Kamčatka - cestopis

Je pravděpodobně sobota, sedím v letadle na cestě z Petrohradu do Petropavlovska-Kamčatského. Máme za sebou mezipřistání v Krasnojarsku a míříme k Chabarovsku. Let probíhá dobře, jenom starty a přistání ruských strojů na místních drahách neodpovídá mým dosavadním zkušenostem. Dosud jsem ale cestovala pouze na západ, s výjimkou jedné cesty do Varšavy, ale dle mých prvních zkušeností z Ruska, konkrétně z Petrohradu, to byl vlastně taky ještě Západ.
Cestujeme ve skupině pěti lidí. Milan - koordinátor výpravy (jinak inženýr nevím přesně čeho - pracuje v Siemensu), jeho kamarád ze Zruče nad Sázavou Zdeněk - zaměstnanec Českých drah s nejdelší e-mailovou adresou na světě, Petr - dřevorubec někde od Opavy, Pavel - doktorand geolog z přírodovědy a já. Patrně jsem ve svých 29 letech ze všech jmenovaných nejstarší.
V letadle s námi letí ještě jedna česká výprava. Vede ji takový menší gynekolog kolem šedesátky s jistým kouzlem osobnosti. Myslím, že říkal, že je z Jindřichova Hradce. Členové jeho výpravy mají na osobních věcech nášivky "Expedice Kamčatka 2002". Prý dokonce na cestu sehnali nějaké sponzory.

O něco později ...
Stojíme na letišti v Chabarovsku. Měli jsme sice už dávno letět, ale po letadle běhají zmatené letušky a nejspíš hledají černého pasažéra. Vykřikují něco o zavazadlech, ale moc jim nikdo z nás nerozumí. Na zdejším letišti mě překvapil záchod. Už mám alespoň lepší pochopení pro Rusy, kteří si v Rádiu Svobodná Evropa stoupali v botách na záchodové prkénko a ne vždy se trefili tam, kam měli. Paní uklízečka si pak hlasitě stěžovala a odmítala po nich uklízet.
Záchody tu obecně stojí zato, ale s tím jsem počítala.

Cesta na Východ začala docela nešťastně povodní v České republice. V pondělí (12. 8.) se v Praze hovořilo o padesátileté vodě a ve středu se už objevovaly zmínky dokonce o tisícileté vodě. V úterý jsem vyrazila do Prahy o něco později než obvykle - vlakem v 9:57. Samba - internetová společnost, kde jsem pracovala od dubna 2001 zkrachovala. Po 1. srpnu, kdy nám Adam (ředitel) tuto skutečnost oznámil, jsem se tam nicméně zdržovala každý pracovní den neméně intenzivně než do té doby. Pomáhala jsem ukončit činnost firmy tak, aby to bylo v rámci možností co nejméně bolestivé, ale dobrý pocit jsem z toho mít nemohla.
Ve zmíněné úterý jsem ovšem vyrazila do Prahy dořešit rok odkládané finanční a posléze majetkové vyrovnání s Vladimírem - mým někdejším "životním" partnerem. Strašně jsme se při tom pohádali a poprvé v životě mám přetrvávající pocit, že už ho nikdy nechci vidět. Nicméně věc je téměř vyřešená, zbývá jen aby si Vladimír zařídil převod vlastnických práv na katastru nemovitostí a já nakonec ještě zaplatím daň z převodu předmětné nemovitosti v Horních Počernicích, o kterou jsem tímto definitivně přišla.
Poté, co jsme s Vladimírem oběhli banky, podepsali převod u notářky a posléze na sebe řvali v metru, jsem dojela do Samby, abych si vyzvedla materiální kompenzaci části červencové mzdy, která mi má být proplacena v poloviční výši. Vzhledem ke stoupající vodě jsem nemohla přijet autem a tak jsem se domluvila s Gábinou, která bydlí na Žižkově, že k ní věci přivezu taxíkem. Představovala jsem si, že do Dobřichovic pojedu z Hlavního nádraží v 18:11. Jenomže ve čtyři přišla SMS od Jardy Pekárka: "Jak se chces dostat domu?" Hned jsem mu volala a on mě informoval, že vlaky do Dobřichovic nejezdí a v podstatě mi nabídl odvoz domů. Přijeli jsme přes Třebotov a z Vráže. V Radotíně vysoko na kopci v jedné zatáčce se nám nabídl pohled do údolí pod námi. Stálo tam několik desítek lidí. Zastavili jsme a spolu s ostatními jsme nakonec nevěřícně zírali dolů. Už nebylo poznat, kde se normálně vlévá Berounka do Vltavy. Koukali jsme na ohromnou vodní plochu bez jasně definovaných hranic.
Pole od Berounky až k silnici od Vráže před Dobřichovicema bylo pod vodou. Zbývalo jen pár desítek centimetrů, aby se zatopila i silnice. Chtěla jsem si v Dobřichovicích na nádraží vyzvednout auto a pak jím odjet do Prahy, ale to už nebylo možné. Most přes Berounku byl zavřený a dokonce v ulicích na levém břehu Berounky byly zátarasy a nebylo možné dojet ani k bytovkám. Jarda mě vyhodil u statku a domluvili jsme se, že mě vezme i zpátky do Prahy k Věře, se kterou jsem se v průběhu jízdy domluvila na přespání. Na cestě od statku do bytovky se mi poprvé během dne hodily holinky, ve kterých jsem celý den chodila po Praze a několikrát si tím vysloužila komentář okolí. Každopádně od benzínky se stále ještě dalo dojít suchou nohou. Měla jsem víceméně sbaleno, takže jsem byla schopná byt během deseti minut opustit. Bohužel mi nedošlo jak vážná je situace a v bytě jsem nechala psa. Předpokládala jsem, že ho tam Andrea, která chodila po Dobřichovicích spolu s Tomášem, který vše s foťákem pečlivě dokumentoval, nenechá. Po několika telefonátech mi Andrea řekla, že voda stoupla příliš vysoko, takže se už do bytovky nemohla dostat.
Večer mi na Cibulkách u Věry navrhl přítomný Věřin soused Kóďa, abych si na letiště nebrala taxíka, že mě tam sveze za 200 Kč. Jenomže zaspal a já se mohla ráno po půl hodině čekání posrat vzteky. Už toho prostě bylo moc. Celou noc jsem nespala. Myslela jsem na Atose, na to jakej jsem sobec, že jsem ho tam nechala a jako obvykle před odletem na to, že nestihnu letadlo. Kóďa to samozřejmě všechno slíznul. Přijel, když jsem byla třetí v pořadí na telefonu s taxislužbou AAA.
Na letišti už byli všichni spolucestující vyjma Marušky, které se podařilo odletět už v pondělí. (Měly jsme letět spolu, ale letecká společnost Pulkovo mi bez udání důvodu zrušila potvrzenou rezervaci letenky a tak mi nezbylo než si čtrnáct dní před odletem zvolit náhradní termín odletu.) Pavel přijel ráno ze zatopeného Berouna a ostatní spali preventivně rovnou na letišti.
Odletěli jsme načas a bez problémů. Byla jsem dost navlečená, jelikož v Praze nebylo žádný velký vedro a tak mě v Petrohradu překvapilo 25 °C. Ubytovali jsme se v letištním hotelu (vypadalo to tam teda spíš jako na nějaký koleji), kde jsme měli jednu noc zdarma a vyrazili do města. Projeli jsme se metrem z Moskevské na Něvský prospekt a prošli se kolem Ermitáže, Petropavlovské pevnosti, kolem Aurory a po několika mostech. Taky jsme se zastavili v internetový kavárně a napsali Marušce. Já jsem ještě poslala SMS Andree. Na svojí mailovou adresu jsem se nedostala. Večer jsme strávili v restauraci Pilot, kousek od ubytovny.

Úterý, 27. 8. 2002 (18.-27. 8. 2002)
Po delší přestávce se dostávám k zaznamenání událostí minulých dní.
V Petrohradu jsem strávili dvě noci. Druhou jsme spali v soukromí v ohromném bytě, kde patrně bydlelo několik rodin pohromadě. Pokud vím, říká se tomu komunálka, ale domnívala jsem se, že jde o víceméně překonanou záležitost. Nepochybně mylně, protože u jedněch dveří jsme napočítali osm zvonků. Byt byl v původně luxusním domě neurčitého stylu, možná z konce 19. století. Vysoké stropy, široká schodiště, pozůstatky původní štukové výzdoby, masivní vchodové dveře, uprostřed schodiště byl dokonce novodobý výtah pro tři lidi, ale všude špína a pach moči. Ze šestého patra, kde jsme byli ubytovaní, se dalo vylézt na půdu, kde byly nesmyslně odložené pytle s odpadky a dokonce tam bylo několik hromádek evidentně lidských výkalů. V bytě nás uvítala domácí s angorským kocourem Míšou, který mimo jiné chodil čůrat do písku na stejný záchod jako veškeré početné obyvatelstvo bytu a kde to podle toho páchlo. Byť jsme si v agentuře (na nějaké poště) objednali pět lůžek, v našem pokoji byly jenom tři postele. Po shlédnutí koupelny Zdeněk prohlásil, že do vany v žádném případě nevleze, ale já jsem s tím nakonec velké problémy neměla. Po celodenním běhání po Petrohradu, kdy jsem mimo jiné neúspěšně sháněli místo, kde bychom si mohli zaregistrovat víza, nebylo divu. Bylo vedro a já jsem chodila v sandálech bez ponožek a v kalhotách z mikrovlákna, které sice jen tak nepromoknou, ale asi ani moc nevětrají. Nohy jsem měla od petrohradskýho prachu špinavý jak prase a prdel v kalhotách zapařenou tak, že mě ke konci dne bolel každej krok. Při té příležitosti jsem se dozvěděla, že se tomu říká chytit vlka. Alespoň na tom bylo něco humornýho. Druhý den v Petrohradu jsme se dostali do luxusní internetový kavárny, ale kromě další SMS Andree jsem nic nevyřídila, protože portál Quick stále nebyl v provozu a na moji adresu na Seznamu nic nepřišlo.
Centrum města jsme prochodili křížem krážem. Navštívili jsme památník Spása na krvi (postavený na počest cara Alexandra II., na kterého byl v roce 1881 spáchán atentát), svezli jsme se lodí po petrohradských kanálech, ale na muzea bohužel nebyl čas. Odpoledne se mi podařilo usnout na nějakém obrubníku chodníku. Nevím, jak dlouho jsem spala, asi jen chvilku, ale když jsem se probrala, zjistila jsem, že kluci stojí opodál. Proč, to jsem pochopila vzápětí. Postavili přede mě klobouk a pak se dobře bavili. Naštěstí mi do toho klobouku nikdo nic nehodil. Vtip to byl dobrý, ale chvíli jsem se pěkně styděla.
Někdy kolem druhý ráno jsme se šli podívat na zvedání mostů. Vzhledem k tomu, jak jsem byla unavená, bych si to bývala byla docela odpustila. Cestou zpátky se kluci zasekli v hospodě kousek od baráku, kde jsme spali a já jsem šla domů jen s Pavlem, který vůbec nepije. U dveří nás ale čekalo překvapení. Dveře byly zevnitř zavřené na řetěz a to byly tři hodiny ráno, takže bylo docela blbý někoho budit. Asi po půl nebo tři čtvrtě hodině hledání vhodných nástrojů a následné manipulaci s řetězem se Pavlovi podařilo řetěz vyháknout, takže jsme nakonec nemuseli spát na schodech. Zdeněk přišel sám později a vzápětí za ním nasraní Milan s Petrem, které během cesty z hospody do baráku, celkem dlouhé ne více než 200 metrů, zastavili policajti a zkoušeli na nich z pozice arogantní moci způsoby, jak z nich dostat peníze. Nakonec jim kluci utekli, ale před tím Milanovi jeden z policajtů kromě dokladů zkontroloval taky obsah peněženky a jak Milan ráno zjistil, vytáhl si z ní 50 USD.
Poslední den v Petrohradu jsme strávili nakonec zbytečným snažením o registraci víza a posléze přesunem z centra na letiště.
Doufám, že se mi ještě někdy podaří navštívit petrohradská muzea, ale jinak mě to město moc nenadchlo. Některé budovy jsou sice pěkně zrekonstruované, ale vesměs je všechno v neskutečném bordelu. Štuky na budovách jsou často natřené včetně části okolní omítky a jejich původní tvary k nerozeznání. Příští rok v květnu slaví Petrohrad 300 let výročí od svého založení. Hodně budov se teď opravuje, tak se snad příští rok Petrohrad dočká malé renesance své slávy. Každopádně v době carského Ruska nepochybně bylo na co koukat. Na druhou stranu jsem si tam ale chvílema ve svém trekovém oděvu a nenamalovaná připadala jako nějaký potřebný tulák. Nejvíc v okamžiku, kdy jsem vlezla do obchodního domu, kde jsem hledala WC a při té příležitosti ho nechtěně prošla téměř celý. Místní ženy sice vesměs nebydlí příliš kvalitně, ale jinak na sebe dost dbají. To se ale týká Ruska obecně a skoro bych řekla, že tady, na Kamčatce, je ta propast mezi kvalitou bydlení a stylem oblékání a image vůbec ještě daleko hlubší. Některý holky tu fakt vypadají, jako modelky na přehlídce. V místním prostředí to někdy působí až poněkud komicky, ale docela je chápu.

Přílet do Petropavlovska-Kamčatského s dvouhodinovým zpožděním, díky komplikacím v Chabarovsku, korunovala Maruška, která na nás tři hodiny čekala ve společnosti čím dál víc opilého muže, který neustále opakoval, že ho právě pustili z "тюрьмы" a přemlouval Marušku, aby na nás nečekala, protože zcela jistě nepřiletíme, a odešla s ním pryč. Zeptala jsem se Marušky co to je "тюрьма", a ona mi řekla, že vojna. Zdálo se mi to nepravděpodobné. Později jsem zjistila, že to je vězení. Maruška za sebou měla divokou noc, kdy se účastnila narozeninové párty (oslavence snad v průběhu večera vůbec nepoznala) někde za Petropavlovskem u jezera, kde se koupala v termálních pramenech a opíjela se vodkou s místními. Člověk, který jí tam odvezl na ní někde zapomněl a odjel i s její podprsenkou v autě kdoví kam, takže ještě s někým pak musela polonahá a bosa běžet asi tři kilometry někam do chatky, kde měla zbytek oblečení. Během dne bylo něco mezi 10 - 13 °C, takže v noci mohlo být něco málo nad nulou. Spát prakticky nešla a v době našeho příletu se jí ještě pěkně motala hlava. Na uvítanou nám řekla něco jako: "Děti moje, vy netušíte, co všechno tady se mnou zažijete." Mně to připadalo legrační (Maruška je z nás všech nejmladší), ale myslím, že Milan z ní byl pěkně vyděšený. Vzápětí ho ještě vytočila informací, že nám všem koupila lístky na autobus do Kozyrevska na následující ráno. Nemohla tušit, že Milan má v Petropavlovsku holku, se kterou si půl roku píše přes internet, a že k ní patrně chová nějaké platonické city. V Petěru se profláklo, že s sebou veze balík prezervativů, takže chápu, že pro něj bylo náročný tuhle informaci skousnout. Z letiště jsme jeli do hotelu, kde jsme se sice neubytovali, ale kde nám udělali potřebnou registraci víz, a to až s datem následujícího dne. (Nemohou v jeden den vystavit více registrací než kolik mají pokojů.) Pak jsme se taxíkem přesunuli do ubytovny "Лыжная база - Лесная", kde už tři dny vesele přebývala Maruška, převážně v alkoholovém opojení. Milanovi se odtamtud podařilo dovolat svojí dívce, která pro něj vzápětí dorazila japonským vozem a odvezla ho někam do centra. Zdeněk začal šířit poplašné zprávy, že s námi Milan dál nepojede anebo, že snad pojede i s tou holkou. Nicméně Milan se po několika hodinách vrátil a řekl, že s námi samozřejmě jede dál. Podle toho jak se tvářil a z toho, co z něj vypadlo, se dalo usuzovat, že osobní setkání s dotyčnou nenaplnilo jeho očekávání a ty prezervativy možná veze zbytečně.
Zatímco byl Milan pryč, trochu jsme popili s místním personálem. Jurou - autentickým Koryjakem, který se nám představil jako největší kamčatský bard současnosti (zazpívat nebo zarecitovat ale odmítl), jinak místní opravář televizí, natěrač schodů a zdí a prý také absolvent elektrofakulty v Kyjevě. Druhý "zaměstnanec" prý zase býval legendární běžec na lyžích a momentálně už rok tvrdne v Petropavlovsku, protože nemá peníze na cestu do Samary, kde žije jeho manželka dokonce s dvouletým dítětem. Nabízeli nám vodku, my jim zase slivovici, ale ta na ně byla hodně silná. Jsou totiž zvyklí tu vodku pít po stakanech. V noci nám ještě pustili průtokový ohřívač vody, takže jsme se mohli osprchovat teplou vodou. Nakonec jsme toho ale asi využily jen já s Maruškou. Spát jsem šla první. Sice do postele, ale rozbalila jsem si na to vlastní spacák. Z chodby byl slyšet hrozný hluk. Mezitím přišla Maruška, ale jenom aby zase hned odešla. Zhasla a v pokoji jsem zůstala sama. Už nevím proč, ale ve tmě jsem něco hledala, a když jsem při tom shodila víc věcí než našla, tak jsem si na to šla zase rozsvítit. S místním prostředím jsem nicméně nebyla dobře seznámená, a tak jsem si první noc na Kamčatce rozsekla koleno o opěradlo postele. Nadávala jsem ve všech jazycích, ze kterých jsem něco pochytila a chvíli sténala bolestí. Do toho přišel Zdeněk, aby mi a taky nepřítomné Marušce řekl, že byl s klukama na půdě, a že tam visí spousta sušených ryb a ze střechy se dá plivat na auta zaparkovaná pod domem. Nakonec jsem to nevydržela, nasadila jsem čelovku a na tu půdu se šla individuálně podívat taky. Ten hluk, co mi nedal spát, byl od neukotvenýho železnýho žebříku, který se pod vahou po něm lezoucího člověka strašně kymácel a vedl na půdu. Ty ryby tam musely viset tak půl století a ze střechy byl opravdu pěkný pohled. Na nebe a do dalekýho okolí. Plivat na auta jsem nezkoušela. Bála bych se, že při tom spadnu dolů a navíc byla zima. Tak jsem zase zalezla do spacáku.
Druhý den jsme ze studeného a mlhou přikrytého Petropavlovska skutečně v plném počtu odcestovali na sever. Jeli jsem nad očekávání kvalitním autobusem se záclonkami a s pohodlnými plyšovými sedadly, kterých bylo ale méně než cestujících. Vzdálenost byla asi 600 km, takže mě těšilo, že to nejsem já, kdo sedí na batohu v uličce. Cesta byla veselá a svítilo nám sluníčko, takže pohled na nádhernou okolní krajinu byl veskrze optimistický.
Cestou jsme několikrát stavěli. Na jedné zastávce jsem si koupila litr kozího mléka a výborný teplý pirožek s tvarohem. V horách, kde jsem měla věčně hlad, jsem na to pak mockrát vzpomínala.
Předposlední přestávka trvala déle než ty předchozí. Oběd jsem si nedala, ale stihla jsem si dát pivo. Kromě Pavla si ho dali snad všichni, ale urputné bolesti plného močového měchýře během následující hodiny a půl cesty postihly jenom mě a Zdeňka, přičemž Maruška z nás měla pěknou srandu. Už po půl hodině jízdy jsme se nezávisle na sobě ptali, jestli bude před Kozyrevskem ještě zastávka, a když nám Maruška sdělila, že se bude stavět u nějakýho přívozu, tak jsme zoufale sledovali terén za každou zatáčkou a nedočkavě vyhlíželi řeku. Svým způsobem nám to připadalo i zábavný, ale každý záchvat smíchu přinášel ještě urputnější bolesti. U kýženého přívozu jsem nakonec nemohla ani běžet. Do přilehlého křoví jsem se ale dobelhala jako jedna z prvních.
Přívoz byl dobrej. Na loď se vešlo asi 12 aut a ani jsme nemuseli dlouho čekat. Přepluli jsme řeku Kamčatku, která je před Kozyrevskem asi 700 metrů široká. Ale to je jen můj odhad. Rozhodně byla širší než Berounka v Dobřichovicích.
V Kozyrevsku nás celkem nečekaně očekával Artur - syn Kolji - lovce medvědů, se kterým se Maruška loni v Kozyrevsku seznámila, a který nám nabídl své průvodcovské služby po horách. Samozřejmě služby placené a jak se ukázalo, neměli jsme dost peněz, abychom si je mohli dovolit. Kluci se docela naštvali a začali tvrdohlavě prosazovat záměr nikomu neplatit za služby, které nebudou nezbytně nutné a hodlali se vydat do hor pěšky přímo z Kozyrevska. To znamená asi 30 kilometrů kontinuálního stoupání převážně monotónním lesním terénem po cestě vyježděné těžkými vozy místních průvodců, vulkanologů a těžařů - ani už nevím čeho. Ukázalo se, že vlastně nejsme jako skupina na ničem domluvení, a že bude problém sladit Maruščiny představy s jejich. Já jsem moc konkrétní představy neměla. Přípravě na cestu jsem věnovala minimum času a soustředila jsem se víc na obstarání kvalitní materiální výbavy, která mi umožní přežít v extrémních podmínkách, s nimiž jsem měla naprosto minimální zkušenosti než na podrobnou informovanost o místech, které jsme plánovali navštívit. Prostě mi na to nezbyl čas. V Sambě jsem proto Marušku, studentku VŠ a naši brigádnici, nezatěžovala žádnými úkoly a doufala jsem, že v náš společný prospěch využije čas strávený na recepci k hledání podstatných informací a kontaktů na internetu. Pokud jde tedy o mě, byla jsem svolná téměř s jakýmkoli plánem, ale na druhou stranu jsem si velmi dobře uvědomovala meze svých fyzických schopností. Představa, že se budu škrábat mezi vysokohorské vulkány z Kozyrevska (44 m nad mořem) po lesní cestě asi 30 kilometrů v situaci, kdy se tam mohu nechat odvézt autem, se mi přeci jen jevila jako zbytečně náročná. Po mírně vášnivých diskusích přišla Maruška s alternativou B - oddělit se od kluků a nechat se hostit od Kolji a jeho rodiny. Kolja jí nabídl, že jí a mě - coby její kamarádku - vezme zdarma do Essa na jednodenní výlet a posléze do hor, na místa, kam se minulý rok nedostala. To všechno tak, že by nás přičlenil do jiných skupin platících turistů. To v podstatě odpovídalo našim představám o pohybu po severní části Kamčatky, ale naprosto se to rozcházelo s mojí představou o soudržnosti skupiny lidí, se kterými jsem přijela. Nakonec jsme se v klidu v hospodě dohodli a tuto alternativu přijali. Chlapci mezitím ustoupili od pochodu do hor a přiklonili se k odvozu autem za 100 USD. Nevím v kolik jsem šla spát. Asi kolem druhé ráno, protože kolem jedné jsem se pokoušela dovolat z nonstop telefonní ústředny do Čech, ale bez úspěchu a potom jsem ještě chvíli seděla v baru s ostatními. S Milanem a s Pavlem jsme pak odešli spát. Oni dva do stanu, který si směli postavit u Kolji na zahradě a já do Koljova náklaďáku s lůžkovou úpravou (tři dřevěné pryčny po obvodu nákladního prostoru). Později v noci jsem slyšela, jak se vrací Zdeněk s Petrem. Naprosto namol a neskutečně hluční. Zdeněk pořád vykřikoval úryvek z nějaké učebnice ruštiny, kterej si vybavil už v Petrohradu při setkání s angorákem Míšou: "У нас кот. Его зовут Тус. Вот он" a tak pořád dokola. Trnula jsem, kdy z baráku vyběhne Kolja a Zdeňka nebo rovnou nás všechny vykáže ze svého pozemku. V osm ráno jsem si uvědomila, že místo plánovaných tří osob jsem v autě spala sama. Dřív, než jsem se stačila vyděsit nad nepřítomností Marušky a vším, co se jí mohlo stát, se otevřely dveře a Maruška skočila do náklaďáku. Řekla jenom: "Spi dál, já jsem celou noc nespala, du si lehnout." Vzhledem k tomu, že v devět jsme se měli registrovat na správě lesního hospodářství a posléze jet do Essa, mi nebylo jasný, jak si to představuje. Přiznávám, že mě poněkud rozladilo zjištění, že je jí to úplně jedno. Později vyšlo najevo, že celou noc strávila v kůlně s Arturem. Co tam dělali nevím, ale Maruška má od té doby kalhoty na zadku od téru, který ani po dvou praních vůbec nepustil. Ke spánku se nakonec stejně nedostala, protože do auta přišel Kolja a potom kluci. Ráno probíhalo v hrozném zmatku a já jsem získala nepříjemný pocit, že ničemu nerozumím. Kolja nám jakoby mimochodem oznámil, že do Essa nás ten den nevezme, protože Poláci, které tam poveze, zaplní celé auto a my se tam logicky nevejdeme. Mimochodem, žádné Poláky jsem ten den ani den před tím neviděla. Na moji otázku, kdy že to pojedeme na trek okolo Tolbačiku a kolik za to Koljovi zaplatíme, mi Maruška nedokázala odpovědět. Vypadalo to, že budeme trávit třeba týden v Kozyrevsku (což byla představa, která mě naplnila tísnivým pocitem, protože větší zapadákov si představit nedokážu) a pak pojedeme na ten slíbený asi čtyřdenní trek a s klukama se už nesejdeme. Přičemž v Čechách jsme s Maruškou jako nejzávažnější otázku plánovaného výletu řešily nutnost sehnat k sobě další lidi - konkrétně nějaké kluky, a to především kvůli naší bezpečnosti. Připadalo mi absurdní, že když se nám to nakonec necelé dva týdny před odletem podařilo, že se takhle rozcházíme. Maruška byla celkem v pohodě a já jsem začínala být čím dál víc nasraná. Po úvaze během krátké cesty do obchodu, kde jsme měly zakoupit snídani, jsem si řekla, že nebudu riskovat čas, který mám na pobyt na Kamčatce, nesmyslným čekáním na rozhodnutí druhých lidí, které nemohu nijak ovlivnit a patrně ani předem odhadnout. Vzhledem k tomu, že kluci nakonec souhlasili s odvozem do hor autem, jsem Marušce oznámila, že pojedeme s nima. V ten moment se zase vytočila Maruška, ale vzájemně jsme si své pocity nekomunikovaly. Nakoupily jsme tedy jídlo na celý týden, ale jak se později v horách ukázalo, bylo toho málo. Maruška si navíc koupila nezbytný kartón červených LM. Pět minut před odjezdem jsem začala vyhazovat "nepotřebné" věci z baťohu, aby byl co možná nejlehčí, protože mi bylo jasný, že pod jeho tíží budu během pochodu v horách chcípat. Vyhodila jsem tak například i sandále, který mi nezapadaly do obrazu zasněžených hor, tak jak se jevily při pohledu z Kozyrevska. To ale byla velká chyba. Vyházela jsem i nějaký pytlíky s vločkama, sůl a cukr, což byla pitomost číslo dvě. Maruška zase vyhodila instantní bramborovou kaši a další potraviny, o kterých jsem si dlouho byla jistá, že je vzala.
Do hor nás vezli dva chlapi. Maruška seděla vepředu v kabině s nima a my ostatní oddělení vzadu na polstrovaných sedadlech. Polstrování se ukázalo jako nezbytnost, jelikož během jízdy jsme lítali metr vysoko. Převýšení na cestě, kterou jsme jeli, bylo 1000 metrů. Maruška se během cesty operativně dohodla s řidičema, že pro nás dvě za týden přijedou za cenu benzínu na místo, kde se loni setkali se skupinou, kde byla Maruška se svým otcem. To znamenalo, že musíme být v daný čas na daném místě, z čehož vyplývalo značné omezení pohybu celé skupiny, tedy přesně to, čemu se chtěli kluci vyhnout a proč, mimo finanční hledisko věci, odvoz původně zamítli. Kupodivu, když tuto variantu Maruška předložila, nikdo nic nenamítal a kluci bez protestů souhlasili, že za týden budeme na místě, které z nás všech znala jenom Maruška. Přičemž odvoz se týkal opravdu jenom mě a Marušky. Nepřipadalo mi to vůbec fér, ale současně mi bylo jasný, že tenhle trek může být na hranicích mých fyzických možností, a tak jsem byla svým způsobem ráda, že to takhle dopadlo, doufajíce, že tím autem nakonec nepojedeme s Maruškou samy.
Na místě, kde nás řidiči nechali, byl stolek a lavičky a tak jsme tam poobědvali. Připadalo mi to jako předčasné čerpání zásob, ale krajíc chleba se sýrem a kus salámu jsem si dala s chutí. Ještě než stačili odjet naši řidiči, sestoupili z hor tři Holanďani. Mimo jiné nám řekli, že byli v horách dvacet dní, denně ušli maximálně 12 km, vystoupili na pětitisícovou Klučevskou sopku (s mačkama a cepínama to prý šlo, ale jinak je to nebezpečný) a ukázali mi mapu svý cesty na GPS, vedle který moje GPS vypadala jako hračka pro děti. Naši řidiči v sobě nezapřeli obchodního ducha a navrhli jim odvoz do Kozyrevska. Holanďani ale nevypadali nijak zničeně, a když jim nabízeli odvoz za stejných 100 USD, jako jsme zaplatili my za cestu nahoru, vysmáli se jim. Řidiči slevili na polovinu, ale Holanďani se smáli dál a nabídli 10 USD, takže řidiči odjeli bez nich.
Následoval výstup do základního tábora ve výšce 1289 m. Postavili jsme stany na místě, kde evidentně tábořilo už mnoho jiných turistů, kousek od jezírka, neomezené zásobárny vody. Voda se v některých fázích naší cesty stávala vzácnou tekutinou. Na místě, kde jsme tábořili nerostlo nic, kromě mechů, drobounkých rododendronů a další přízemní flory a všude byly syslí nory. Rozdělali jsme oheň, ale před tím se celá skupina rozběhla do okolí a každý z nás sbíral haluze, které byly sporadicky k mání. Královsky jsem povečeřeli z Pavlova kotlíku pod Zdeňkovou plachtou, kterou jsme povinně museli chválit, ale která byla opravdu k nezaplacení. Pak jsme se prošli po okolí a šli spát. V noci začalo hustě pršet a déšť ustal až večer následujícího dne. Vzhledem k počasí jsme zůstali na místě a podnikli jsme jenom výlet do okolí tábořiště. Nejbližší okolí tvořila víceméně rovina přerývaná bezpočtem různě hlubokých kaňonů. V jednom, asi 15 minut chůze od tábora vyhrabával medvěd syslí noru. Byl to pořádný macek. Sledovali jsme ho ze vzdálenosti asi čtyřiceti metrů. Když nás zavětřil, nenechal se rušit a hrabal dál. Lítali od něj takový kusy zeminy, že jsem si zprvu myslela, že to je medvědice a od ní odbíhají medvíďata. Po setkání s medvědem jsme se raději vrátili.
K večeru dorazila na místo našeho tábořiště skupina Australanů s ruským průvodcem Sašou z Petropavlovska a dalším doprovodným personálem. Bylo to celkem osm platících turistů ve věku asi 40 - 72 let (ten nejstarší byl pěkně svižnej dědek, který se promenádoval po táboře nedbaje nepřízně počasí v šortkách) a osm lidí z realizačního týmu. Čtyři nosiči jídla, nádobí a stanů, tlumočnice, kuchařka, ruský průvodce a australská vedoucí výpravy - zaměstnankyně cestovní kanceláře. Nosičům bylo kolem dvaceti. Nejmenší mohl vážit 60 kg a přitom nesl baťoh, kde měl naloženo 40 kg. Pro mě šílená představa. Ráno jsme vystartovali prakticky ve stejný čas. Saša nám sice podrobně vysvětlil cestu k sopce Bezymjanyj, ale my jsme si ji několikrát prodloužili. Nejdřív jsme slezli k vodopádu, který nebyl na naší plánované trase ani přímo ve směru cesty, ale byl pěkný. Zašli jsme si tak o 6 km navíc a to s pořádným převýšením a Australáky jsme dohonili u dalšího vodopádu, kde jsme si všichni dali oběd. Krajina se dost změnila. Sešli jsme níž na louky se spoustou borůvek a černých jedlých bobulí zvaných šikša. Sestup k vodě po husté a vysoké mokré trávě mimo trasu byl docela náročný. Milan mi doporučil, abych si vzala na pomoc teleskopické hole, dokonce mi je vytáhl z baťohu, ale jednu se nám nepodařilo správně nainstalovat, takže jsem jí nesla jen tak - nevím proč (nebyl čas jí zase připínat k baťohu) a po chvíli se mi podařilo se o ní opřít a hned jí zlomit. Hole jsem měla půjčené od Maruščina otce a zatím nevím o kolik se mi tím výlet na Kamčatku prodražil :)
Během společného oběda, kdy Australáci seděli na skále nad vodopádem a my kousek pod nima na louce nedaleko vodopádu, nám Saša nabídl společné pokračování v cestě po zbytek dne. Naší dohody se ale neúčastnila šéfka australské výpravy, která se cítila mírně řečeno dotčená, že se jí nikdo nezeptal, zda najatý ruský průvodce smí během cesty komunikovat kromě platících australských turistů také s neplatícími Čechy, natož jim dávat rady na cestu. Společná cesta vyplývala z logiky věci - měli jsme společný cíl. Díky Sašovi jsme ten den viděli třetí vodopád, větší a úchvatnější než ty dva před tím. Australanka Sue nás tam poprvé oslovila a po lehce nepříjemném rozhovoru akceptovala naši přítomnost ve své blízkosti. To místo stálo za víc než jednu fotku, ale já jsem mezi věcma, které jsem eliminovala kvůli váze, vyhodila z baťohu i foťák, takže já z hor žádné fotky mít nebudu. Nicméně Pavel s Milanem mají kvalitní zrcadlovky, Milan dokonce táhne stativ, podle všeho toho o focení hodně vědí, takže by to neměla být žádná škoda. Fakt je, že můj ze všech nejlehčí baťoh mě na zádech tíží dostatečně i bez foťáku.
Kolem sedmé jsme opustili klokany pod strání s kusem ledu, kde si založili další tábor a pokračovali jsme v cestě směrem k sopce Bezymjanyj. Stany jsme postavili kousek pod Bezymjanym, za valem, ze kterého byli vidět Klučevská, Kameň i Tolbačik. Opět jsme královsky povečeřeli. Já ovšem ze svého rendlíčku, schovaná ve stanu, neboť jsem si ten den šlápla do potoka tak, že mi tekla voda do levé boty vrchem a po celodenním čvachtání v botě mi byla pěkná zima. Na rozdíl od všech ostatních jsem neměla sandále, do kterých bych se mohla večer přezout. Takže jsem se hned poté, co jsme s Maruškou postavily stan, uklidila do spacáku. Vylezla jsem až když šla spát Maruška, a to jen kvůli vyprázdnění a v jejích sandálech. Při té příležitosti jsem viděla lišku, která nejevila nejmenší známky ostychu a pěkně dlouho soustavně obcházela náš tábor. Jako kdyby ji přitahoval oheň, který kluci rozdělali z toho mála dřeva (vlastně to byly jenom suché kořeny), co se dalo v okolí sesbírat.
Ráno byla taková zima, že potok, kam jsme chodili pro vodu zamrzl. Jinak ale svítilo sluníčko, takže počasí ideální na pochod.

(Pokračování)