Je mu skoro devětaosmdesát, plánuje tu prý být minimálně do sto pěti a celou tu dobu hodlá točit filmy. Před pár dny se dokonce nechal slyšet, že mezi nimi bude další Vetřelec. Ridleymu Scottovi nikdy nechybělo sebevědomí, tvůrčí jistota ho ovšem neúprosně opouští. Vzhlížet ke hvězdám, jeho zatím poslední, postapokalyptický kousek, je dokonce přímo esencí tvůrčí bezradnosti.
Začíná přitom víc než slibně. Aby také ne: ve světech, jež se vymkly kontrole, se stvořitel Blade Runnera cítí jako doma, a tak má i ten, který režisér zkušeně nastíní hned v úvodu, všechno, co by mít měl: bezútěšnou atmosféru, špinavé kontury i náznak jako příslib.
Nejdřív střílej, až potom se ptej
Když někdejší mechanik Hig (Jacob Elordi) s věrným psem Jasperem na chvíli opustí westernovou krásu Colorada, aby v ruinách někdejšího velkoměsta doplnil řídnoucí zásoby, velmi rychle se dovtípíme, že idyla je ve skutečnosti z nouze ctnost, útočiště před neutěšeným stavem zbytku země (nebo celé Země?).
Jak postupně vyplyne z rozhovorů, jež vede se svým jediným lidským společníkem, vítaně rázovitým vojenským veteránem Bangleym (Josh Brolin), civilizaci zdecimovala pandemie chřipky. Ti, kdo přežili, živoří po hrstkách na odlehlých místech a čas od času musí čelit útokům novodobých barbarů – přeživších, které nouze proměnila v brutální zvířata. Budiž tvůrcům ke cti, že to nejsou „zombíci“, Scott si nicméně dá záležet, aby o tom divák občas zapochyboval. Při nočních nájezdech totiž působí zuřivě a nelidsky.
Budapešť 1957 s oidipovským komplexem. Film ukazuje rodinný zmar na pozadí komunismu
Přesně tak je vnímá i Bangley, cynický, lehce paranoidní a s koncem světa možná až moc smířený exmariňák, který se řídí heslem: „Nejdřív střílej a až pak se ptej, kdo tam je.“ Hig s jeho postojem nesouhlasí: ví, že když nezabije, bude zabit, současně však v útočnících nedokáže přestat vidět lidské bytosti.
Žít, nebo přežít?
Bangley s Higem tak zosobňují dva nejzákladnější, dějinami mnohokrát prověřené principy – přežití coby instinkt a lidskost jako volbu. Dokud jde v prvé řadě o ně, respektive o otázku, nakolik lze přežívání nazývat skutečným životem, má Scottova novinka tah na branku i příjemně rozjímavou náladu, pomalému tempu navzdory.
Scénář Marka L. Smithe ji ale až příliš rychle opustí ve prospěch tuctové vesnické romance se Cimou (Margaret Qualleyovou), široko daleko jedinou kráskou (jaká náhoda) a lékařkou (ještě větší náhoda). Hig na ni natrefí, když se rozletí po stopách nadějně znějícího rádiového signálu z Grand Junction a po cestě mu zrovna nad Ciminým skromným příbytkem selže motor.
Následuje pasáž, která má rozhodně blíž k Doktorce Quinnové než dystopickému westernu a v níž se víc farmaří, laškuje a vzpomíná, než děje. Situaci sice nárazově zachraňuje tu stádo bizonů, tu roztomilý oslík a částečně i vtipná postavička Cimina otce (Guy Pearce), znervóznělého z toho, jak po sobě „mladí“ pokukují, selanka však i tak hrozí přerůst v naprostý kýč.
Právě tehdy přichází další z hlediska děje zbytečná, leč po stránce stylu jednoznačně nejzajímavější odbočka. Velmi příznačně ji uvozuje útok „indiánů“ (!) na letadlo (!!!) a vrcholí pointou, za niž by se nemusel stydět ani slavný filmový producent a režisér Roger Corman. To, co novopečená rodinka zažije v Grand Junction, jako by patřilo do úplně jiného, dost možná lepšího filmu.
Eskapáda v mauzoleu, jemuž vládne letuška s robotickými pohyby a posmrtnou maskou místo make-upu (dokonalý úlet oscarové laureátky Allison Janneyové), zažehne v divákovi naději, že možná ještě není vůbec nic ztraceno a že ho třeba čeká i něco víc než jen polibek a svatba. Nicméně scenárista byl zjevně zcela opačného názoru, pročež se ve zbývající půlhodině nesemele zhola nic. A i na ten polibek mezi pampeliškami a šťastnou rodinnou pospolitost nakonec dojde.
Film, který neví, čím chce být
Bylo by přitom až příliš snadné svalit všechnu vinu na scénář. To, co poslednímu filmu Ridleyho Scotta chybí nejvíc, je totiž režijní konzistence. Vzhlížet ke hvězdám chce být každou chvílí něčím jiným: westernovou meditací, dobrodružstvím v duchu Indiany Jonese, venkovskou romancí, survivalovou sci-fi, ba i tím kultovním béčkovým hororem. U ničeho však nezůstane dostatečně dlouho a ve výsledku rozmělní i to, co zpočátku fungovalo.
Příliš nepomáhá ani unylá Margaret Qualleyová, jakkoli fotogenická a ve všech těch obligátně titěrných kraťáskách a tílečkách permanentně sexy. Když obsadí místo, jež do té doby zaujímal svéráz Bangley, film přijde nejen o jediné funkční partnerství, ale i hlavní zdroj humoru, který ho dokázal odlehčit. Pejsek je bezpochyby roztomilý, coloradská panoramata (nasnímaná v Itálii) uhrančivá a momenty, v nichž Hig vysoko v oblacích pravidelně vypíná motor (a s ním i bezútěšný svět pod sebou), dokážou mluvit samy za sebe – člověk jich touží vidět víc. Jenže Ridley Scott chce všechno a zároveň nic, což zkrátka nikdy nedopadne dobře.
Vzhlížet ke hvězdám (The Dog Stars)
FILM, režie Ridley Scott, v kinech od 27. 8.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články.
- Veškerý obsah HN.cz
- Mobilní aplikace
- Bez reklam
- Odemykejte obsah pro přátele
- Články v audioverzi + playlist
- Možnost kdykoliv zrušit
