Kamčatka VII - cestopis

Sobota 7. 9. 2002
Jura přišel v 7:30, jak jsme se domluvili. Zabalila jsem si věci. Baťoh se mi sice objemově zmenšil, ale díky kamenům vážil stejně jako při příletu. Zaplatila jsem ubytování a posnídala kuře s bramborem. Jura nám řekl, že nemusíme spěchat, protože na Severovýchodní zastávku autobusu nás hodí Andrej autem. Rozloučila jsem se s Jurou a nasedly jsme k Andrejovi do auta. Ještě před Severovýchodní zastávkou nám Andrej ukazoval, kde bydlí. Jenomže místo aby nám zastavil u Severovýchodní, odkud jsme měly dál pokračovat autobusem číslo 30 až na konečnou, pokračoval dál a trval na tom, že nás odveze až na místo našeho srazu s Táňou. To ale bylo přesně na opačném konci města. Kdyby jsme věděly, kde to je, tak bychom tam autem dorazili během deseti minut, jenomže to by bylo zbytečně brzo. S Táňou jsem se dohodla, že přijedeme autobusem a podle toho jsme určily čas setkání. V deset. Autobus jede samozřejmě mnohem déle než auto. Snažila jsem se to Andrejovi vysvětlit a žádala ho, aby nám zastavil na příští zastávce autobusu. Ale on trval na svém, tedy, že nás odveze až na místo srazu, a to přes to, že netušil, kde to je. Já jsem věděla jenom to, že zastávka se jmenuje SRV a je to konečná třicítky. Andrej nevěděl nic o SRV ani netušil, kudy jezdí třicítka. Začala jsem litovat, že jsme s mým těžkým baťohem nešly ty dva kilometry na autobus pěšky a hlasitě jsem Marušce v jeho přítomnosti (samozřejmě zbytečně) sdělovala, že sedíme v autě s debilem, bez ohledu na to, že mi s velkou pravděpodobností rozuměl, anebo spíš možná právě proto. Andrej se nicméně nerozčílil a z auta nás nevyhodil, jak jsem doufala, a sveřepě pokračoval ve svém nesmyslném plánu dovést nás na místo našeho srazu. Lidí na ulici se ptal: "kde končí třicátý autobus, který jezdí ze Severovýchodní zastávky?" Dotázaní nevěděli. Možná by lépe udělal, kdyby se zeptal, kde je SRV. Třicítkou už jsme párkrát jely, takže jsem nakonec začala Andreje navigovat. V ten moment jsem si uvědomila, jak strašně malinký Petropavlovsk je. Požádala jsem ho, ať nám teda zastaví na náměstí Lenina, kde přestoupíme na ten autobus. Jenomže to ho neuspokojilo, protože si zamanul odvést nás až na konečnou. Nakonec nás odvezl na stanici na Leninské ulici, hned po náměstí Lenina a prohlásil, že to je to SRV, a že tady všechny autobusy končí, otáčí se a jedou zpátky. S díky jsme vystoupily na jednosměrně Leninské ulici. Andrej mi pěkně hnul žlučí a já si po jeho odjezdu samozřejmě neodpustila příslušný komentář. Maruška si odběhla koupit další krabičku červených LM a mě na uklidnění přinesla čokoládové tyčinky TWIX. Pak jsme konečně nasedly na autobus číslo 30 a ještě asi patnáct minut s ním jely na tu konečnou. Díky Andrejově pohnutí, spáchat dobrý skutek, jsme tam byly s půlhodinovým předstihem.
Mimochodem, Jura Marušce vyprávěl, že na "Lesní" byl pes, kterého kulhavý Andrej nakopal tak, že pes odešel k sousedům a už tam zůstal. Na "Lesní" nemá Andreje nikdo rád. Chápu, že má potom občas nutkavou potřebu dělat dobré skutky, ale nemám ráda, když si na mě podobným způsobem někdo léčí své komplexy, a to i když to myslí v podstatě dobře. Respektive, když mi někdo vnucuje služby, o které nestojím.
S Táňou jsme se dostaly do jiné části zálivu než kde jsme se procházely včera. Vzala nás do uzavřené části přístavu, na konci města, kde se opravují lodě a kde je také továrna na zpracování ryb. Spolu s námi šla také Tánina veselá fenka Rumba. Baťoh jsem naštěstí odložila v bytě Tániných rodičů. Do zálivu za námi přišel Tánin přítel Maxim, DJ z petropavlovského rádia VS. Přišel si popovídat anglicky. Na místní univerzitě totiž vystudoval angličtinu, ale nikdy neměl možnost jí v praxi použít. Řekl mi, že zatím hovořil mimo univerzitu anglicky jenom jednou se skupinou Němců, a že z toho byl tehdy tak nervózní, až se mu z toho klepaly ruce. Znám tenhle druh nervozity, a tak mě překvapilo, že jím trpí člověk, který se už tři roky živí jako moderátor místního soukromého rádia. Dál vyprávěl, že za svých 22 let života byl s rodiči dvakrát v Moskvě, přičemž poprvé byl tak malý, že si to nemůže pamatovat a podruhé, ve dvanácti letech, utrpěl kulturní šok a přemlouval rodiče, ať všechno na Kamčatce prodají a odstěhují se s ním do civilizace. Na Kamčatce nebyl dál než 100 km od Petropavlovska. Dokonce nikdy nebyl v horách. Přitom v bezprostředním okolí Petropavlovska jich je dost. Byla z toho cítit docela velká frustrace. Ale anglicky uměl dost slušně. Samozřejmě má typický ruský přízvuk a měl problémy rozumět Máše, která na něj vybalila svůj drsný americký přízvuk a dikci, které mohl se svými zkušenostmi rozumět opravdu jen těžko. Rozešli jsme se kolem druhé, kdy musel odjet do rádia připravovat večerní program. Stejně jako některý holky v zapadlých kamčatských vesnicích, byl dokonale oblečený, měl nagelované vlasy, ale mnohem víc než z těch holek, které se dokázaly uvolněně bavit, z něj byla cítit hluboká nespokojenost s jeho životními podmínkami. Přemýšlela jsem, co ho svedlo dohromady s Táňou. Táňa působí jako naprosto vyrovnaný člověk. Je plnoštíhlá, strašně milá, ale velmi dobře čitelná a chybí jí přirozený ženský sex-appeal. Od svých dvanácti let je členkou turistického oddílu a pohybuje se po celé Kamčatce. Jezdí na hory, leze po skalách, k tomu ještě hraje na piano a vystudovala zeměpis, který učí na základní škole.
Po procházce nás Táňa pozvala na oběd. Nabídla nám boršč a posléze čaj a perníky. Čaj se tu pije se zavařeninou. Táňa nám nabídla rybízovou a malinovou. Kromě fenky má ještě siamskou kočku Stelu. Před obědem jsme si prohlédly fotky z různých míst Kamčatky, kde byla se svým turistickým oddílem alpinistů. Po třetí hodině jsme se s Táňou rozloučily a nasedly na autobus, který nás odvezl na zastávku "10. kilometr" odkud jsme dále pokračovaly na letiště v Elizovu. Dojely jsme tam před pátou. Já jsem si nakoupila nějaký jídlo na cestu nebo spíš abych měla co jíst během osmihodinového čekání na letišti v Petrohradě, kam máme přiletět v 0:20 tamního času.
Pak jsme se posadily do hospody a já si dala poslední točený pivo na tomhle výletě. Asi hodinu před odletem se na letišti objevili Michal s Liborem. Původně jsme byli dohodnutý, že pojedeme na Kamčatku společně ve čtyřech. Nakonec z toho sešlo a Michal s Liborem se rozhodli, že pojedou sami. Na letiště s nimi přišla nějaká holka, který koupili růži a pak je tam ještě vyhledal jeden kluk s orientálními rysy a obdaroval je několika CD a pak vlastními obrázky. Moc pěknými.
Při odbavování do letadla jsem požádala o místo u okna. Bohužel byla mlha, takže sopky z letadla nebyly moc dobře vidět. Cestu zpátky jsme už strávili společně s Míšou a Liborem. Což byla jediná příjemná věc na jinak hrozně dlouhé a únavné cestě.
Kluci se měli na Kamčatce skvěle až na jeden okamžik, kdy jim někdo ze stanu ukradl baťohy, kde měli každý foťák za patnáct tisíc. Bohužel přišli i o nafocené filmy. Baťohy nakonec našli zahozené v lese, ale bez obsahu. Zůstalo jim jenom nějaké prádlo, stany, spacáky a karimatky. Peníze, doklady a letenku měli naštěstí u sebe. Zato ale pak potkali spoustu příjemných lidí, kteří cítili potřebu jim tu ztrátu nějak vykompenzovat. Neplatili za transport, za ubytování a většinou ani za jídlo. Při tom se na rozdíl od nás živili lososy, kaviárem a jinými pochoutkami. Díky místním lidem se dostali na místa, o kterých jsme my s Maruškou neměly ponětí. Například den před odletem je dva Rusové vzali na ryby. Cestou vyšlo najevo, že jedou k řece na místo v uzavřeném vojenském prostoru. Při vjezdu do vojenského prostoru je vojáci upozornili, aby se tam moc nemotali, protože za čtyřicet minut se začne v prostoru střílet ostrýma. Rusové upozornění nedbali a neohroženě pokračovali v jízdě terénním Uazem. Před nimi jelo na ryby velké terénní auto, které bez problémů překonávalo potoky a hrbolatý lesní terén. Uaz na tom byl hůř, ale taky to zvládal. Jenomže nestíhal to větší auto, jehož řidič jediný věděl, kam mají jet. Když už měla střelba začít, byli pořád na území s rozmístěnými terči a dokonce i v neohrožených Rusech už byla malá dušička. Vojáci se totiž málokdy do terčů trefí, takže když se střílí, tak po celém lese. Nakonec se odtamtud vymotali, aniž je kdo trefil. Dojeli k řece a kluci čekali, že začnou vybalovat nějaké pruty a další rybářské nádobíčko. K tomu ale nedošlo. Rusové jim vysvětlili, že oni na рыбалку nejezdí s prutama. Loví prý jinak. Jinak znamenalo chodit po břehu a sem tam ukrást ze břehu rybu, kterou ulovil někdo jiný.

Chvílema se mi dařilo v letadle usnout, ale moc to nešlo. Opět jsme si užili čekání v Chabarovsku, posléze v Krasnojarsku a nakonec v Petrohradě. My jsme sice měli ráno, ale tam byla jedna v noci. Nikde nikdo, všechno až na pár barů bylo zavřený, ale spát jsem nedokázala. Na záchodě v hale chtěli osm rublů. Přitom o patro výš byl jiný a dokonce čistý, kam se dalo jít zdarma. Pochopitelně jsme chodili tam.
Letadlo do Prahy mělo nakonec ještě dvě hodiny zpoždění, takže jsme v Petrohradě strávili celkem deset hodin poflakováním se po poloprázdném letišti.
Do Prahy jsem zato letěla první třídou, takže jsem si mohla pořádně natáhnout nohy a pít co mě napadlo. Na alkohol jsem ale neměla pomyšlení. Zase jsem seděla u okénka, takže v Čechách, kde svítilo sluníčko, jsem mohla dobře pozorovat stopy, které na zemi zanechaly rozvodněné řeky.
Do Prahy jsme přiletěli kolem půl jedenácté, namísto v 8:20. První pohled na Ruzyňské letiště mi málem vehnal slzy do očí. Dostavilo se něco jako pozitivní kulturní šok a radost z návratu domů. Ruzyňské letiště je naprosto nesrovnatelné s jakýmkoli letištěm, které jsme viděli v Rusku. Prostě nesrovnatelné.
Na letišti nikdo nečekal. Vlastně jsem neočekávala, že by tam na mě někdo čekal. Jenom jsem tajně doufala, že mě třeba někdo přeci jen přijede vyzvednout. Ale předem jsem se s nikým nedomluvila, takže mi to bylo jenom trošičku líto. Vydala jsem se do autopůjčovny AVIS, kde měla mít zrovna Andrea službu. Před odletem jsme se domluvily, že se tam stavím a ona mi dá klíčky od Tomášova citroena AX a pro ní pak Tomáš večer přijede. Jenomže Andrea v Avisu nebyla a dokonce tam pro mě nebyl žádný vzkaz. Slečna, která tam seděla mi řekla, že Andrea je nemocná. Přemýšlela jsem, jak si zavolat domů. Mobil jsem neměla ani telefonní kartu ani žádné drobné. Jenom tisícikorunu. Když jsem se vracela do haly peníze rozměnit, potkala jsem Tomáše. To bylo radosti. Alespoň na mé straně určitě. Atose s sebou bohužel nevzal. Sentimentální vztah k němu mám v rodině asi sama.
Domů jsme dorazili zanedlouho a Atos se tvářil, jako by mě v životě neviděl. Se staženým ocasem lezl okolo mých věcí, postupně všechno očuchával, ale mě si prvních pět minut vůbec nevšímal. Pak se na mě podíval asi tak, jako že už nečekal, že se vrátím, a že už je zvyklej. No, málem jsem se ten den už podruhé rozbrečela. Málem. Druhý den už kolem mě skákal jako obvykle.

24.7.03
S dostatečným časovým odstupem jsem si přečetla své zápisky z Kamčatky, které se vzhledem k frekvenci záznamů dají jen těžko označit za deník. Připomínka nejdobrodružnějšího výletu, jaký jsem dosud podnikla to je ale dobrá. Přes všechno, co jsem tu uvedla se stále přátelím s Maruškou a ona se mnou. Na Kamčatku spolu asi ale už nepojedeme. Maruška se mimochodem opravdu zamilovala do Artura - syna Kolji - lovce medvědů a dodneška s ním udržuje vztah na dálku. Na ohromnou dálku. Oba utrácí šílený prachy za telefonáty a vzájemně se přesvědčují, že jejich vztah má smysl. Dokonce jsou si věrní. Alespoň Maruška je naprosto jistě. Jenomže Maruška má před státnicema a na cestu do Ruska stejně nemá peníze a Arturovi zase bude trvat další 3 měsíce, než dostane pas, aby mohl vycestovat do zahraničí. Nemají to jednoduchý.
Pokud jde o naše drahé kamarády: Milana, Zdeňka, Pavla a Petra, tak s těma jsme s Maruškou také v kontaktu. A docela ve vřelém kontaktu. Pavel stále studuje na Přírodovědecké fakultě UK, Zdeněk pracuje na ředitelství ČD a Milan v Siemensu v Brandýse n/Labem. Péťa je nadále dřevorubcem na Severní Moravě. Pavel si od návratu z Kamčatky stihl udělat několik výletů do zahraničí, z nichž nejvýznamnější byla cesta do Brazílie spojená s návštěvou vodopádů Iguacu. Taky byl na Ukrajině, ale to asi nebylo tak exotický. Respektive exotika zemí jako je Rusko a jeho bývalé republiky často spočívá do značné míry především ve způsobu organizace místní samosprávy. Ještě by stálo za to dodat, že Pavel své cesty financuje ze svého doktorandského stipendia. Pokud vím, žádné vedlejší příjmy nemá a nikdo mu náklady na letenky a pobyt v zahraničí hradit nepomáhá. Takže cestovat se určitě dá i s minimálními příjmy. Konkrétně Pavel ovšem šetří tak, že prakticky nejí, respektive neutrácí za jídlo, což nikomu nedoporučuju a navíc ještě nekouří a nepije alkohol. Zdendu s Milanem jsme nedávno s Maruškou vyprovázely spolu s mnoha jejich přáteli na vlak směr Moskva. Nyní jsou opět v Rusku a jejich cílem je řeka Volha, kterou míní v délce čtyř tisíc km sjet na gumovém člunu (www.volha2003.com). Nechť jim je Perun nakloněn. Za zmínku stojí, že se chlapci dost činili, a obešli několik marketingových ředitelů velkých firem a cestu mají v mnoha ohledech sponzorovanou. Snad je to bude celé stát jenom jejich kapesné.
No a zmiňovaný pes Atos přede dvěma měsíci přežil napadení zuřivým labradorem (zřejmě měl něco z dobrmana) a asi se dožije požehnaného věku. Někdy bych ho ráda někomu věnovala, ale nikdo ho zatím moc nechtěl nebo se cíleně neptám na místech, kde by o něj mohl být zájem. Stále si říkám, že to s ním ještě nějakou dobu vydržím (původně jsem si vzala jenom na víkend a už ho mám rok a tři měsíce). Já žádné velké výlety teď neplánuju. Ještě bych se sice ráda na nějaký ten dobrodružný výlet vydala, ale taky chci konečně dostudovat a musím se u toho nějak živit. Zatím mám ale co dohánět i pokud jde o cestování po vlastech českých. A tady se mi líbí.