Metoda Markovič: Straka. Kriminálka má všechny plusy oceňované první série. A ještě něco svého

Pokračování úspěšných sérií to mají vždy těžší. Nutně se porovnává, hledá se nová originalita a ozvláštnění modelu, který už jednou skvěle zafungoval. Čeká se osvědčená kvalita, ale také zjevení, záblesk jako napoprvé. Platí to i pro krimi Metoda Markovič, která po případu Hojer tentokrát sleduje případ Jiřího Straky. A zdá se, že se tvůrcům povedlo navázat velmi dobře.

Příběh „spartakiádního vraha“ z roku 1985 je dostatečně známý, stal se součástí českého kolektivního vědomí o temných zákoutích lidské duše, která je schopná krutě bestiálních činů. Strakovy vraždy, znásilnění a přepadení žen byly o to děsivější, že se jich dopouštěl „mladý kluk“. Sadistické běsnění šestnáctiletého devianta, jak ukazuje nová série, šokovalo i odborníky, kteří se bránili přijmout hypotézu o tak mladém sexuálně motivovaném vrahovi, což trochu brzdilo i policejní cestu k pachateli.

Kockův sadista s líbeznou tváří

Série Metoda Markovič: Straka navazuje přímo na Hojera – jako bychom sledovali jen další díly první řady. Najdeme v ní všechny klady první verze. Patří mezi ně dobová přesnost prostředí 80. let i policejní posedlost vrahovou odlišností, jež je zachycena ve fascinující studii jeho charakteru, dotýkající se diváka téměř fyzicky. V Hojerovi se to dařilo rychle a hned, tvůrci diváka radikálně vhodili do hnusu vražedného prostředí. Ve Strakovi se děs pozvolna stupňuje, a to i díky táhlému zkoumání vrahova chování v jeho běžném prostředí. Herec Maxmilián Kocek v roli Jiřího Straky dává patologii podobu zejména prací své tváře, která je milá, až líbezná (tak jako sám originál), avšak ve zlomku vteřiny v ní probleskne poťouchlý pohled či úsměv. Nabízí lehký smích sadisty, tvořený autonomně pracujícím podvědomím vraha.

Velké čtení

Zločin u vás v obýváku: Proč případ vraha Hojera i další skutečné kauzy Čechy tak fascinují. A jaká má true crime úskalí?

22. 10. 2024 ▪ 16 min. čtení

V prvních třech dílech, které jsem měl možnost vidět, se tato „lidská zvrácenost“ stupňuje a kumuluje každou Kockovou scénou, spolu s narůstající nervozitou vyšetřovatelů, kteří se jen pozvolna blíží ke svému cíli, místy přerušováni hudebními intermezzy se zpomalenými záběry filmu. Ty do snímku vnášejí lyrizující vrstvu, z níž někdy mrazí. Všechno (včetně odpovědí na otázky: kdo nebo kým je vrah) jako by šlo k jádru věci pomaleji než v Hojerovi. To může být záměr a zároveň jistý návod, jak pracovat s pokračováními obecně: udržet styl, ale nenabídnout totéž.

Petr Lněnička jako vyšetřovatel Jiří Markovič. Za výkon v první sérii (Metoda Markovič: Hojer) získal Českého lva.

Foto: Oneplay

Kockův Straka je největším ozvláštněním (i zjevením) nové série, která jinak dobře využívá výhody původní verze: včetně dokonalé, ale nikoli manýristické retro atmosféry, nyní také s autentickým vpádem úředníků totalitní moci do hry. Znovu vidíme detaily policejní práce a její nutné přesahy do osobních životů –  výtečné vymezení policejních typů a jejich profesionální posedlosti i zvláštní napjatý klid vyšetřovatele Markoviče, který uplatňuje svou metodu „lidského přístupu“ (Jak sám říká: „Domnívám se, že lidé nejsou prasata, tak jestli tomu chcete říkat metoda…?“).

Dobrý návrat ke krajnímu zločinu a trestu

Straka za své sadistické násilí a vraždy neskončil na šibenici jako Hojer. Jeho příběh se ocitá na opačném konci Markovičova starého dilematu mezi tvrdým trestem (likvidací) a vyléčením člověka, který se vrací do společnosti, a přitom není jisté, zda nezabije znovu. Straka byl po odpykání trestu, kastraci a pobytu v léčebně propuštěn. Přijal novou identitu, žije jiný život. Pro diváky může být překvapivé, že vrah nerostl v prostředí odmítavém, z vnějšího pohledu nebyl deprivantem. Jeho hypersexualita a sadistické sklony, zdá se, rodinné prostředí nijak nepodporovalo ani nedynamizovalo. Cesta do hlubin vraha Markovičovou metodou ale proběhne až v dalších dílech série o Strakovi, na vlastní analýzy je proto příliš brzy. Přijde na ně řada, až policisté dokončí svou práci a – řečeno slovy Markoviče (Petr Lněnička): „Najdou významy, souvislosti, důvody.“

Tvůrcům nové série se každopádně povedl dobrý návrat do prostředí krajního zločinu a trestu, které nepřestává děsit a fascinovat – současná inflace detektivek ostatně hraje přesně na tuto podvědomě přitažlivou strunu. Někdo by možná řekl, že tu na povedené kopyto byla natažena jen další stejná bota. To by ale bylo nepřesné a nespravedlivé. Ta bota má i ve Strakovi pořád výjimečné prvky, které z ní dělají zajímavé a odlišující se audiovizuální dílo. Není to práce ve stylu „Baťa seká cvičky“, jakkoliv jakási automatizovaná sériovost je zabudovaná už v samotném principu projektu i v metodice policejního postupu. A paradoxně také v počínání vraha. Jde o věčný návrat téhož, a přece v každém navracení jiné.

Metoda Markovič: Straka

KRIMI SÉRIE, režie Tomáš Pavlíček Jan Vejnar, Oneplay, od 9.1.