Zbožňované i ponížené flamenco. Reportáž z hlavního města tance, který uhranul svět

Buenos días! Tatiana Ruiz vchází do místnosti a zakřičí pozdrav tak hlasitě, že se všechny přítomné ženy jako na povel otočí směrem k ní. V soukromé škole flamenca v andaluském městě Jerez de la Frontera začíná lekce pro skupinu žen mezi čtyřicítkou až šedesátkou. Na týdenní kurz doprovázející zdejší proslulý festival přiletěly až z Izraele. Španělská lektorka, statná dáma s energií dynama, s pomocí tlumočnice vysvětluje, že tanečnice flamenca na sebe musí strhnout pozornost. A to hned od začátku. Takže žádné ukňourané polohlasné brýden, ale sebevědomé a rázné buenos días! Nehrbit se, s hlavou hrdě vztyčenou uhranout své okolí a pak na jevišti či tanečním parketu pokračovat v šesti‑ až dvanáctidobém rytmu. Tomu se ve flamencu říká compás a podpatky tanečnice jej budou zatloukat do zvučné podlahy. Uno, dos, tres, cuatro… Jedna, dva, tři, čtyři…