Pět dní s mlhou hustou tak, že se nedalo dýchat. Londýnský „velký smog“ stál tisíce životů

Za časů královny Viktorie byli obyvatelé Londýna na smog halící jejich město pyšní. Byl znakem pokroku. Bez pálení uhlí by se přece Anglie nestala hlavní průmyslovou mocností světa. Bez uhlí by statisíce domácností v hlavním městě impéria vedly méně pohodlný život. Na častý výskyt kouřové clony, která získala jméno smog až ke konci 19. století, si Londýňané zvykli a její již tehdy známé negativní dopady na zdraví si k srdci moc nebrali.

Ani na podzim roku 1952, kdy Londýn sevřel netypicky silný a dlouhodobý mráz, se nezdálo, že se blíží něco mimořádného. Jen se pochopitelně začalo víc topit. Ke kouři z kamen se přidala silná automobilová doprava a svým dílem přispělo i na osm tisíc čoudících dieselových autobusů. Těch prudce přibylo právě v roce 1952, kdy v centru tehdy osmimilionové megapole skončil provoz tramvají. Další zplodiny chrlila flotila parních lokomotiv – pára na britských znárodněných železnicích stále jasně dominovala – mířících na početná londýnská nádraží. Průmysl jel bez omezení.

V pátek 5. prosince přišlo bezvětří a teplotní inverze. U země bylo chladněji než ve větších výškách, a kouř tak neměl kam stoupat. Největší město Evropy se tu noc ponořilo do smogu hustého natolik, že dohlednost se blížila nule. V některých částech města lidé doslova neviděli na vlastní nohy. Teprve po pěti dnech, tedy právě před 70 lety, se hustá „kaše“ díky větru rozptýlila. Zanechala po sobě tisíce obětí.