Budapešť 1957 s oidipovským komplexem. Film ukazuje rodinný zmar na pozadí komunismu

László Nemes uhranul svým debutem Saulův syn z roku 2015. Oscarem a Velkou cenou v Cannes oceněná sugestivní noční můra z koncentračního tábora vyniká brilantním zvukovým designem a ruční kamerou, přilepenou na ramena protagonisty. Těkavé, bolestivé a nepatetické zachycení syrovosti úzce navázané na subjektivní vnímání událostí tíživě rozkládalo koncept lidské existence. Tvůrce navázal Soumrakem, analýzou maďarské společnosti zkraje 20. století, která je tak trochu převlečená za žánrové „murder mystery“.

Nemes se osvědčil coby provokativní a značně „podvratný“ tvůrce. Ke svým postavám nedává mnoho klíčů, spoustu informací zatajuje. Často tak mají lidé v jeho filmech blíže k jakýmsi myšlenkovým aparátům, formě chodících konceptů. Akcentuje marasmus lidského pokolení. Letos v Cannes pak uvedl životopisné drama Moulin, kde sleduje skutečný příběh odbojářských snah v okupované Francii. Ten by měl do českých kin vstoupit v listopadu. Ještě předtím se k nám ale dostal jeho loni v Benátkách uvedený snímek Budapešť 1957.

Muž, který tvrdí, že je otec

Chátrající Budapeští, kde se několik let po válce utužil komunistický režim, nás provází dospívající židovský chlapec Andor. Matka se během války ukrývala, Andor ji tak poznal až po jejím konci. Otce nikdy. Nový režim pro rodinu neznamená vysvobození, nýbrž pravý opak. Antisemitismus totiž přetrvává, jenom forma se trochu změnila. Když za dvojicí, jež se konstantně setkává s netečností okolí, přijíždí Berend s vizáží obra (s trochou nadsázky maďarská verze Tonyho Soprana), který matku za války schovával, začne tvrdit, že je Andorův otec. Nečekejte ale, že je to „klaďas“.

Jádro vyprávění tvoří Andorova vzpurnost a vztek. Chlapec postrádá otcovskou figuru, a tak si vytvoří imaginární obraz, jaký by asi jeho otec mohl být, a k němu pravidelně promlouvá. Jen v tu chvíli dává najevo svou křehkost. Jinak se potácí světem, se kterým si vzájemně nerozumějí. Chtěl by být dospělý a zároveň je donucen dospívat předčasně. Univerzální motiv procesu mladistvé deziluze, podpořený vykloubenou dobou bez jistot a empatie, dokreslují další mikropříběhy, například bratr Andorovy kamarádky, který se skrývá před státní bezpečností.

Cina jako drag queen a Tomicová v roli matky. Vary uvítají dojemný film Chica Checa

3. 7. 2026 ▪ 4 min. čtení

Co jiného zbývá, než se podvolit tyranovi s nadějí na lepší život? Je sebeklam polehčující okolností? Intimní osudy na svrchní úrovni odráží širší souvislosti ve vztahu k totalitě. Narace je unikavá, plná bílých míst, stejně jako osudy postav, žádné drobnokresby se nedočkáme. Andor osciluje mezi vzpíráním se empatii a impulzivními emocemi, které nad ním mají plnou moc. Příznačné jsou pro něj záběry, kdy za někým dobíhá, rezignovaně bloudí, případně od něčeho utíká. Pohyb tu dostává přednost před myšlenkami. Nemes nehledá odpovědi, záměrně nás nechává plavat ve světě plném zmaru a existenční i existenciální bezvýchodnosti.

Tento přístup se však míjí s vypjatými momenty, které na emoce a soucit s postavami paradoxně tlačí. Na této divácké úrovni tak film kvůli své odměřenosti selhává. Nejzajímavější postavou je funící Berend. Příznačně povoláním řezník, prospěchářský uzurpátor, výsostný oportunista, zároveň ale člověk upřímně stojící o chlapcovu výchovu (možná ze snahy konejšit své černé svědomí). V určitém ohledu ztělesňuje tehdejší maďarskou společnost. Film protkaný symbolismem spěje k oidipovským motivům. Na stranu druhou je Nemes v těchto momentech až příliš návodný a doslovný, což se opět tluče s jeho jinak nesdílným laděním. 

Pečlivé, zdobné i syrové, ale málo živelné 

Výtvarně jde opět o důmyslně komponované dílo, tentokrát však přece jen akademicky suché. Obraz prostoupený zemitými barvy sépiové palety dýchá tlumenou přirozeností. Přesné kompozice a svícení na jednotlivých úrovních vystihují atmosféru dané scény. Kamera střídá širokou paletu pohybů, čímž podtrhuje dobu, v níž bylo obtížné najít nějaké ukotvení. 

Foto: Pilot Film

Tvůrce však zajímá především scénografie – možná až moc na úkor postav. Je pečlivá a akcentuje dobovou autenticitu. Oprýskané ulice, design obchůdků či rozbořených úkrytů klade stejnou měrou důraz na zdobnost i syrovost. Problémem je, že prostředí v zásadě není významotvorné. Opírá se o fascinaci kulisami, za nimiž kromě dobové věrnosti nic moc není. Jistě, občas se dočkáme dokreslujících lokací emoce (třeba ve chvíli, kdy dojde k rozepři mezi Andorem a matkou – dvojice se nachází v rozbořených troskách budov), ale jinak se film oddává ornamentálnímu pojetí.

Budapešť 1957 je plná vnitřních rozporů, které jsou někdy podnětné, jindy zase zcela prázdné, bez potřebné nadstavby. Dozvuky neúspěšného povstání roku 1956, násilně potlačeného sovětskou armádou, prosvítají v druhém plánu. V tom prvním sledujeme univerzální výpověď o rodinném rozkladu a sváru mezi dětským a dospělým světem, která je ale až příliš svázaná portrétovanou dobou. Obecně jde o myšlenkově podnětné dílo, kde divácký i tvůrčí respekt převažují nad něčím skutečně strhujícím a především živelným. 

Budapešť 1957

FILM, režie László Nemes, v kinech od 20. 8.