Kamčatka III - cestopis

Středa 28. 8. 2002
Večer jsem zavřela okno, aby do místnosti nelétal hmyz a v noci jsem ho zapomněla zase otevřít, takže spánek v přetopené místnosti měl za důsledek ucpání mých lebečních dutin. Navíc nemám budík a spala jsem s myšlenkou, že v 9 musím vstát a vzbudit Marušku. Ta přišla ve čtyři ráno. Od nějakýho oficíra dostala služební čepici a další veliký odznak. Už jich má pěknou sbírku. Odznaky jsou tu velmi populární. Aspoň, že jí v opilosti nedal pistoli, to by tu byl ráno pěkný poprask.
Fakt se nám podařilo vstát, ale na domluvený sraz s ostatními členy naší nesoudržné skupiny jsme došly samy. Já s opuchlou hlavou a pocitem, že vidím nakřivo. Chlapci měli se vstáváním patrně větší problémy než my a jednoduše usoudili, že Maruška nebude po nočním flámu sto vstát a na sraz tudíž vůbec nešli. Po půl hodině čekání u zavřeného kafé baru se do nás dala zima a vydaly jsme se k jejich tábořišti.
Zrovna snídali a chystali se na výlet k jezeru, který zorganizoval jejich soused z vedlejšího stanu (ten co jsem s ním tančila), také Sergej, a přizval na něj snad všechny turisty toho času přítomné v Essu. Já a Maruška jsme měly na nohou sandály a byla nám zima, takže jsme se šly před výletem přezout a přidat nějaké tepelné vrstvy.
U baráku jsme narazily na překvapení. Vchod do domu byl zamčený na visací zámek. Dům jsme obešly kolem dokola a napočítaly celkem tři vchody. Všechny byly zavřené na petlici a zamčené visacím zámkem. Dovnitř jsme se nedostaly a na výlet k jezeru raději vůbec nešly.
Dopoledne jsme proseděly v kafé baru, který mezitím otevřel. Poprvé v životě jsem si dala k snídani pivo. Měli točené a docela dobré. K pivu kafe a opuchlý mozek pomalu splaskl.
Místo k jezeru jsme zašly do místního etnografickýho muzea, kde jsme si zaplatily prohlídku s průvodcem. Jestli jsem to dobře pochopila, tak to byl původně Moldavec, který se už od svých osmnácti let zajímá o původní obyvatele Kamčatky a hojně je už jako mladík navštěvoval. Nakonec se na Kamčatku sám odstěhoval. Muzeum je pěkné, ale jako všude jinde tu nemají pohledy.
Po muzeu jsme opět poseděly v kafé baru "Минутка", kde nás už velmi dobře znají, ostatně Maruška tu včera strávila celou noc.
Posléze jsme se ještě jednou pokusily o vniknutí do domu, kde jsme byly ubytované. Dům byl stále zamčený a nikde nikdo. Tentokrát jsme se ale nevzdaly a vydaly se k sousedům pro radu. U sousedního domu nasedal nějaký chlap do auta a poradil nám, aby jsme zašly do zeleného domu na protější ulici s tím, že ho provozuje stejná firma. Musely jsme se smát, když jsme si představily, že naši ubytovnu provozuje "firma". Dům, ke kterému jsme došly, měl nade dveřmi nápis "Дом милосердия" a ve dveřích seděla stará Koryjačka, která nám řekla, že Sergej s klíčema od domu, kde máme věci, odjel a vrátí se až za týden, a že se o sebe do té doby máme postarat samy. Pak ještě mlela něco o tom, že nejsme pořádná děvčata, a že byl v našem pokoji pěkný binec, který po nás musel někdo uklízet. No, pěkně mě vytočila, ježibaba. Už jsem se viděla, jak šplhám po prknech do prvního patra a okamžitě se stěhuju do stanu, když se objevil člověk, který nám přede dvěma dny ukázal pokoj. Jak se jmenuje nevím. Pravděpodobně taky Sergej. Vzápětí vylezl ze zeleného domu i náš дежурный. Chvíli telefonovali a pak nám řekli, že máme barák odemčený.
Vyměnily jsme pár věcí, vzali si plavky a ručníky a vyrazily na sraz s klukama a posléze všichni společně do místní knihovny, kde se nachází alespoň dle slov knihovnice: "jedinečné a na celém světě největší muzeum medvědů". Muzeum medvědů tvoří jedna místnost, kam může kdokoliv přispět čímkoli, co nějak souvisí s medvědy. (Třeba obalem od bonbónu s obrázkem medvěda.) Uprostřed se nachází stůl, na něm tři dřevěné hrnky, okolo tři dřevěné stoličky a na nich sedí plyšoví medvědi. Knihovnice, která zde působí jako průvodce, nadšeně vypráví návštěvníkům pohádku o tom, jak Máša vešla do chaloupky a tam našla ten stůl, ty hrníčky atd. Nakonec návštěvníkům pustí video o medvědech a to buď v ruské, anglické, polské, japonské nebo německé verzi. My jsme si nechali pustit anglickou, posléze jsme viděli kus japonské a nakonec nám ještě pustila ruskou. Zajímavé bylo, že každá byla úplně jiná a všechny byly nesmírně poutavý. Všechny natočil Vitalij Nikolajenko, ruský ochránce medvědů. Bohužel, kvalita videopásky byla dost špatná. Jinak knihovna jako taková měla tři sály a disponovala úctyhodným počtem knih pro děti i dospělé. Knihovnice tam byly také tři, ale něco takového jako internet tam ještě nedorazilo. Pohlednice samozřejmě také neměli.
Z muzea jsme se šli vykoupat nebo lépe řečeno prohřát kosti do termální vody. Kupodivu voda nebyla tak horká jako v předešlých dvou dnech a mně v ní bylo velmi příjemně. Poprvé, když jsem v pondělí večer do bazénu vlezla, se o mě pokoušel infarkt. Voda byla fakt horká a plavat v ní mi působilo podobné obtíže, jako lézt s baťohem po příkré skále do sto metrové výšky. Tentokrát se mi ale plavalo nesmírně příjemně. Ostatní si ale stěžovali, že voda není dost teplá. Bylo kolem deváté a mně, natož Marušce, se ještě nechtělo jít spát. Nakonec jsme se spolu s Milanem vydali na pivo. "Minutka" měla kupodivu zavřeno, tak jsme vyzkoušeli kafé bar kousek od domu, kde s Maruškou bydlíme. Točené neměli, a tak jsme otestovali plastovou láhev nějakého Žigulevského se žlutou etiketou a nebylo špatný. Trochu jsme povídali a zatímco Maruška s Milanem pak pokračovali dál na diskotéku, já jsem šla do baráku spát. Barák byl sice otevřený, ale všude tma jak v pytli. Svítila jsem si čelovkou, a v domnění, že v baráku nikdo kromě děžurného není, jsem vešla do našeho pokoje. Jen v tričku a v kalhotkách jsem se šla přes celou chodbu vysprchovat. Cestou do koupelny ani zpět jsem sice nikoho nepotkala, ale nějakou pozornost jsem nepochybně vzbudila. Po chvíli přišel дежурный a chtěl po mě peníze za ubytování. Za tři noci a dvě osoby 300 rublů. To je slušný, ale na druhou stranu v baráku, kam se během dne nedostanete a kde není možné zavřít dveře do pokoje. Bylo mi poněkud nepříjemný, že se s děžurným bavím jenom v tričku, které mám na spaní, ale říkala jsem si, že mi to může být jedno. Sice je divnej, ale nebezpečně nevypadá. (Teda vlastně vypadá trochu jako Anthony Perkins v Hitchcockově filmu Psycho...)
Hned za ním ke mně přiběhla ještě nějaká ženská, který jsem nic nedlužila a vnutila se ke mě do pokoje. Před tím jí ještě дежурный dával nějaké peníze. Nejdřív se ptala odkud jsem a co tu dělám. Nechápavě kroutila hlavou, když jsem jí řekla, že jsem tu s kamarádkou na dovolené. Další dotaz zněl, "kde jste na to vzaly peníze". Vydedukovala, že evidentně nevíme co s penězma, když jsme si vymyslely takovou hovadinu, jako jet na dovolenou na Kamčatku a chrlila další dotěrné dotazy, včetně otázek na téma bezpečí, jako například: "co se nám tady v baráku ztratilo". Nechápavě jsem na ní zírala a odpověděla jsem jí, že pokud vím, tak se nám nic neztratilo. Ještě jsem se jí zeptala, zda se tu běžně ztrácí věci, na což mi odpověděla: "naprosto běžně". Taky z ní vypadlo něco o tom, že má dvě vysoké školy, a že se s manželem vydali na cestu z Murmanska na Kamčatku a pak už neměli peníze na cestu zpátky domů. Vzápětí zase prohlašovala, že pracuje jako ředitelka nějaké školy někde na severu Kamčatky, kam musí dojíždět. Zeptala jsem se jí, co učí, a ona mě skoro okřikla, že přece nic, když je ředitelka. Pořád mluvila o tom, jak jsou na tom s manželem špatně. Také řikala, že zítra jedou s mužem do Petropvavlovska. Její muž si dneska koupil láhev vodky a teď prý odpočívá ve vedlejším pokoji. (To mám radost.) Moc jsem nechápala smysl toho všeho, co mlela. Spíš ale vyzvídala informace ode mě. Když jsem jí řekla, že se mi tu líbí, tak odvětila něco v tom smyslu, že to je jasný, když se máme u nás v Německu skvěle a oni tady tak špatně. Několikrát odsud odběhla, aby se po chvíli zase vrátila a při jedné cestě zpět mi přinesla sušenou rybu. Abych jí neurazila, tak jsem jí s velkým sebezapřením snědla a na oplátku jsem jí nabídla slivovici v kalíšku od termosky. Na to se mě zeptala, jestli jí chci otrávit, a že chce nejdřív vidět, jak to budu pít sama. Byla jsem z ní dost vyděšená a taky mi začínala lézt na nervy. Samozřejmě jsem se před ní napila a poté jí znovu nabídla, ale ona mě začala nabádat ať piju sama a dál kladla nepříjemné dotazy ohledně mé finanční situace. Já jsem se jí zeptala, jestli má děti a ona mezi řečí utrousila, že děti se utopily, a že je to dlouhá historie. Asi po hodině jejích dotazů a mých vyhýbavých odpovědí mi dala pokoj a odešla za svým ožralým mužem. Před tím se mě ještě, nevím proč, zeptala kolik si myslím, že jí je let. Řekla jsem 35 a ona na to, že 45. Potom ještě plácala něco o tom, jak jsem oblečená, a jestli nemám problémy s dotěrnými muži. Tak jsem jí řekla, že nemám, a zeptala jsem se jí, jestli snad má ona. Ještě jsem utrousila, že takhle chodím spát a ne svádět mužský. Opravdu se mi ulevilo, když zmizela.

Maruška zase popíjí někde na diskotéce a já tu asi jen tak dnes neusnu. Dveře na chodbu jsou pootevřené, protože dovřít natož zamknout fakt nejdou a vůbec netuším, jaký další podivný existence se v tomhle strašidelnym domě pohybujou. Vůbec nejlepší by snad bylo všechno tady nechat a jít se opíjet s Maruškou, ale ani pořádně nevím, ve kterém z místních podniků teď zrovna sedí a představa, že by se mi měl ještě někdo hrabat v mých věcech, se mi vůbec nelíbí. Celý Esso se sice dá proběhnout za půl hodinky, ale stejně už bych se nedokázala naladit na Maruščinu vlnu.
Jsou zase dvě hodiny ráno, ležím v posteli, poslouchám protékající záchod a není mi lehko. Jenomže jsem v Rusku a tohle všechno se dalo čekat.