě budu muset ospravedlňovat za svou existenci? Přispívám společnosti možná víc než řadový mladý Čech, který si cestuje a objevuje svět. U mě to tak nebylo, musela jsem pracovat, aby rodina měla příjem a mohla fungovat. Jak moc musím ještě dokazovat, že jsem přínos, a ne břemeno?“

V té době si prošla pracovním vyhořením a začal se u ní projevovat posttraumatický stres z nahromaděných zážitků – z dětství ve válce, z pozdějších ústrků a chudoby v Česku. Pomoc našla v józe a dalších duchovních cvičeních. „Rozhodla jsem se, že už nechci být v roli oběti, která si nezaslouží nic z toho, co se jí stalo. Dnes svou životní zkušenost naopak považuji za své bohatství,“ říká žena, jež je lektorkou jógy a meditační sezení vede také v pražské pobočce SAP, kde pracuje. „Nejsem nábožensky založená, ovšem z hlediska duchovní vazby jsem stále spojená s Východem, tedy s buddhismem, který před tisíci lety přišel i do Afghánistánu. Ale společensky jsem zakotvená v Česku a evropské kultuře, teď se těším na Vánoce,“ říká Sagar Rakinová, která si nedávno vzala muže z jedné země sousedící s Českou republikou. „Doma jsem v Praze a stěhovat se nechci.“