Jsem neofil, pořád musím zkoušet něco nového. Kultovní Samotáři jsou moje stigma, říká herec a podnikatel Mikuláš Křen

Postavu arogantního, cynického a jízlivého floutka ze Samotářů by v něm dnes člověk hledal jen těžko. Mikuláš Křen před šestadvaceti lety hrál Roberta, který své kamarády neustále natáčel na kameru a popichoval je. Film, jehož hlášky zlidověly a který dodnes mnozí považují za výpověď své doby, mu mohl otevřít dveře k výrazné herecké kariéře. On však krátce po premiéře odjel do Španělska prodávat nemovitosti. 

V životě se stihl nadchnout pro mnoho věcí – od virtuální reality přes reklamu a marketing až po Bitcoin. Sám si pro sebe osvojil označení neofil: člověk, který potřebuje být vždy u všeho nového. A jakmile věc přestane být inovativní, jde dál.

Dnes na rozhovor přijíždí na sdíleném elektrokole krátce poté, co odvedl svého sedmiletého syna do školy. A po letech, kdy tvrdil, že by se herectvím v Česku těžko uživil, se na plátno vrací znovu. Hraje ve filmech Léčivé účinky sebeklamu a Ďolíček nebo v seriálech Inspekce a Na tělo, kde ztvárnil jednu z hlavních rolí – podivínského profesora tvůrčího psaní.   

Těžko si od vás člověk odmyslí Roberta ze Samotářů. Nebojíte se, že se vám něco podobného stane i teď, po roli profesora, který si do deníku píše fantazie o kolegyních?

Lidé často věří tomu, co vidí v televizi. Třeba po filmu Kanárek za mnou přišel soused, místní obkladač. Zeptal se mě, jestli mu půjčím čtyřicet tisíc. Já řekl: „Prosím? Já myslel, že potřebujete cukr nebo sůl.“ On na to: „No, já jsem na tom stejně jako vy, jsem alkoholik a vy jste ten narkoman.“ Vysvětlil jsem mu, že jsem přece v tom filmu umřel. Ale on prostě věřil svému. Po Samotářích jsem byl za sukničkáře, ale v žádném případě jsem v té době takový nebyl. Takže po téhle roli budu zase za mamánka a podivína.