Možná je to náhodná souhra okolností. Ale spíš ne. V českých knihkupectvích přibývají opět překlady z japonštiny. Po vlně Harukiho Murakamiho, jež nás zasáhla plnou silou před deseti patnácti lety, se tedy seznamujeme s dalšími tamními autory. A to nejen s proslulými esy, jako byl třeba kontroverzní Jukio Mišima, ale i se spisovateli střední a mladší generace: Hiromi Kawakamiová, Jóko Ogawaová, Gen’ičiró Takahaši, Kjóko Nakadžimová, Mieko Kawakamiová… To, že převažují autorky, náhoda nebude. Tak to teď chodí v literatuře na celém světě.
Studánky a strašidla
„Japonsko pro mě nebylo objevováním cizí země, ale odkrýváním mých vlastních kořenů, mé tradice, toho, co je zasuté a schované pod různými kulturními nánosy,“ řekl před lety Antonín Líman a tak vlastně i definoval propojení nás všech, tedy rozuměj Čechů a Moravanů, s japonskou literaturou. Uznávaný japanolog a překladatel, který více než třicet let přednášel na univerzitách ve Vancouveru a Torontu, a učil tedy studenty nejrůznějšího etnického zázemí, si mohl dovolit určité zobecnění: „Musím říct, že k ‚duši slova‘, které Japonci říkají kotodama, nebo k mystice a japonské lyrice měli vždycky nejblíž Skotové, Irové nebo Velšané. Lidé germánského původu, čistí Anglosasové, už zdaleka tak ne. Proč? Protože keltská krev má stejné geny, žije v ní posvátný les, staří druidové, je tam úcta k studánkám, to všechno Keltové a staří Slované sdíleli a my to máme s Japonci společné.“
Japonské příběhy zbožňuje i o čtyřicet let mladší Petr Holý, který dnes působí při tokijské univerzitě Waseda, podílí se na řadě česko-japonských kulturních projektů a překládá. „Japonská literatura je pro Evropany zajímavá, objevná a přitažlivá. Má dlouhou tradici – vždyť nejstarší román na světě napsala dvorní dáma Murasaki Šikibu, která pobývala na císařském dvoře v Kjótu na přelomu 10. a 11. století. Její Příběh prince Gendžiho srší v 54 kapitolách hlubokou estetikou, popisy měnící se přírody a dokonalou charakteristikou postav za žaluziemi nebo paravány císařského paláce,“ líčí nadšeně japanolog. V roce 1998 ho přilákalo do Tokia klasické divadlo kabuki, zvláště pak slavná divadelní hra Strašidelný příběh z Jocuji na Tókaidó z roku 1825. Tu studuje, překládá do češtiny.
Česko vůbec není malá země. Tvoříte evropskou politiku vůči Ukrajině, říká japonský velvyslanec
„Miluji tamní strašidelné příběhy, ať už je před 120 lety shrnul v Japonsku působící Lafcadio Hearn (japonským jménem Koizumi Jakumo) ve své knize Kwaidan, nebo po západním způsobu pojal japonský autor Edogawa Ranpo, který si zvolil pseudonym podle Edgara Allana Poea,“ vysvětluje. A když už mluvíme o Kwaidanu – byl to právě Petr Holý, kdo zosnoval v Tokiu jeho japonské vydání s kolážemi Jana Švankmajera, a později se zasloužil i o knihu Lidské křeslo (Ningen isu). „Jde o jednu z prvních Ranpových povídek, jejíž překlad mi dlouho ležel v šuplíku, až jsem ho v září 2001 věnoval Janu Švankmajerovi, který se se svou ženou Evou vracel do Prahy po japonské premiéře Otesánka. Zanedlouho mi od Jana přišel dopis, že vytvořil cyklus taktilních koláží. Vystavili jsme je v Tokiu, posléze se staly součástí knihy.“
Na cestě do Prahy
„Japonská literatura dokáže být hravá a snová, bez ohledu na dobu, v níž vzniká.“ Není pochyb, že s definicí Petra Holého by souhlasil i Antonín Líman. A doporučil by nám asi poezii starých japonských mistrů. Nebylo by divu, vždyť sám převedl do češtiny Manjóšú, legendární sbírku 4500 básní od 561 japonských autorů, což byl teprve druhý kompletní překlad tohoto díla na světě.
Zeptáte-li se na nejnovější japonský literární zážitek Petra Holého, dostanete tip na Jóko Ogawaovou a její romány Ostrov ztracených vzpomínek či Zledovatělá vůně. „Vypravěčka příběhu nás zavede až do zahrady Strahovského kláštera. Je to jeden z mála japonských románů, který je částečně situován do Prahy. Tajemné a krásné.“
A jsme zase u propojení japonské a české literatury, respektive českých a japonských čtenářů. Antonín Líman příčiny viděl v keltských genech. Jenže, kdo ještě věří na druidy, kdo uctívá studánky v roce 2024? „Přestože je od druhé poloviny 19. století Japonsko světu otevřené a mnoho tamních mladých lidí chodí raději dnes do Mekáče na hamburger než na sushi a místo zeleného čaje si dá raději kolu, je to stále země obehnaná ze všech stran mořem, která si zachovává specifickou atmosféru,“ říká Petr Holý. „Japonská literatura je pro mnoho českých čtenářů prostě přitažlivá už jen tím, že je japonská.“
