Ohlušující řev motorů loňského hitu F1 vyměnil dvaašedesátiletý Brad Pitt za ticho nekonečných aljašských dálav. V srdci divočiny překonává močály i propasti, bojuje se vším, co se hýbe, a vypadá u toho jako ten nejodolnější filmový hrdina všech dob – záda mu ovšem kryje ještě větší superhrdina. Nestává se to často, ale hlavní hvězdou novinky Paramountu není Pitt, nýbrž jeho oddaný psí parťák.
Odin má protézu, zuby z titanu a pohled ještě o pár chlupů podmanivější než hollywoodský idol. Pitt v roli Jamese, veterána amerických speciálních jednotek, toho celkově moc nenamluví, ale Odin slova vlastně vůbec nepotřebuje: stačí, aby se podíval do kamery, a divák (i James) ví. V aljašské divočině spolu ti dva sdílí všechno: od lékárničky a sušeného masa přes místo ve stanu až po traumatické vzpomínky a noční můry. Mají ten typ vztahu, v němž jeden druhého podrží, kdykoli je třeba a aniž by si o to vzájemně museli říkat.
Pár rozdílů by se ale přece našlo: například James má raději pivo, zatímco Odin hovězí jerky. James má z medvědů respekt a zásadně se jim nedívá do očí, zatímco Odin je umí zahnat jediným pohledem. A pak je tady ještě jedna drobnost: Odin má o dvě nohy víc než jeho parťák. Respektive vlastně o jednu, nepočítáme-li protézu coby memento jeho válečného hrdinství.
Všeříkající němé pohledy a gesta
Davida Ayera, režiséra filmu V srdci divočiny, jsme zatím znali hlavně v souvislosti s akčními dojáky: většinou vezme pár správných chlapů a ty nechá projít peklem – je jedno, zda v tanku, policejním autě nebo v losangeleském podsvětí. Filmy jako Patrola, Street Kings nebo Železná srdce dávkovaly stejnou měrou emoce i testosteron. Osvědčený vzorec zachoval Ayer i ve své novince, jen ho dovedl do extrému: v pustině totiž nechává o život bojovat jen člověka a jeho věrného německého ovčáka.
Pejsek i letuška s robotickými pohyby. Nový film Ridleyho Scotta je esencí tvůrčí bezradnosti
Zprvu to vypadá na idylu: ledovce, lesy, nekonečné obzory a jiskřivý tyrkys jezer a řek – člověk se té krásy ne a ne nabažit. Čert vem, že ji místo na Aljašce nasnímali na Novém Zélandu. Vysoko nad zasněženými vrcholy pluje motorový hydroplán, v němž na místě spolujezdce sedí zvědavý pes (správně je vám tenhle moment povědomý, podobně nedávno začínala i novinka Ridleyho Scotta Vzhlížet ke hvězdám).
Podle Ayerových slov má pes Uber, představitel Odina, za sebou dráhu horského záchranáře, což člověka maně napadne, když sleduje jeho nadšený výraz v nebezpečí. Tam, kde by jiní psi přinejmenším nervózně kňučeli, Odin spokojeně hledí do hloubky pod sebou a občas láskyplně šťouchne páníčka čumákem, jako že „paráda, ne?“. Možná vám přijde, že termíny „výraz“ nebo „nadšení“ nejdou dohromady se slovem pes, ale Uber dar výrazu skutečně má: dobrá polovina filmu stojí na němých pohledech a bezeslovných gestech. A Uber je v nich minimálně stejně dobrý jako jeho hollywoodský kumpán.
To, co si penzionovaný vojenský expert vysní coby svého druhu pánskou jízdu, či chcete-li kempovací kratochvíli pro drsňáky, se nicméně záhy promění v noční můru. Basa belgických piv v zavazadlovém prostoru je ještě zpola plná, když si to jeho hydroplán namíří střemhlav k zemi. Nepřipoutaný pes vypadne a James skončí i s letadlem pod hladinou jezera. Následuje mrazivá pasáž, v níž se raněný James neúnavně potápí do ledové vody, aby odtud vytáhl těžké bedny s výbavou pro přežití.
Režisérovo tvrzení, že Pitt natáčel snímek ve stavu permanentního podchlazení, nemůže mít k pravdě vůbec daleko. Ve vodě ostatně stráví oba hrdinové podstatnou část času – ať už se brodí ledovcovými potoky, boří po krk do bažin, zápasí s peřejemi horských řek nebo prostě „jen“ moknou, prakticky nikdy se jim nepodaří uschnout.
James si ovšem díky speciálnímu výcviku dokáže poradit i v tak extrémních podmínkách: vlastně by se dalo říct, že V srdci divočiny může skvěle fungovat i jako reklama na výbavu pro přežití. Všechno má vždycky pěkně po ruce: sirky odolné vlhku, světlice, skládací dlahu, miniaturní kompas, stan, jenž odolá bouři, nebo univerzální lepicí pásku, jež poslouží stejně dobře k opravám i k ošetření ran. V podstatě neexistuje situace, s níž by si bývalý voják neporadil: a co nezvládne on, to zastane Odin. Když si James zlomí ruku, Odin mu za pomoci koženého pásku srovná kosti; když se pomlátí v peřejích, vytáhne ho za límec a rány mu olíže.
Jakkoli jsou jejich dobrodružství mnohdy přitažená za vlasy (psí pohled coby „zbraň“ na medvědy) a jakkoli se do úzkých dostávají téměř výhradně vinou Jamesovy prchlivosti, respektive přebujelého ega, nebrání nám to užasle sledovat, jak statečně se s nimi perou a jak dojemně se navzájem chrání a opatrují. A zatímco James někdy až příliš připomíná Terminátora, který bez ohledu na počet děr opakovaně vstává z mrtvých, Odin je hrdinou v pravém smyslu slova: statečný a obětavý až za hrob.
Právě jedinečné herecké dvojici vděčí Ayerův film za to, že se nezvrhne v obligátní kýčovité melodrama. A přestože na konci by plakal snad i Terminátor, není tu ani stopy po citovém vydírání. Pittovo úsporné herectví, podpořené zdevastovaným zevnějškem, spolehlivě reguluje tok emocí tak, aby se v nich divák neutopil. Pittovi se navíc podařilo vytvořit si s Uberem až obdivuhodně pevnou a autentickou vazbu. Reagovat na psa herecky musí být výzva sama o sobě, ti dva ale jako by se spolu narodili – kdyby Uber uměl mluvit, dokončoval by za Jamese věty.
Životní láska
Nejsilněji tak paradoxně vyznívají nejprostší momenty. Ty, kde spolu James a Odin jednoduše jsou. Kde se dělí o poslední kapky vody, kde James něžně pečuje o Odinovo horečnaté tělo, kde se jako malé děti radují, že „spolu“ porazili medvěda, anebo se jen mlčky objímají. Když mu James šeptá, že je láskou jeho života, nepřijde nám to ani trochu divné, a už vůbec ne patetické. A když Odina poté, co vstane hrobníkovi z lopaty, šťastně nazývá „houževnatou potvorou“, je v tom tolik něhy, že by mu ji mohli závidět i Romeo s Julií.
O to zbytečněji se pak v této souvislosti jeví laciné dramaturgické berličky, jimiž si scénář Camerona Alexandera nárazově vypomáhá. Rutinní flashbacky z válečné vřavy nejenže vedle čarokrásných scenérií působí až trestuhodně tuctově, ale především svou existenci nedokážou obhájit. Souvislosti si člověk hravě domyslí i bez nich, stejně jako nepotřebuje znát předem vyústění příběhu. Prozradit, kdo přežije, se v žánru survivalu rovná skoro svatokrádeži a tvůrcům projde jen proto, že nám na ni Odinovy odhodlané oči dávají zapomenout. A nejen na ni: asi poprvé v historii filmu je nám totiž jedno, jak dopadne Brad Pitt, hlavně když přežije pes.
V srdci divočiny
FILM, v originále Heart of the Beast, režie David Ayer, v kinech od 24. 9.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články.
- Veškerý obsah HN.cz
- Mobilní aplikace
- Bez reklam
- Odemykejte obsah pro přátele
- Články v audioverzi + playlist
- Možnost kdykoliv zrušit
