Svým utrpením vykoupila životy tisíců. Příběh nesmrtelných buněk je teď u soudu

Henrietta však neměla proti velmi agresivnímu rakovinnému bujení žádnou šanci. Při pitvě vyšlo najevo, že jí nádory pokryly takřka všechny orgány. Za nevídanou agresivitou nemoci stála malá genetická změna, kterou pravděpodobně zapříčinil virus. Vypnul v buňkách pojistku, která běžně zařizuje odumírání starých buněk v těle, a tím pomáhá předcházet vzniku nádorů. Kromě virů mohou mít stejný vliv na organismus i náhodné mutace nebo karcinogenní látky.

Bez ohledu na původ pachatele se přesně toto stalo v Henriettině těle. Lidské buňky mají poměrně jasně dáno, jak dlouho se budou schopné dělit, tedy množit. Jejich životnost určuje délka takzvaných telomer, které se nacházejí na konci chromozomů, nositelů DNA. Při každém dělení se jejich délka zkrátí, až telomery nakonec vymizí, což odstartuje buněčnou smrt. Platí to u všech buněk s výjimkou pohlavních, kmenových a právě rakovinotvorných.

HeLa do každé laboratoře

Lékaři některé Henriettiny nádorové buňky odebrali a zjistili, že kromě toho, že se agresivně množí, jsou také extrémně odolné. Drtivá většina buněk mimo tělo hostitele zemře, pro její buňky to ale neplatilo. Vědci si brzy uvědomili jejich lékařský potenciál a už v roce 1954 buňky využil americký virolog Jonas Salk k vývoji vakcíny proti dětské obrně, nemoci, kterou jako první země na světě dokázalo vymýtit Československo. Spolu s vakcínami se do celého světa vydaly také Henriettiny buňky.

„V naší laboratoři buňky dosud rutinně využíváme. V počátcích buněčné biologie byla tato linie nenahraditelný zdroj materiálu a umožnila řadu objevů,“ uvádí Libor Macůrek z Ústavu molekulární genetiky Akademie věd České republiky. Buňky linie HeLa – název je odvozený od prvních slabik jména a příjmení jejich původní nositelky – mají podle něj výhodu v tom, že je lze namnožit v dostatečném množství a zároveň přežijí prakticky všechno. Jsou proto dobrým modelem, na němž se dá testovat působení různých látek na lidský organismus. Pomáhají tak v boji proti leukemii nebo AIDS a podívaly se už i do vesmíru.

V Africe přibývá slonic, kterým nerostou kly. Příroda reaguje na masakry těchto zvířat kvůli slonovině

5. 11. 2021 ▪ 2 min. čtení

Od Henriettiny smrti jich vědci v laboratořích vypěstovali přes padesát milionů tun a o výzkum zapojující HeLa buněčnou linii se opírají desítky tisíc studií. Dojemný příběh, kdy žena, jež zemřela v hrozných bolestech, vykoupila životy nespočtu lidí, má ale jeden temný rozměr. Henrietta byla nedobrovolný dárce, nikdo se jí na nic nezeptal. A její rodina se o celé věci dozvěděla náhodou.

HeLa buňky se nechovají agresivně jen uvnitř těla, ale i v laboratorních podmínkách. Vědci skladovali a skladují i řadu jiných buněčných linií. Už v šedesátých letech se však HeLa buňky začaly v laboratořích šířit zcela nekontrolovatelně. Stačilo nedodržet hygienu, použít stejnou pipetu, někdy jako přenašeč posloužil i poletující prach – a HeLa buňky se přenesly do buněčných linií odebraných jiným pacientům a znehodnotily je. Vědci proto vyrazili hledat Henriettiny potomky. Potřebovali znát jejich genetickou informaci, aby ve svých laboratořích dokázali HeLa buňky izolovat. S využitím znalosti jejich DNA chtěli udělat v buněčných liniích pořádek. Bez genetického nebo jiného testu není totiž vůbec lehké jednotlivé buňky odlišit.

Někdy v roce 1976 se jim podařilo kontaktovat Davida Lackse. První telefonát byl pro manžela zesnulé děsivý, zprávě porozuměl tak, že vědci drží jeho ženu už pětadvacet let při životě v laboratoři, provádějí na ní experimenty a nyní chtějí otestovat jeho děti, jestli nemají rakovinu. Lacksovi, žijící na pokraji chudoby, se tehdy také dozvěděli, že na buňkách jejich ženy a matky vyrostl multimiliardový byznys. Žádné právní kroky však tenkrát neučinili.

Pozornost si brzy získala také etická stránka celého případu, kterou kromě americké veřejnosti začali řešit i sami vědci. V důsledku kauzy HeLa dokonce došlo ke zpřísnění americké legislativy. Od té doby už nebylo možné, aby lékaři experimentovali na svých pacientech bez jejich vědomí. Což se stalo i s HeLa buňkami, jež byly v rámci testu, který zkoumal možnosti diagnostiky rakoviny, „podány“ několika stovkám pacientů. Tělo zdravého pacienta mělo podle hypotézy vědců HeLa buňky odmítnout rychleji než nemocný organismus. Rakovina sice není nakažlivá, pacientům reálně nic nehrozilo, přesto šlo o neetický akt.

Kdo vlastní práva k buňkám

V roce 2013 zveřejnili vědci k volnému užití genetické informace Henrietty Lacksové, aniž by tento krok konzultovali s jejími příbuznými. Případ ostře sledovala i média a nakonec skončil domluvou, že výzkumníci informace stáhnou a poskytnou je pouze na vyžádání pro vědecké účely. Henriettini potomci tehdy otevřeli otázku finančního odškodnění, byli ale odmítnuti s poukazem na to, že vědci z výzkumu HeLa buněk nijak neprofitovali a žádná firma je nemá patentované.

S tím se ovšem rodina odmítla smířit a rozhodla se pro právní cestu. Po dlouhých přípravách před měsícem začal první soud. Žalovaná je společnost Thermo Fisher Scien­tific, jež vykazuje roční tržby v řádech mi-liard dolarů a část jejího byznysu stojí právě na využívání HeLa buněk. Podle právníků brzy čeká žaloba i další firmy a nelze vyloučit, že u soudu skončí také nemocnice Johnse Hopkinse, kde byly Henriettě buňky odebrány.

Nejspíš jediný podobný případ americké soudy řešily v roce 1976. John Moore, kterému odebrali buňky obsahující bílkovinu stimulující vznik bílých krvinek, zažaloval lékaře, kteří tyto buňky bez jeho svolení vy­užili k dalšímu výzkumu. Nejvyšší soud Spojených států tehdy rozhodl v neprospěch Moora. Podle jeho rozsudku pacient nevlastní práva ke svým odebraným buňkám nebo tkáni, a to ani v případě, že budou využity komerčně.

Právníci Lacksových se proto kauzu HeLa snaží vést jako exemplární případ utiskování a diskriminace černošského obyvatelstva v přístupu k lékařské péči. Podle žaloby je nutné uznat a odškodnit Afroameričany, kteří byli zneužiti ve jménu vědy.