Kamčatka VI - cestopis

Pondělí 2. 9. 2002
Teď je pondělí, tři hodiny odpoledne. Už je mi dobře. Od jedenácti hodin s Maruškou čekáme na ruské geology, kteří nám slíbili odvoz do Petropavlovska. Měli odjíždět dnes v osm ráno od Tolbačiku, ale patrně se jim to nepovedlo. Cesta sem trvá tak tři až čtyři hodiny. Spojit se s nimi nelze, takže nezbývá než čekat a doufat, že dorazí. Renat šel dnes poprvé po prázdninách do školy. Odcházel v 10:30 a během hodiny se vrátil. Alena šla zase poprvé po prázdninách do školky, kde pracuje jako vychovatelka. Taky se ale po hodině a půl vrátila domů. Dneska to bylo jenom takové přivítání.
Kolja s Alenou se s námi rozloučili, Alena dnes už podruhé, a spolu se sousedkou odjeli sbírat brusinky. Renátik odešel pro změnu do hudebky, kde se učí hrát na kytaru. Sám kytaru nemá. Ve škole mají jenom jednu pro celou vesnici.
Geologové nikde a já mám pěkný hlad. Těšila jsem se, jak si dám dnes cestou do Petropavlovska pirožek, ale teď to vypadá, že budu ráda, když se ještě dnes do Petropavlovska vůbec dostaneme. I bez pirožku a kozího mléka.
16:00
Ležím na plechové střeše Zilu a vyhřívám se na sluníčku. Otevřela jsem si dvoulitrovku piva, která nám zbyla z výpravy na Tolbačik. Kupodivu není ani moc teplé. Žigulevské světlé. Docela mi chutná. Občas se zvednu a z výšky přibližně tři a půl metru nad zemí sleduju příjezdovou silnici (tj. prašnou kamenitou cestu) do Kozyrevska. Jezdí po ní především motorky se sajtkárama a občas nějaký náklaďák. Autobusy žádné. Pořád doufám, že geologové přijedou. Před chvílí za mnou na střechu přišla Maruška. Popíjíme spolu. Asi po hodině se vrací Renátik z hudebky. Nakonec za námi taky leze na střechu. Sousedi pracují na zahrádce a my se válíme na střeše auta, pijeme pivo a chroupáme sušenky. Po další půl hodině začínám kýchat. Zničehonic mám neskutečnou rýmu. Odkládám brýle na střechu, ležíc na břiše usínám. Probouzím se v šest večer a konečně je mi jasný, že pro nás už nikdo nepřijede. Naštvaná a motající se pod vlivem spánku na slunci a před tím vypitého piva, slézám ze střechy auta a šíleně unavená jdu spát na pryčnu dovnitř náklaďáku. Po další hodině jdu dovnitř baráku, kde se Máša s Renátkem dívají na nějakou americkou komedii, opět se šíleným simultánním ruským překladem. Tak se taky dívám. Potom táhnu Mášu do vesnice a pokoušíme se zjistit, zda někdo zítra nepojede do Petropavlovska. Cestou nám staví dva mládenci v naleštěné toyotě s koženými potahy. Jeden má zlaté zuby. Ptají se jak se máme. Evidentně by nás rádi svezli. Nejsme příliš komunikativní, takže po chvíli odjíždějí. Hledáme ubytovnu, ale marně. Nakonec si jdu koupit zmrzlinu a v obchodě se dovídám, že ubytovna je přes ulici. Poslední zábrany hovořit rusky zmizely. Bez ohledu na chyby, které dělám, se plynule vyjadřuji a jednoduché věty rozvíjím v souvětí. Ostatně po včerejší přednášce mám pocit, že už si v rámci ruského jazyka mohu dovolit téměř jakékoli kejkle.
Ubytovna je ve dvoupatrovém domě. Leze se tam ze dvora. Nikde nikdo a dokonce tu není ani žádný nápis. Principy marketingu tu asi nejsou potřeba. Turista se doptá. Bohužel tu nejsou žádní turisté a ani nikdo, kdo by zítra jel do Petropavlovska. Lidé, kteří jedou autem do Petropavlovska tu vyvěšují u obchodů inzeráty s telefonním číslem. Jeden jsme našly. Dotyčný ale jede až v pátek. To už tam, doufám, budeme. Kupuju si sušenky. Jsem překvapená, že to jsou ty, co jsem čekala, že to budou a navíc z nich není cítit plíseň. Už mnohokrát jsem si tu v obchodě koupila sušenky nebo krájený sýr a pak v tom cítila plíseň. Plíseň v jídle poznám, i když není vidět. Ale taky ne vždycky. Jak mi bylo v minulých dnech blbě, tak to byla nejspíš otrava jídlem. Zvracela jsem a měla jsem stažený nejen žaludek, ale celá břicho od žeber dolů. Tvrdý jako prkno. Teď už je to dobrý. Jenom teď zase pro změnu strašně pouštím plyny a na střeše auta jsem k tomu ještě hlasitě škytala. Maruška se mi smála. Já sobě taky. Ztrácíme tu zábrany a jisté civilizační návyky. Ovšem není divu. Pokud by existoval titul největší díra světa, pak by si Kozyrevsk zasloužil nominaci.
Zase je úžasný světlo. Začíná se kumulovat oblačnost a na tuhle díru padá zlatý světlo zapadajícího slunce. Mlha na horách se na chvíli zvedla a teď použiju Zdendovo přirovnání - ta svině Tolbačik je zase vidět J, v plné kráse.
Myslím, že celý tenhle výlet na odvrácenou stranu Tolbačiku jsem si mohla odpustit a otravu jídlem si odbýt někde jinde a levněji, ale už se stalo. Dnešní odjezd z týhle prdele se nepovedl. Snad zítra. Pokusíme se zaujmout proaktivní přístup a nebudeme už na geology čekat. Jeden zabitý den stačil. Mám u sebe akorát tak dost rublů na cestu autobusem. Tedy pokud je cena do Petropavlovska odsud stejná, jako odtamtud sem. Tzn. 430 rublů. Teď se ale dovídám, že to byla cena bez baťohu. Za baťoh jsme platili dalších 60 rublů. Takže mi chybí nějakých 40 rublů. Maruška nemá ani na samotný lístek. Navíc odsud autobus nejezdí. Projíždí tudy nějaký autobus z Ključe, ale první volná místa jsou na pátek. Takže doufáme, že nás ráno Kolja vezme za řeku Kamčatku a zkusíme autobus, který jede z Essa. Možná budeme nakonec stopovat. Skoro to tak podle naší finanční situace vypadá.
Kalhoty i bundu mám pěkně špinavé. Maruška se mi dokonce směje, že už mám taky šmír na zadku, a to jsem ani netrávila noc s Arturem v kůlně. Dokonce mi páchne můj vlastní pot. I z toho důvodu chci být v Petropavlovsku. Bundu tady prát nebudu, ale kalhoty a ostatní prádlo bych ještě ráda před odletem vyprala. Na botách proběhl nějaký samočistící proces, takže za ty se snad stydět nemusím.
Je 9 h večer, Butremenkovi jsou stále ještě někde v lese na brusinkách. Za náma jeden ztracený den a před nám šest set kilometrů dlouhá cesta do Petropavlovska. Doufáme, že zítra proběhne. Jak, to ještě netušíme.

Úterý 3. 9. 2002
Včera večer jsem se s Koljou dohodli, že nás odveze k odbočce na Esso, kde se pokusíme nasednout na autobus z Essa. Pokud by to nevyšlo, tak budeme s Maruškou stopovat. Autobus by tam měl být přibližně v 8:30 ráno. Kolja nás přišel vzbudit v 7 h. V rychlosti jsme pobalily věci. Já jsem si stihla i zuby vyčistit. Maruška zase nakonec na poslední chvíli s Koljou vyměnila 100 $ za 3 000 rublů. K přívozu jsme dorazili před osmou. Převozník zrovna zametal palubu lodi. Převoz asi ještě nezačal fungovat. Večer prý jezdí do 22 h. Na naší straně stála dvě vojenská nákladní auta značky Kamaz. Kolja se chvíli bavil s řidiči, pak zařval na Marušku, aby přišla. Maruška se po chvíli rozsvítila jako sluníčko a dál tedy pokračujeme v jednom z Kamazů. Řidič je z Petropavlovska a na návěsu veze velký kontejner. Co je v něm netuším. Je mu tak kolem padesátky, vyšší, hubený a docela milý člověk. Pouští nám v autě ruskou hitparádu. Se svým vozem po zdejší cestě jede přibližně 30 - 50 km/h. Teď stojíme, protože píchnul. Hned dvě pneumatiky. Asi je na to zvyklej, protože na návěsu má dostatek náhradních. Celkem svižně běhá kolem auta. Nicméně jedna pneumatika s diskem váží určitě alespoň 70 kg. Musí je tahat na lanech.
Jinak auto patrně nemá tlumiče, takže jsme pěkně natřesený. Hodila by se mi pevnější podprsenka. Bezpečnostní pásy se do těhle vozů asi vůbec nemontovaly. Ale stejně jedeme tak pomalu a prakticky pořád rovně, takže bych je asi beztak nezapínala. Teď ještě začalo pršet. Zastavila u nás dvě auta. Vyskákali z nich čtyři chlapi a podle všeho chtěli našemu řidiči pomoct. Ten si ale vystačí sám, takže jejich pomoc odmítl. Nakonec jim ještě sám chtěl pomáhat roztlačit jedno z jejich aut. To zase nepotřebovali oni. Za dobu, co tu stojíme (asi hodinu) nás předjelo tak osm aut. Nic moc, na to, že jsme na jediný silnici, která spojuje jih kamčatského poloostrova se severem. Maruška chvíli s řidičem, zatímco vyměňoval kolo, mluvila. Takže už víme, že píchnul, protože jel moc rychle. Z toho lze usoudit, že od této chvíle naše maximální rychlost nepřevýší 40 km/h. Tachometr ani počítadlo kilometrů mu nefunguje. Takže jen tak hádám. Náš dnešní cíl - dostat se do Petropavlovska posunuji na zítřek.
V autě je teplo, na ruskou "Top 20" jsem si už zvykla, jíst i pít je zatím co, takže v podstatě si nemůžu na nic stěžovat.

Čtvrtek 5.9. 2002 Petropavlovsk (4.-5. 9. 2002)
Do Petropavlovska jsme nakonec dojeli ještě 3.9. před těsně před jedenáctou hodinou. Řidič, který nás vezl, se jmenoval Dima (Dimitrij). Cestu jeho vozem od přívozu přes Kamčatku kousek od Kozyrevska do Petropavlovska bych přirovnala k jízdě na traktoru, víceméně po polních cestách, zhruba z Domažlic do Bratislavy.
Dima patří mezi nejvstřícnější lidi, které jsem tu potkala. Nejen, že za odvoz nic nechtěl, ale ještě nám cestou v Milkovu koupil svačinu (pirožky s kapustou, rajčata, okurky a chléb) a posléze nás ještě pozval na večeři do bistra v Sokoči asi 100 km před Petropavlovskem. Auto, kterým jsme jeli, bylo skutečně armádní, ale po perestrojce si ho Dima, údajně velmi výhodně, koupil. Armáda prý tehdy prodávala techniku za neuvěřitelně nízké ceny. Například Kolja dostal svého Zila zadarmo. Tedy to nám řekla Alena. Kolja zase před tím někomu v naší přítomnosti tvrdil, že ho koupil za 1500 $. (Alena mi byla na rozdíl od Kolji hodně sympatická a spíš bych věřila jí.)
Docela dobře jsme si s Dimou popovídali. Hovořil o svých dvou dcerách, které studují v Petrohradě a ve volném čase cestují po světě, zatímco on jezdí po Kamčatce s náklaďákem a vydělává na to peníze. Holky už byly například na Aljašce, v Itálii, v Řecku a určitě i jinde, ale už si nevzpomínám. Sám se podíval do Thajska. V podstatě nás utvrdil v tom, že je zde běžné, aby rodiče podporovali své děti během studia v mnohem větší míře než je obvyklé u nás. Tedy alespoň ve větší míře než jak to známe my s Maruškou J.
Nakonec nás Dima vysadil pár desítek metrů od ubytovny "Лыжная база - Лесная", kde nás vřelým obětím uvítal další dobrosrdečný Rus - Koryjak Jura. Opět jsme s Maruškou vypraly prádlo a následující den před polednem jsme vyrazily do města. Prošly jsme se kolem přístavu, navštívily národopisné muzeum, já jsem si vyměnila nějaké peníze, nakoupila jsem pohledy - konečně, no a po dlouhé době jsme se dostaly na internet. Já jsem ovšem opět neuspěla ve snaze připojit se na portál Quick. Tak jsem alespoň o svých potížích napsala administrátorovi a současně si na nastavení, kam se mi podařilo bez problémů zaregistrovat, zaškrtla službu přeposílání pošty na jinou adresu. V internetové místnosti byly tři počítače a pracovala tam velmi hezká a příjemná holka, která nám řekla, že před pár dny potkala naše kluky na bardském festivalu, který ve městě probíhal.
Internet se nacházel v budově telefonní ústředny. Zajímavé tu je, že i z veřejných automatů se dá po městě volat zdarma. Maruška toho využila a zavolala Arturovi. Byl doma a navrhl, abychom se s ním sešly na nejbližší zastávce autobusů, což bylo shodou okolností jenom pět minut od místa, kde mu rodiče koupili byt. Artur nás pozval k sobě.
Nejprve nás seznámil s kamarádem, který na něj čekal před domem a hlídal asi šest docela těžkých krabic. Odnesli jsme je společně do bytu a pak si šli koupit pivo do nedaleké večerky. Kamarád - Váňa - zanedlouho odešel domů a potom si někdo přijel vyzvednout zmíněné krabice. Artur k tomu poznamenal: "přijely peníze". Netuším, s čím kšeftuje. Arturův byt se sestával z jednoho malého pokoje, kuchyně, koupelny a předsíně. Dispozičně se mi docela líbil. Méně se mi líbil interiér pokoje. Po stěnách byly rozvěšené plakáty zmalovaných muzikantů. Podle názvů kapel jsem poznala jenom Iron Maiden. Nad vstupem visel kříž obrácený vzhůru nohama. Arturova kolekce kazet odpovídala plakátům na stěnách. Nějak jsem se tam necítila moc dobře. Artur nám ukazoval fotky. Jednak rodinné a pak svoje s kamarády. Na některých byl stejně zmalovaný a ověšený jako muzikanti z plakátů. Artur má dlouhé vlasy, což se tady moc nenosí. Navíc chodí v kožené bundě a spoustu, dokonce i mladých lidí, to tady dost provokuje. Například když jsme společně přecházeli ulici, málem nás srazilo auto, ze kterého na Artura nějací mladí kluci křičeli vulgarity.
V průběhu večera jsme se dostali i k tématu křesťanství a Bible. Artur sebevědomě tvrdil, že Bibli několikrát přečetl a nenašel v ní nic podstatného pro svůj život. Sama jsem nikdy Bibli celou nepřečetla a upřímně se za to stydím. Přesto ji alespoň trochu znám a podobné tvrzení mi připadá minimálně nepatřičné. Ale po pravdě řečeno spíš hloupé. Přitom o Arturovi si nemyslím, že je hloupý. Dokonce si nemyslím, že je to opravdu Koljův syn. Není mu ani trochu podobný. Aleně ostatně taky ne. A podle fotek ani nikomu z rodiny.
Mimo jiné nám Artur sdělil, že ve městě potkal naše kluky. Tvrdil, že Zdenda s Péťou se tu zapletli s nějakýma špatnýma lidma. Dokonce se odstěhovali z "Lesní" a spali jeden nebo dva večery u nich. Po předchozí diskuzi na filozofické téma jsem jeho rozlišování lidí na dobré a špatné brala s rezervou.
V průběhu večera jsem se dopustila pěkného faux-pas. Artur nám ukazoval fotky svých známých. Na některých byl se svojí učitelkou angličtiny ze střední školy. Naznačoval, že to nebyla jenom učitelka. Tak jsem mu řekla, že to vím. Jeho rodiče nám totiž podrobně jeho poměr se starší učitelkou vylíčili. Maruška na mě vrhla přísný pohled. Dost jsem se zastyděla a snažila se to zahrát do autu. Jenomže Artura to zaujalo až příliš a chtěl vědět, co o tom vím. Odmítla jsem se o tom s ním bavit a Maruška to s ním šla nakonec probrat na chodbu.
Okolo jedenácté jsem se zeptala Marušky, jak se dostaneme domů (na Lesnou). Řekla, že se jí už nikam nechce, a že už je stejně pozdě. Tak alespoň zavolala Jurovi, aby si o nás nedělal starosti. Já jsem chtěla jít po půlnoci spát, ale Marušce se pochopitelně ještě nechtělo, a tak se s Arturem zavřela v kuchyni.
Nějakou dobu bylo v bytě ticho a mně se podařilo usnout. Pak jsem se ale probudila a z kuchyně se ozývaly jejich hlasy. Asi tak, jako by seděli přímo v pokoji a hlasitě se bavili. Zejména Maruška hulákala jako na lesy, bez ohledu na pozdní hodinu a naprosto si neuvědomovala fakt, že skleněné dveře mezi kuchyní a pokojem neměly prakticky žádnou schopnost zvukové izolace. Nejenom, že jsem už neusnula, ale asi po hodině převalování se na Arturově letišti jsem do kuchyně vlítla a požádala Marušku, aby mi zavolala taxi, protože tady se nedá spát. Je několik věcí, které mě dokáží vytočit. Jeden naprosto spolehlivý způsob je bezdůvodné rušení mého spánku. Vynadala jsem Marušce, že mi měla říct předem, že tu hodlá spát. Vrátila bych se na Lesnou včas sama. Marušku můj výstup asi dost vyděsil. Řekla, že se omlouvá, a že půjdou s Arturem hned taky spát. Ležela jsem na malinkém kousíčku postele u zdi. Částečně v prostoru mezi zdí a postelí, vedle mě Maruška a pak Artur. Neustále se převalovali a vydávali různé zvuky, přičemž občas mě někdo plácnul po hlavě. V duchu jsem si říkala, zda mám tohle zapotřebí. Sama jsem usnula až nad ránem.
Vstala jsem v 8:30 a Maruška s Arturem vzápětí po mně. Nasnídali jsme se a zatímco Artur šel do školy zjišťovat, jak to bude s jeho dalším studiem, my jsme šly na internet. Univerzita zrušila studium oboru geologie. Studenti, kteří obor dosud studovali, si mají vybrat jiný obor nebo školu opustit. Jako alternativu Arturovi nabídli rybářství. Předminulý rok studoval pro změnu ekologii, ale tu po roce taky zrušili. Studovat na Kamčatce je asi dost náročný. Na nervy. Artur to zatím bere s humorem. Rodiče ho budou jistě živit i nadále.
Na internetu se mi opět nepodařilo přečíst si svoji poštu na portálu Quick, ale zato mi na adresu na Seznamu napsal administrátor. Problémy na Quicku budou prý odstraněny po víkendu. Tak jsem mu pěkně poděkovala a s Maruškou jsme ještě prolítly zpravodajství z Čech. Pak jsme dojely na Lyžnou, sbalily baťohy a vydaly se do Paratunky, kde jsou termální prameny, podobně jako v Essu. Představovala jsem si, že tam někde postavíme stan a zpátky do Petropavlovska pojedeme až zítra.
V Paratunce se na rozdíl od Essa za vstup do bazénu platí. Je tu ale taky docela solidní převlíkárna se sprchama a záchody. Tohle v Essu není. Tam se chodí na záchod mezi stromky. V noci je lepší tam nechodit, protože je třeba obezřetně hlídat, do čeho člověk šlape.
V bazénu jsme vydržely necelé dvě hodiny. Střídaly jsme bazén s horkou vodou s bazénem, kde byla ledová. Do bazénu v době našeho pobytu naběhla skupina dětí. Byli to pravděpodobně chovanci dětského domova. Samí kluci. Holky zatím čekaly v převlíkárně. Později se asi vystřídali. Zajímavý bylo, že příslušníci místního etnika byli zamlklí a stáli pohromadě u stěny bazénu v dostatečném odstupu od ostatních - "bílých" grázlíků. Hodně z těch "bílých" kluků mělo nějaké vývojové nebo kosmetické vady. To jim ale v jejich sociální skupině nebránilo zaujímat vedoucí postavení. U některých kluků bych si nebyla jistá, do které ze dvou skupin je zařadit. Oni ale perfektně věděli, kdo ještě může být mezi "bílými", i když má havraní vlasy a snědší kůži. Fakt je, že typický "domorodec" mezi nimi nebyl ani jeden. Další postřeh byl, že mnoho z nich neumělo plavat. Asi proto jsou tu všechny bazény maximálně 1,5 m hluboký.
V místech s termální vodou je běžné, že v domácnostech teče teplá voda. Pochopitelně minerální. Tam, kde prameny nejsou, obvykle teplá neteče, pokud vůbec nějaká teče.
Po koupání jsme vyrazily hledat vhodné místo na postavení stanu. Okolí nám připadalo poněkud nevlídné, takže stan zůstal zabalený a raději jsme nasedly na mikrík a nechaly se odvést do Petropavlovska, kde nás opět nadšeně uvítal Jura. Dokonce se s námi rozdělil o svoji večeři. My jsme se s ním na oplátku rozdělily o meloun, který jsme koupily po cestě na ubytovnu. Nesla jsem ho asi dva kilometry a potěšilo mě, že po tom všem, co jsem absolvovala na horách, mi nepřipadal nijak výrazně těžký. Já jsem Jurovi ještě věnovala zbytek slivovice, což ocenil, i když se po ní vždycky ošíval víc než já. Ještě jsme chtěly zavolat Táně, kterou jsem poznala na Tolbačiku. Jenomže telefon obsadil Andrej - kulhavý дежурный s komplexem méněcennosti. Hodinu se pokoušel neúspěšně někam dovolat a mezi jednotlivými pokusy Marušce kladl trapné dotazy o tom, kolik u nás stojí různé věci, kolik vyděláváme, kolik si vydělají ostatní atd. Já jsem se tvářila, že rusky neumím. Myslím, že Jurovi lezl na nervy zrovna tak jako mě. Ostatně Jura nakonec své pocity sám jadrně vyjádřil. Mě to otrávilo natolik, že jsem se sebrala a šla spát. Maruška se ještě stihla seznámit s nějakými řidiči kamiónů, kteří na ubytovně spí také. Teď s nimi pije pivo u nich na pokoji. Já jsem se z nabídky na jejich společnost s díky vyvlékla. Dneska se hodlám vyspat.

Pátek 6. 9.2002
Následující den jsme se opět vydaly do města. S brzkým vstáváním jsme to nepřeháněly, takže bylo poledne, když jsme odcházely. Do města zrovna nikdo nejel, a tak jsme pěšky došly na nejbližší zastávku autobusů. Cestou jsme potkaly prodavače, od kterého jsme včera kupovaly meloun. Nadšeně nás zdravil.
Nejdříve jsme zajely do zálivu, kde jsme si daly na pláži kafe. Pak jsme se šly podívat na nákladní lodě. Trochu jsme doufaly, že se nám podaří najít loďku, která by nás odvezla na otevřené moře. Došly jsme ale jenom do přístavu velkých obchodních lodí. U mola plavala spousta medúz. Vypadaly, že jsou možná už mrtvé. Turistické projížďky tam evidentně nikdo nedělal. Potom jsme vylezly na kopec dělící přístav od ostatní části zálivu a posléze z něj na opačné straně slezly. Na kopci bylo několik památníků a taky děla z druhé poloviny 19. století. Kolem děl jsme sešly ke břehu zálivu, kde šplouchaly asi půlmetrové vlny. Chvíli jsme šly podél břehu, ale já jsem se neustále zastavovala a sbírala kameny. Nakonec jsem se zeptala Marušky, jestli si nechce doplnit skluz ve svém deníku, zatímco já polezu po pláži a budu sbírat kameny. Vydržely jsme tam snad dvě hodiny. Maruška psala a já se batolila po pláži, místy jsem lezla po čtyřech a sbírala skvosty, které si přivážím z každé cesty k moři. Byly tam nejrůznější kameny. Žulový, nějaký křemínky, vápence a kdoví co ještě, ale taky spousta kousků vulkanického skla a dokonce jsem našla dva kousky jantaru. Alespoň si myslím, že to je jantar. Mezi tím vším tam ležely mořské hvězdice. Z vrchu byly krásně fialové a břicho měly oranžové. Bohužel byly mrtvé. Byla tam taky spousta chaluh a pak taky nechutné množství odpadu. Pneumatiky, krabice od konzerv, plastové lahve a spousta střepů zeleného a bílého skla. Střepy byly většinou omleté tak, že připomínaly malé oblázky. Vzhledem k tomu, že to byla promenádní pláž, kam se ve vedrech chodí obyvatelé Petropavlovska koupat, mi to připadalo neuvěřitelné. Přesto jsem se tam ocitla ve svém živlu a kameny jsem zaplnila všechny kapsy včetně igelitového sáčku, kde bylo původně pečivo. Z pláže jsme došly na místo, kde jsme si ráno dávaly kafe, kousek od náměstí Lenina ozdobeného sochou Lenina v nadživotní velikosti. Daly jsme si další kafe a já navíc salát s chlebem. Byl moc dobrý. Během našeho posezení se do zálivu začala sjíždět nevkusně vyšperkovaná auta, ze kterých vylézali svatebčané. Během deseti minut se tam sešly čtyři novomanželské páry. Všechny nevěsty měly nejvyšší možné podpatky, takže až na jednu působily vyšší než jejich partneři. Všechny měly zářivě bílé princeznovské šaty a sukně vyztužené obručema. Ani jedné z holek asi nebylo přes dvacet. Docela dlouho jsme je se zájmem sledovaly. Novomanželé různě na břehu zálivu pózovali, fotili se a natáčeli na video. Souhlasně jsme s Maruškou konstatovaly, že na místní poměry jsme pro manželství již nepoužitelné a podobná exhibice v průběhu případného svatebního dne ani u jedné z nás nepřipadá v úvahu. Teď si vybavuji, že když jsme se rochnily v bazénu s termální vodou v Essu, nějaké nabídky k sňatku ze strany přítomných generálů z Petropavlovska tam padly. Asi to s náma ještě není tak zlé J
Ze zálivu zvaného "Бухта" jsme se vrátily na Leninskou ulici, kterou jsme už jednou celou prošly ráno a já jsem zavolala Táně. Domluvily jsme se na následující den na procházku po břehu oceánu. Mimo jiné mi potvrdila, že jejich autobus, jak jsem se domnívala, dorazil na Tolbačik o den později než byl objednaný. Odjížděli tedy o den později a do Kozyrevska pro nás tudíž nemohli přijet tak, jak jsme byli domluvení. Následující den se tam už ani nestavovali, protože správně předpokládali, že zvolíme individuální způsob dopravy. Do Petropavlovska prý nakonec díky různým zastávkám, kdy sbírali geologický materiál, dojeli ještě o hodinu později než my.
Z telefonní ústředny jsme šly na internet. Já jsem opět neuspěla v přístupu na svůj mailový účet, jenom už mě to přestalo překvapovat. Tak jsem alespoň přečetla nějaké zpravodajství o dění doma. Pak jsme se vrátily na Severovýchodní autobusovou zastávku, kde jsme ráno nastupovaly. Koupily chleba, sýr a zeleninu k večeři a pěšky pochodovaly na ubytovnu. Na "Lesní" nás opět, jak jinak, radostně uvítal Jura, se kterým jsme se podělily o večeři. On nám zase na ráno připravil kuře a brambory. Brambory jsme s Mášou loupaly, zatímco Jura ve svém pokoji opravoval televize.
Jura o sobě říká, že patří mezi nejvýznamnější bardy Kamčatky a kromě písní píše též knihy o Kamčatce. Bohužel, když prý nějaká vyjde, všechny výtisky, které dostane, rozdá. Takže nám žádnou neukázal. Nejsem si jistá, jestli trochu ve svých tvrzeních nepřehání, ale každopádně je moc milej. Mimo jiné pozval Marušku na folklórní festival v Koryjacké oblasti na severu Kamčatky. Nevedou tam žádné komunikace. Jediný způsob, jak se tam dostat je vrtulníkem. Cesta ale stojí 7 000 rublů, což zhruba odpovídá kapitálu, který má Maruška k dispozici do konce pobytu zde. Kromě dopravy by nemusela platit nic jiného. Zatímco já zítra odlétám, Maruška tu bude ještě tři týdny.
Jura nám slíbil ranní buzení. Hodinu jsem strávila ve sprše, s vědomím, že mám před sebou poslední den na Kamčatce a posléze let prodloužený o tři mezipřistání s osmihodinovým čekáním na letišti v Petrohradě. Celková plánovaná délka letů a čekání na letištích je 30 hodin. Jinak sprcha, kde tekla teplá voda z průtokového ohřívače, byla jediným místem, kde se dalo na ubytovně zahřát. Teda kromě spacáku. V Petropavlovsku teče teplá voda z vodovodu jenom v zimě. Ne že by teď zima nebyla, ale čeká se na příchod zimy, jakožto ročního období.
Ještě chvíli jsme si povídali s Jurou. Maruška mi řekla, že má taky šamanské schopnosti. To mě zaujalo. Moc o tom ale se mnou nechtěl mluvit. Jenom mi řekl, že například už ví, že moje letadlo zítra bude mít dvouhodinové zpoždění kvůli špatným povětrnostním podmínkám a v dlouhodobé předpovědi, že budu mít dvě dcery. Jako obvykle jsem šla spát s několikahodinovým předstihem před Maruškou.