Český hrdina? V mém dalším románu nebude, i když... Jean-Michel Guenassia rád zkoumá utopie a k Česku ho váže zvláštní síla

Má slabost pro Čechy. To prohlásil už před lety, když v Praze představoval román Vysněný život Ernesta G. Je to příběh českého lékaře a bonvivána, který před válkou vystuduje a pracuje ve Francii a Alžírsku, ale v roce 1945 se vrátí domů a prožívá s touto zemí vše dobré, zlé i nesnesitelné. Je to 100 let jednoho muže a také české století, napsané ve strhujícím tempu, za nějž Jean-Michel Guenassia sklidil potlesk nejen u nás.

A když už jsme u uznání… Při výčtu literárních počinů Jeana-Michela Guenassii nelze vynechat ani Klub nenapravitelných optimistů, jehož děj je sice ukotven na pařížském Montparnassu, ale v němž hrají významnou roli uprchlíci z východního bloku – včetně Čechů. Za tuto knihu získal autor prestižní Prix Goncourt des lycéens, byla přeložena do 11 jazyků a stala se bestsellerem. K jejím hrdinům se autor ještě vrátil později v románu Zaslíbené země a opět bodoval u čtenářů, včetně těch českých. Jejich trvalé přízně si také považuje. A má rád Prahu. 

„Musím přiznat, že mne k vám přitahuje zvláštní síla. Snad je to přátelství, které jsem při psaní Klubu nenapravitelných optimistů navázal s řadou českých emigrantů ve Francii, snad jsou to filmy Formana nebo Chytilové, které znám skoro nazpaměť, snad je to Švejk… Když jedu za čtenáři do Švédska nebo třeba Německa, je to vždycky příjemné, ale nedostaví se to chvění, které cítím tady u vás. Nevím proč. Prostě tak.“ 

Letos nakladatelství Argo, jež systematicky pečuje o tvorbu tohoto významného francouzského autora, přichází s jeho románem Děj se vůle boží. Pětasedmdesátiletý Jean-Michel Guenassia jej uplynulou neděli představil na Světu knihy.

Picasso, Freud, žena

„Dlouho jsem si přál napsat velký příběh lásky, přátelství a zrady. Pracovně jsem mu říkal Magický čtverec, protože hlavními postavami jsou Arlène, Marie, Thomas a Daniel. Narodili se na konci 20. let minulého století a – byť pocházejí z různých sociálních vrstev – jsou společně vychováváni. Jsou si tak blízcí, že jejich přátelství ani smrt nemůže překonat,“ vysvětluje spisovatel. Zdůrazňuje, že teprve příběh sám mu při psaní nadiktoval, která postava bude dominantní. Hlavní hrdinkou se stává Arlène, nadaná matematička, které se podaří prolomit všechny společenské bariéry. Nejenže po válce jako jedna z prvních žen ve Francii vystuduje vysokou technickou školu, ale zapojí se i do jaderného výzkumu.

Pražské jaro

Vídeňský šarm pod českou taktovkou. Tomáš Netopil a Petr Popelka uvedou nejen velikány klasicismu

25. 4. 2025 ▪ 7 min. čtení

„Rád zkoumám utopie. Třeba komunismus, to byla krásná utopie, která nikdy nemohla fungovat. Takových nádherných, ale nerealizovatelných myšlenek se zvláště na přelomu 19. a 20. století objevovala řada, ale myslím, že jen tři z nich došly v Evropě naplnění,“ říká Jean-Michel Guenassia. „První takový utopický plán? Picasso. Jen si to představte: když začínal, nikdo by na něj nevsadil ani frank. A dnes se o něj perou v aukčních síních. Druhý? Sigmund Freud, tedy psychoanalýza, psychiatrie. A třetí? Žena. Ale ano, můžete namítat, že proces emancipace má dosud značné trhliny, ale když porovnáme situaci Evropanek v roce 1900 a dnes, je jasné, že bitva je vyhraná. Už nikdy se nevrátíme zpět.“

Žena a atomová bomba

Arlène miluje matematiku, ale v její generaci platí, že v tomto oboru nemohou ženy vůbec pomýšlet na kariéru. Maximálně je jim dovoleno učit na střední škole, ale být inženýrkou, pracovat s muži v průmyslu? „Proč bych nemohla, řekne si Arlène. Je smělá a racionální, ví, že nestačí se zabývat matematikou, musí se s ní uživit. Studuje a pracuje tedy dvakrát víc než ostatní, o rodině ji třeba ani nenapadne uvažovat,“ líčí spisovatel a připomíná, že zjistil, že některé technické obory byly pro ženy ve Francii nepřístupné až do 80. let 20. století. „Při psaní jsem také sám pro sebe znovuobjevil francouzskou atomovou bombu. Byla o ní napsána řada odborných knih, ale nikdo se toto téma nepokusil ztvárnit v beletrii. Přitom je to tak dramatický příběh.“

V knize věnuje bombě vlastně druhou hlavní roli, což vyvolává specifické napětí. Že je spojení ženské emancipace a vývoje zbraní hromadného ničení děsivé, až paradoxní? Otázce se nepodiví. „Když se v 50. letech začínalo ve Francii s jaderným výzkumem, nikdo to nechtěl dělat. Muži – inženýři, vědci – byli mnohem lépe placeni v komerčním sektoru než ve státních službách. A tak jedině tady, v jaderném výzkumu, měly šanci dostat práci ženy. Arlène se – stejně jako několik dalších žen – chopila příležitosti, o smyslu své práce nepochybovala. Tady se mohla s matematikou uživit, být nezávislá.“

Román Děj se vůle boží vyšel ve Francii před dvěma roky, nakladatelství Argo jej uvádí v překladu Ivety Šimpachové. Když na Světě knihy autor rozdával autogramy, stála před jeho stolkem dlouhá fronta, také diskusní sál byl plný čtenářů. Vyprávět o knize, na níž právě pracuje, sice Jean-Michel Guenassia odmítl, nad otázkou, zda aspoň nemůže prozradit, zda v novém románu nebude zase nějaký český hrdina, se rozesmál: „Ne, nebude. I když – možná by mohl být. Snad?“ 

Jean-Michel Guenassia: Děj se vůle boží

KNIHA, nakladatelství Argo, 2025