Nechtěli ho vzít do hudebky, teď patří k nejžádanějším dirigentům. Nevěřím na talent, úspěch se rodí jinak, říká Petr Popelka

Může to znít jako klišé, ale jeho příjmení jako by svádělo k pohádkovému příběhu: V dětství na něj, co se hudebního nadání týče, moc nesázeli. Učitelé viděli talent u bratra-dvojčete. Jenže zatímco ten pokračuje v rodinné tradici a stal se ortopedem, Petr Popelka dnes patří mezi nejvýraznější dirigenty své generace. Jako první Čech v historii například dirigoval Královský filharmonický orchestr ve Stockholmu při předávání Nobelových cen, pravidelně vystupuje v Berlíně, Budapešti či Vídni. Ještě před šesti lety působil jako kontrabasista.

Jeho jméno táhne. Mimochodem, vstupenky na zahajovací koncert Pražského jara, které začíná 12. května, zmizely za čtyři minuty. Letos Petr Popelka končí ve vedení Symfonického orchestru Českého rozhlasu, kde působí jako šéfdirigent a umělecký ředitel. Koncert na Pražském jaru tak bude jedním z jeho posledních v této roli. I když běžně vystupuje po celém světě, pro čtyřicetiletého dirigenta to bude poprvé, co bude osobně přítomen jednomu z nejvýraznějších večerů českého kulturního života.

Vedle dirigování koncertů a operních představení se věnuje také hře na kontrabas, klavír a komponuje. A přestože o něm lidé v hudební branži mluví jako o talentu, který se rodí jednou za několik desítek let, sám na představu vrozeného génia nevěří. „Věřím na jiskru, na zvědavost, která se v člověku probudí pro hudbu. A když člověk zahoří, talent přijde sám,“ říká.

Prý vás jako šestiletého nechtěli přijmout do hudebky.

Vzali mě jen proto, že talent rozpoznali u mého bratra. U mě ne. Říkali, že mě vezmou, abych neměl jako jeho dvojče trauma, že jsem něco nezvládl. Mamince tenkrát řekli, že toho stejně brzy nechám. Strašně mě nebavilo učit se houslový klíč a podobné věci. Ani mi to nešlo. Hlavně jsem cítil, že tam nějak nepatřím. Bráchovi to ale šlo hned.