Kamčatka II - cestopis

Pomalu jsme stoupali k Bezymjanymu. Šli jsme šíleně dlouho s vidinou chatky vulkanologů, kde jsme plánovali ten večer přespat. Je zvláštní, že v takovéhle pustině je možné najít chatku. Během cesty jsme překračovali potoky a bezpočet valů. Nahoru a dolů a takhle pořád dál. Všude byla spousta kamení, vegetaci tvořily pouze mechy a lišejníky a neustále jsme naráželi na prameny vody. Každý rok se na to ale prý nedá spoléhat. Maruška tvrdila, že minulý rok bylo vody mnohem méně a někde, kde teď teče, netekla vůbec. Saša nás taky preventivně varoval, že zrovna v těchto místech, pod Bezymjanym, voda nebývá. Stoupali jsme stále výš a domek pořád nikde. S přibývajícími hodinami padla představa, že si ten den vylezeme na vrchol Bezymjanyho. Domek jsme nakonec našli, ale pěkně bokem naší cesty a hodně, hodně hluboko v údolí pod námi na pravé straně. Zjistili jsme, že jdeme zase špatně, ale cíl jsme neminuli. První dojem z chatky mě moc nepotěšil, ale po dvou nocích, které jsme tam strávili, mi už připadala naprosto luxusní. Vzhledem k okolí, široko daleko bez známek civilizace, to byl opravdu luxus, i když po našem příchodu do chatky ze stavení vybíhali syslové a kdoví jaká jiná zvířátka.
Klokani přišli opět kolem sedmé večer a samozřejmě z jiné strany než my. Dá se říct, že jsme si na sebe zvykli a dokonce se snad i spřátelili. Sue už taky přešly útočné nálady a dokonce měla potřebu navazovat rozhovor.

Chatku pod Bezymjanym postavili vulkanologové. Materiál tam dopravili vrtulníkem. Okolí chatky bylo nesmírně zajímavý. Zejména pro geologa Pavla. Všude byly k vidění medvědí a jiné stopy. Těch medvědích jsme si užili ještě i později. Následující den bylo zase krásně a na pořadu dne byl výstup na Bezymjanyj (mapa uvádí 2869 m n. m.) Vyšli jsme asi hodinu po klokanech, bez průvodce a navíc bez solidních informací jak navrch. Jako už několikrát dříve jsme se nedohodli kudy a první část trasy jsme šli já s Maruškou a Milanem jinudy než ostatní, kteří šli, jak se nakonec ukázalo dobře, po hřebenu jednoho ze dvou jazyků, který vznikly při výbuchu v roce 1958. Já s Maruškou jsme šly korytem ledovcového potoka, kde to bylo hodně strmý, ale kameny, po kterých jsme stoupaly, byly celkem stabilní. To se o ostatním terénu v okolí ani na hřebeni říct nedalo. Bohužel nad námi šel Milan a pravděpodobně uvolnil kámen, který spadnul k nám do koryta potoka a Marušce přímo na hlavu. Maruška utrpěla psychický šok, po hlavě jí tekla krev a bezhlavě začala utíkat dolů. Já jsem pořádně neviděla co se stalo, ale podle krvavých stop na kamenech mi bylo jasný, že Marušku udeřil kámen. Křikla jsem jenom na Milana ať pokračuje za klukama sám a letěla jsem za Maruškou. Milan chtěl sice běžet se mnou za Maruškou, ale řekla jsem mu, že to zvládneme samy a kdyby snad ne, tak dole v chatě jsou dva lidé. Maruška zatím nabrala takovou rychlost, že jsem neměla šanci jí dohnat. Do chatky jsem doběhla až po ní a to už kolem ní běhali Ženja - Ruska z realizačního týmu klokanů a ještě jeden z nosičů, který ten den nikam nešel. Ženja se o Marušku postarala lépe než leckterý lékař. Ránu naštěstí nebylo třeba šít, ale zanedbatelná taky nebyla. Díky bohu z toho nebyl ani otřes mozku. Maruška ale přišla o vlasy v okolí rány. Ženja jí tam musela vystříhat kolečko v průměru asi 2 cm. Na vrchol jsme se tím pádem už nedrápaly a jenom skrz okno jsme sledovaly horšící se počasí a vyhlížely kluky. Počasí se opravdu dramaticky zhoršilo. Bezymjanyj zalila mlha, ve který se na chvíli ztratil i zkušený Saša se svojí skupinou. Díky vysílačce, jejímž prostřednictvím se Ženja domlouvala se Sašou, jsme byly podrobně informované i my o našich klucích, které Saša několikrát viděl a pod vrcholem se s nimi přímo setkal. Poslední informace byla, že za 30 minut budou kluci dole. Nakonec dorazili až po dvou a půl hodinách od toho okamžiku, neboť si záměrně cestu prodloužili o poznávací výlet do okolí, které nepohltila mlha. Já s Maruškou jsme dostávaly celý den jídlo z bohatých ruských zásob a Ženja nám dokonce ještě dala další jídlo na cestu. Docela jsme se spřátelily a odchod z chatky druhý den dopoledne byl trochu smutný.

Vzhledem k pondělnímu srazu s řidičem jsme se museli následující den vydat na cestu směrem k místu srazu. Měli jsme na to necelé tři dny. Nejdříve jsme šli širokým údolím, které se změnilo v kaňon obehnaný vysokým valem. Míjeli jsme jezero a vysoko se tyčící skály. Na konci údolí nebyla žádná průrva, takže jsme nakonec museli na jednu skalní stěnu vystoupat. Během výstupu mi nestačil dech a každým krokem jsem si říkala, že další už nezvládnu. Měla jsem pocit, že vitální kapacita mých plic se snížila na desetinu běžných hodnot.
Další cesta vedla opět po kopečcích nahoru a dolů, hodiny a hodiny. Jako sochy stály v okolí tisíce kamenů ostrých tvarů, které vychrlila některá z místních sopek. Skákali jsme z kamene na kámen nebo se bořili do měkkého mechového porostu nasáklého vodou a do toho začalo mohutně pršet. Všichni jsme byli mokří. Sice mám výbornou pláštěnku od Salewy, ale nejdřív jsem zbytečně zkoušela co vydrží moje goretexová bunda, až na mně ve finále bylo všechno mokrý. Pláštěnka je fajn, ale dlouhá až na zem a přeskakovat v ní balvany nebyla zas taková legrace. Chvílema se mi dařilo si na ní šlápnout, což bylo v daném terénu docela nebezpečné. Pokračovali jsme korytem vyschlé řeky. To se ale časem začalo plnit vodou. Korytem jsme došli až do pásu klečí, kterými jsme se pak už bez pláštěnek prodírali až do noci. Tam jsme také potkali dalšího méďu. Naštěstí byl příliš zaujatý žraním borůvek, takže nám nevěnoval příliš pozornosti a nechal nás prodrat se klečí a přebrodit se na druhý břeh řeky Studené, po které jsme pak šli skoro až do konce naší cesty. Další medvědy jsme už neviděli, ale jejich různě staré stopy nás provázeli v hojném počtu celým korytem řeky.
Večer jsme postavili stany uprostřed kleče na malé mýtince. Byly tam mraky hub a v blízkém okolí nepochybně taky dost medvědů. Vzhledem k špatné prostupnosti a většinou nepřehlédnutelnému terénu (kleč byla až 2 m vysoká), by zde bylo setkání s medvědem tváří v tvář asi fatální. Opět jsme rozdělali oheň a k večeři byly houby s rýží.
Druhý den jsme vstali až kolem poledne, zato jsme pak pochodovali až do setmění. Šli jsme korytem řeky a podle terénu jsme přeskakovali přes kameny ze břehu na břeh. Místy jsme šplhali po stráních a po skalách vysoko nad koryto řeky a šli horem hustou klečí, abychom vzápětí zase sestoupili do koryta řeky. (Jít klečí je tak trochu jako skákat na trampolíně. Na jednu větev si stoupnete, druhou před sebou nadzvednete. V okamžiku, kdy se větev uvolní, tak pěkně zapruží a při vhodném používání může fungovat trochu jako péra, na kterých skákal ve Večerníčku Maxipes Fík.)
V jednom místě, kde řeku svírala z obou stran strmá skála, byly úplně čerstvé stopy pořádně velkého dospělého medvěda. Podle charakteru otisků vlastních bot v sopečném prachu nasátém vodou nebylo pochyb, že tu šel medvěd jenom chvilku před námi a tudíž nemůže být daleko. V ten moment mi stoupl adrenalin v krvi neobvykle vysoko. Zvonečky na medvědy jsme neměli, moje píšťalka byla připnutá na bundě a bunda někde v baťohu, tak mi nezbylo než plašit medvěda zpěvem a pokoušet se přitom přehlušit dunící řeku. Ječela jsem chodskou lidovou "Jelipak to pravda nebo ne ...", jestli to medvěd slyšel, to nevím, naštěstí jsme ho nepotkali. Zato jsme ale viděli spoustu medvědích výkalů a taky hodně brlohů. Kluci některé dokonce zevrubně studovali, zatímco ve mně byla malá dušička.
Doufali jsme, že ten den dojdeme až na místo srazu, ale marně. Cesta byla delší než jsme předpokládali a Maruška terén, kterým jsme procházeli nepoznávala. Opět jsme šli až do setmění.
U jednoho vodopádu vyrvala větev stromu Marušce karimatku připevněnou na baťohu. Karimatka spadla do divokého proudu vody. Kluci za ní běželi a chytali ji tak dlouho, až se jim to podařilo. (Patřila také Maruščině tátovi, jako ostatně většina Maruščina vybavení. Těžko by mu Maruška vysvětlovala, že přišel o teleskopické hole i o karimatku ... :)
U zmíněného vodopádu jsme překročili řeku na její pravý břeh a tam už jsme zůstali. Přeskakovali jsme ji těsně nad několikametrovým vodopádem. Mně a Marušce pomohl neohrožený Péťa. Rozkročil se přímo nad vodopádem a pomáhal nám přeskočit z břehu na břeh. Takhle nám ostatně v jiných méně nebezpečných situacích pomáhali i ostatní.
Dál se řeka pěkně rozlévala do šíře a překročit ji suchou nohou by už asi nešlo. Šli jsme až do tmy. Spali jsme v lese vysoko nad řekou a k večeři dojídali poslední zásoby jídla. Nikdo z nás nevěděl jak daleko ještě musíme jít a tak se domluvil časný ranní odchod. Opravdu, po deváté jsme sklidili tábor a dali se na cestu. Na snídani už nebyl čas a vlastně už ani nebylo moc co jíst.
Opět jsme kráčeli ve šlépějích medvědů a k jejich stopám se přidali ještě stopy nějaké kočkovité šelmy a také ohromné stopy losa. Zdeněk cestou dokonce našel obrovský paroh losa. Chvíli vážně přemýšlel, že ho vezme s sebou, ale nakonec ho nechal, kde byl. Vážil okolo 15 kg a Zdeněk měl už tak ze všech nejtěžší baťoh, kterému přezdíval "miminko". Ještě musím napsat, že taky celou cestu nesl stan, ve kterém jsme spaly já s Maruškou. To nám nabídl už na začátku cesty. Další podobné nabídky jsme už s díky odmítaly. Stejně jsem se musela stydět, že pokud jsem zrovna nenesla vodu v lahvích, tak můj baťoh skoro nic nevážil - oproti těm ostatním.
Cesta pokračovala po balvanech korytem řeky, místy lesem nad korytem, jak to bylo možné. Neustále jsme lezli po skalách a stráních nad místy neprostupné koryto, abychom po sto metrech opět sestupovali dolů. Místy jsem oceňovala svoji horolezeckou průpravu z minulých let.
Nakonec jsme v lese narazili na cestu. Kluci nechtěli věřit, že je vyšlapaná od lidí a tvrdili, že je to zvířecí stezka. Nebyla. Na čas se sice ztratila, ale po několika kilometrech se v lese znovu objevila a dole u řeky jsme našli skleněnou láhev od nějakého alkoholu. Stopa civilizace, byť se jednalo o odpadek na nesprávném místě, působila jako balzám pro naše vědomí. Cesta ale ještě nekončila a termín dojít do pěti na místo srazu nás tlačil dopředu.
Když se po valbě naplavených kamenů kolem jedné hodiny objevila v cípu lesa cesta vyježděná těžkými vozy, byť už mnoho týdnů neprojetá, zmocnila se nás všech bez rozdílu radost. Následovaly asi dvě hodiny chůze lesem po cestě obsypané křemenáči a jinými převážně jedlými houbami. Na místě srazu jsme byli před třetí. Pavel s Milanem čistili houby na pozdní oběd a okolo lítala hejna komárů. Já se Zdeňkem jsme nasadili moskytiéry. Uvařili jsme kafe a postavili houby na vařič.
Bylo něco málo po třetí a na místo přijel s dvouhodinovým předstihem Kolja s Arturem. V rychlosti jsme si přeházeli mezi sebou věci. Klukům jsem nechala GPS a naopak jsme si od nich s Maruškou vzaly věci, které už nepotřebovali a dali je do auta. Maruška a já jsme po chvíli s Koljou a Arturem odjeli a kluci opravdu zůstali na křižovatce. Neujeli jsme ani 5 km a Kolja už rozvíjel plány, jak nás hned odveze rovnou do Essa. S klukama jsme ale byly dohodnuté na srazu v Kozyrevsku. Marušce se nápad okamžitého odjezdu do Essa líbil a já jsem se už poněkolikáté cítila díky domluvám mezi Maruškou a Koljou jako nesvéprávný idiot. Požádala jsem Marušku a Kolju, aby jsme se vrátili na křižovatku a odvoz nabídli i klukům, kteří odmítli zaplatit za svezení do Kozyrevska. Během chvíle jsme tedy byli zpátky a nabrali i kluky, kteří s okamžitým přesunem do Essa souhlasili. Nedovařené houby skončili někde v brusinkovém porostu a vzápětí jsme všichni společně odjížděli.
V Kozyrevsku jsme se zastavili jen asi na 15 minut. Vzali jsme si odložené věci a Kolja přidal do auta další sedačku. Zatímco jsme stáli na zahradě, Kolja s Maruškou už domlouvali další plán - výlet na Tolbačik. Pochopitelně jenom ve třech, případně s jinou skupinou turistů. Ostatním se sice nic neřeklo, ale Maruška po mě chtěla, ať se okamžitě rozhodnu, zda pojedeme či nikoli. Kolja nabízel, že pro ni a pro mě za tři dny opět přijede a odveze nás zpět z Essa do Kozyrevska a dál na Tolbačik ze strany, kde je mrtvý les a prostor, kde se zkoušely ruské lunochody. To místo jsme samozřejmě chtěli vidět všichni a kluci se tam nedostali, protože souhlasili, že mě a Marušku doprovodí na místo určeného srazu. Odmítla jsem se k tomu vyjadřovat, dokud se nedomluvíme všichni.
Cesta z Kozyrevska do Essa byla dlouhá skoro 70 km. Opět jsme přejížděli řeku Kamčatku. Převozníkovi ale došla nafta a Kolja žertoval, že teď nebude týden jezdit. Čekali jsme tam snad hodinu. Kluci házeli žabky po řece a žrali nás komáři. Nakonec Kolja naplnil kanystr naftou z nádrže svého mikrobusu a převozník nás na Koljovu naftu vzal spolu s dalšími třemi vozy na druhý břeh.
Během čekání u řeky jsme se s klukama dohodli, že se v Essu po třech dnech rozdělíme a zatímco oni půjdou stopovat do Petropavlovska, já s Maruškou pojedeme s Koljou na lunochody.
Před Essem jsem se ještě stavovali v jedné osadě, kde si Maruška před rokem objednala u nějakého Koryjaka nůž. Nožíře jsme hledali po celé vesnici a Maruška nakonec přišla s tím, že nůž ještě není hotový, ale že bude ve čtvrtek, až pojedeme zpátky.
V Essu byla pěkná zima a já jsem měla potřebu vyspat se alespoň jednu noc v baráku s tekoucí vodou. Maruška měla stejnou představu, a tak jsme se od kluků, kteří si zdarma postavili stan vedle koupaliště s termální vodou oddělily. Kolja nás odkázal na chlapa, kterého vezl kousek po Essu, s tím, že nás snad zdarma ubytuje. Ten dům nám letmo ukázal během jízdy ke koupališti. Dům jsme sice našly, ale zapomněly jsme, jak se jmenoval ten chlap, co nás měl ubytovat. Barák byl dvoupodlažní, dřevěný, jako ostatně skoro všechny domy zde. Okna měla částečně skleněnou výplň, částečně byla přetažená igelitem. V přízemí byly mříže a zvenku byla okna pobitá prkny. Dveře nešly dovírat, podlahy měly podivný sklon, příčky částečně odhalovaly mně neznámou stavební technologii. Po baráku běhalo několik podvyživených koček. V přízemí se koukal na barevnou zrnící televizi mladý дежурный, kterému jsme začaly vyprávět, jak jsme s Koljou z Kozyrevska přijely do Essa, a že s námi jel nějaký pán, sice už nevíme, jak se jmenuje, ale že nám nabídl, abychom se zde ubytovali. Jenomže si nejsme jisté, jestli měl na mysli zrovna tento dům, protože nám ho ukazoval z jedoucího auta...
Дежурный koukal dost divně, každým okem navíc na jinou stranu, ale zvedl bezdrátový telefon a někomu volal. Za chvíli přišel další člověk. Sice to nebyl ten, co s námi jel v autě, ale odvedl nás do prvního patra a tam nám ukázal místnost o dvou postelích a cestou tam taky koupelnu. Dveře do pokoje vůbec nešly zavřít. U pokoje byl samostatný, silně protékající záchod a umyvadlo plné vajglů a jiného bordelu. Pod umyvadlem sbírka odpadků a v pokoji červené zahradní plastové židličky s patrnými šlápotami od bot. V baráku bylo nicméně krásné teplo a v koupelně tekla i teplá voda. V Essu teče všude teplá voda - přímo z termálních pramenů. Nakonec jsme v baráku potkaly i toho chlapa z auta a dozvěděly se, že se jmenuje Sergej. Ubytovaly jsme se (prý za 50 rublů/noc) a vypraly všechno špinavé prádlo. Padlo na to jedno mýdlo a asi hodina času. Naprosto spokojené jsme se pak šly naložit do horké vody ve venkovním koupališti.
Z vody jsme plynule pokračovali i s klukama do přilehlého baru Akbapиyм, kde se pozvolna rozjížděla zábava. Začali jsme pít decentně pivo, ale neměli točené a tak jsme pili nepříliš chutné pivo z plastových lahví. Opravdu nebylo dobré a tak brzy došlo na vodku. Nejdříve s džusem. V baru ale měli jenom jednu krabici džusu, takže dál nám nezbylo než pít vodku neředěnou. Během večera jsme se seznámili se spoustou lidí a s každým bylo potřeba si připít. Přiznávám, že si z toho večera, který se protáhl do rána úplně všechno podrobně nepamatuju. Bavila jsem se s nějakým starším Koryjakem a pak s ním i tančila. Taky jsem tančila s jedním stanařem z Petropavlovska, ale chvíli jsme to na parketě roztáčely samy s Maruškou. Vzhledem k tomu, že tanec je pro mě nezvládnutý typ pohybu a provozuju ho jednou za pět let, je evidentní, že jsem se zatraceně odvázala. Domů jsme šly s Maruškou ještě za tmy, ale prý jako poslední návštěvnice baru. To si fakt nepamatuju. Jenom vím, že to byla veselá cesta. Sotva jsem se držela na nohou a Maruška mě stále nabádala, abych nehlučela. Strašně jsem se snažila být zticha, ale pokud vím, tak jsem měla nepřetržitý záchvat smíchu.

Spaly jsme pár hodin a ráno nás z postele kolem deváté vyhnal pocit odpovědnosti. Respektive v mém případě to byl pocit, že se musím ozvat domů a taky zjistit, jak to dopadlo s Atosem a ze strany Marušky to byla solidarita se mnou. Časné vstávání bylo v mém případě nakonec k ničemu, neboť domů jsem se stejně nedovolala. K telefonu jsem se dostala v 10 dopoledne, což znamenalo našich 11 hodin večer. Zkoušela jsem Andrey mobil a posléze pevnou linku k mámě. Za 75 rublů jsem dostala talon na 3 minuty hovoru. Nakonec se dovolala jen Maruška, která se už jednou svojí mámě dovolala z Kozyrevska. Tam byla telefonní ústředna otevřená non-stop, tady v Essu je to od 9 do 20. Mimo jiné to znamená, že pouze v tomto rozmezí mohou obyvatelé Essa volat mimo město. Já jsem se nakonec taky dovolala, ale až večer. Konečně jsem se dozvěděla, že Atos je v pořádku - Andrea se pro něj přebrodila ten den, co jsem odletěla do Ruska a vysvobodila ho ze zatopeného baráku. Chvíli jsme mluvily o povodních. V Praze je prý dopravní kalamita, metro nebude jezdit snad půl roku a Karlín je stále evakuovaný. Repkům v Kralupech n/Vltavou snad dokonce zbourají barák. No a můj otec má novou přítelkyni. Tentokrát snad ještě mladší než jsem já. Měla jsem tu čest se s ní setkat při oslavě Andrejniných 26. narozenin, poslední víkend před odletem do Ruska. Přijela do Otvovic aniž jsme jí kdo čekal - snad vyjma táty - prý pro nějaké rady profesionála. Sama je profesionální houslistka. S tátou si evidentně měli co říct nejen po odborné stránce.
Takže to jen na okraj, zprávy z ČR. Hlavně, že je Aspik v pohodě. Už se na něj těším.
Po telefonátu jsme všichni zkoušeli zajít do kulturáku, kde skoro každý večer vystupují místní folklórní skupiny. Běžná cena za vystoupení na osobu je ale 25 $. To není nikdo z nás ochotný zaplatit a ke smlouvání jsme se nedostali. Dá se říct, že jsme se na to vykašlali.
Večer se do mě dala zima a představa další probdělé noci mě velmi brzo zahnala do naší ubytovny. Překvapilo mě, že naše věci byly přerovnané, ale patrně nic nechybělo a bordel, který tu včera byl, někdo uklidil. Vysprchovala jsem se, vyprala plavky, trochu poklidila a začala sepisovat zážitky z hor. (Ne, že by v horách nebyl čas, ale já jsem eliminovala nepotřebnou váhu důsledně, a tak zápisník i tužka zůstali v Kozyrevsku jako nadbytečné věci. :)
Úplně jsem se do toho ponořila a ze spisovatelského záchvatu se probrala až teď - ve dvě ráno.