Planeta, kde nepůjde žít. Je klimatický žal jen přecitlivělostí generace sněhových vloček? A dá se léčit aktivismem?

Ani reálnější údaje biologů, že za posledních 100 let vymřelo „jen“ zhruba několik desítek živočišných druhů či poddruhů a za poslední půlstoletí ubylo 70 procent živočišné populace, jak spočítal Světový fond na ochranu přírody, ale francouzského umělce neuklidnily. „Předtím jsem na terapie chodil jen občas, kvůli environmentální úzkosti jsem se rozhodl docházet každý týden. Špatně mi bylo třeba i z informace vědců, že pokud něco nezačneme dělat, ocitneme se velmi brzy v bodě, kdy už zkázu planety nepůjde odvrátit,“ popisuje Golfier-Brechmann. S českým terapeutem například probíral, jestli si může v takové situaci kvůli emisím dovolit létat letadlem nebo přivést děti do světa, který se blíží zkáze. Performer se ze „zodpovědnosti“, jak říká, rozhodl zapojit například do protestního hnutí Extintion Rebellion, jež pořádá radikální protesty požadující větší ochranu klimatu. Mladý Francouz na klimatických akcích vystupuje také jako „klaun-aktivista“, který se snaží připoutat pozornost k ekologickým tématům.

Obavy z budoucnosti. „Proč bych měla vůbec chodit do školy a připravovat se na další život, když planeta bude za pár desetiletí neobyvatelná?“ ptala se před časem sama sebe studentka Anežka Lindaurová. Pak se zapojila do klimatického hnutí.

Foto: HN – Václav Vašků

Podle zářijového výzkumu agentury Median pro Český rozhlas mají tři ze čtyř Čechů strach z klimatické změny a ničení životního prostředí. Před tyto environmentální obavy ovšem obvykle řadí například strach z inflace, ekonomické krize či války, jak ukázal výzkum Medianu z konce loňského roku, kdy klimatická změna skončila až na devátém místě. V předchozích letech se Češi zase mnohem více báli islámského terorismu.

Na klimatickou změnu myslím každý den

Americká psychiatrická asociace (APA) popisuje environmentální úzkost jako druh traumatu čili jako chronickou nebo těžkou úzkost související se vztahem člověka k životnímu prostředí. Lékaři ji za diagnostikovatelnou psychickou poruchu nepovažují, nicméně APA v roce 2019 vydala s dalšími zahraničními asociacemi psychiatrů či psychologů deklaraci, v níž se zavázaly k poskytování odborné podpory lidem, na které podobné úzkosti a frustrace doléhají. O dva roky později byla v tuzemsku založena Česká psychologická asociace pro globální změny, jež se ke zmíněné deklaraci dodatečně přidala.

Renomovaný medicínský časopis The Lancet Planetary Health vydal v roce 2021 rozsáhlou studii o vlivu změny klimatu na psychiku mladých lidí ve věku 16 až 25 let. 

Respondenti se tam svěřovali se svými depresemi z ekologických katastrof a možné blížící se záhuby lidstva. Podobné reakce, zaznívající i na klimatických demonstracích, se zejména u starší generace nesetkávají pokaždé s pochopením, hovoří se třeba o přecitlivělosti zhýčkané  generace sněhových vloček. „Konec světa? Tady se vyvolává hysterie. Každá generace čelila zdánlivě neodvratitelné hrozbě. Ta moje se obávala jaderné zkázy. Nebylo by lepší snažit se mladým pomoci zvládnout jejich obavy než je přiživovat?“ zeptal se v diskusi pod zmíněnou studií na platformě Social Science Research Network ekologický právník s pětatřicetiletou praxí Lawrence Schanpf z New Yorku.

„Na klimatickou změnu myslím každý den. Ve srovnání s dřívější atomovou hrozbou, u níž nebylo jisté, zda se splní, či nikoliv, u klimatické změny většina vědců potvrzuje, že je neodvratitelná,“ říká však v rozhovoru pro HN dvaatřicetiletý environmentální právník Vincenc Bouček z Prahy, jeden z účastníků takzvané klimatické žaloby, která se snaží přimět český stát, aby přijal účinnější opatření vedoucí ke zmírnění dopadů klimatické změny. 

Je to potvrzené. „Na rozdíl od dřívější atomové hrozby u klimatické změny vědci potvrzují, že je neodvratitelná,“ prohlašuje ­právník Vincenc Bouček.

Foto: HN – Tomáš Nosil

Rozdíl v tom, jak problém – a to i při srovnání s minulými hrozbami – vnímají různé generace, je pozoruhodný. „U ekologických témat mají lidé přece jen pocit, že mohou nějak svým životem přispět k lepšímu zacházení s planetou. Ve studené válce to byla beznaděj a všichni jsme byli jen oběti,“ vybavuje si padesátiletý psycholog Jan Kulhánek z pražského centra Psychoterapie Anděl. Podle něj také většinou lidé, kteří řeší bezprostřední problémy ve svém životě – rozchody, existenční starosti, závažné problémy s dětmi –, jsou jimi natolik pohlceni, že nemají příliš kapacitu věnovat se otázkám týkajícím se osudu Země. „To ovšem nikterak nesnižuje závažnost klimatické úzkosti,“ dodává Kulhánek, který se podle svých slov s environmentálním žalem u svých klientů opakovaně setkává.

Poprvé se pojem environmentální žal dostal do veřejného prostoru v roce 2004. Popsala ho výzkumnice Kriss Kevorkianová, když líčila svůj zármutek nad úbytkem kytovců, konkrétně kosatky dravé. V Česku termín podle všeho poprvé použila socioložka Hana Librová, a to ve své knize Věrní a rozumní, vydané v roce 2016. I díky ní fenomén pro sebe objevila pražská psychoterapeutka Zdeňka Voštová, jež byla v oboru zřejmě první, která s ním pracuje.

Popisuje třeba svou mladou klientku, jež zažívala těžké duševní stavy při představě, kolik let bude jejím dětem, až podle některých předpovědí postihne také Evropu nedostatek vody zaviněný vysycháním vodních zdrojů. Starší klient zase trpěl smutkem kvůli úvahám o tom, kolik chemie je v zemědělské půdě a jak se to negativně projevuje na lidském zdraví i životním prostředí.

„Symptomy mohou být ve vážnějších případech podobné jako při posttraumatické stresové poruše,“ říká Voštová ve své terapeutovně v pražských Kobylisích. Dodává, že podobnými stavy – například nespavostí, panickými atakami, pocity beznaděje – mohou trpět lidé třeba i poté, co si přečtou ve vědeckých studiích, „že klimatická změna postupuje ohromnou rychlostí a není v silách jediného člověka tento vývoj zvrátit“. Zatímco na zahraničních katedrách psychologie se lidské emoce vztahující se k přírodě už léta zkoumají, v Česku jsou podle Voštové tyto prožitky stále spíše stranou tradiční psychologie i jejích výzkumů.

Vnímat signály. Psychoterapeutka Zdeňka Voštová se klienty nesnaží environmentální ­úzkosti zbavit, ale „naučit se tyto ­pocity ocenit a vnímat jejich poselství“.

Foto: HN – Tomáš Nosil

Když se lidé terapeutky ptají, jak se environmentálního žalu zbavit, říká, že to není její mise. „Tou naopak je naučit se tyto pocity ocenit a vnímat jejich důležité poselství. Třeba buddhismus oceňuje lidskou schopnost soucítit s tím, co nás tady na Zemi obklopuje, a ne pouze s mým já. V naší kultuře je taková schopnost vnímána spíš jako přecitlivělost. Kdekdo řekne: Tím se nezabývej, s tím stejně nic nenaděláš.“

Greta a její emoce

Psycholog Adam Táborský, jenž pracuje v Psychiatrické nemocnici v Praze-Bohnicích a s klienty chodí i do přírody v rámci projektu Terapie mezi stromy, z vlastní praxe ví, že ke klimatické úzkosti jsou často náchylní lidé, kteří pracují v ochraně životního prostředí. Nebo jako záchranáři při ekologických a živelních katastrofách. „V krizové intervenci jsme před dvěma roky měli například dobrovolníky, kteří pomáhali odstraňovat následky tornáda na Moravě,“ poznamenává.  

Do přírody se s klienty snaží chodit také vrchlabský terapeut Tomáš Hawel. S jedním z nich – byl to starší muž – prožíval jeho pocity úzkosti, když narazili v lese na pohozenou prázdnou lahev od oleje na motorovou pilu. Nález pro klienta představoval jakýsi zástupný symbol ničení přírody, které ho velmi trápí. Začalo se mu dokonce špatně dýchat a pociťoval tlak na hrudi. Jiný, mladší klient zase během terapie mluvil o stísněném pocitu při pohledu na kamiony projíždějící jeden za druhým po silnici. „Komentoval to slovy: ‚Tohle se stejně nikdy nezastaví‘ a měl na mysli narůstající spotřebu, která ničí přírodu,“ vzpomíná terapeut. 

Oba klienti v průběhu sezení pracovali podle terapeuta na tom, jak využít rušivé zážitky ve svůj prospěch tím, že je předváděli gesty nebo výrazem tváře. Podle něj tak „objevovali nový zážitek, kvalitu, která jim pomohla se k tématu jinak vztahovat, najít nový postoj“. Teprve poté má podle Hawla člověk kapacitu smysluplně uvažovat o tom, jak by sám mohl přispět ke zmírnění klimatické krize. „A takový postoj zase postrádá smysl, pokud se nepřetaví v aktivitu,“ poznamenává.

Ves žaluje kvůli klimatu. Svatý Jan pod Skalou je jedinou českou obcí, která podpořila klimatickou žalobu na stát

6. 10. 2023 ▪ 2 min. čtení

Jeho starší klient odjel do norských hor a pak o krásách a ochraně tamní přírody pořádal přednášky. Mladší muž se vydával na pěší túry po Česku a přestal kupovat exotické ovoce, jehož doprava není příliš ekologická. „Není tedy nutné, aby se lidé trpící klimatickým žalem stali aktivisty,“ dodává terapeut.

Někteří psychologové – jako třeba Adam Táborský – však právě aktivismus popisují jako „účinný prostředek k úlevě od stresu spojeného s klimatem“. Ve svém článku na serveru Ekonews Táborský přichází s příkladem švédské aktivistky Grety Thunbergové, která „v 11 letech trpěla depresemi, obávala se globálního oteplování, její úzkost uspíšila problémy duševního zdraví. Díky aktivitě v oblasti klimatu se ale její duševní zdraví výrazně zlepšilo.“ Ostatně o tom, že aktivismus jim pomohl dostat se z úzkostných pocitů, mluvili v úvodu zmíněná studentka a performer z Prahy, o prospěšnosti aktivní účasti v boji proti klimatické krizi hovoří také terapeutka Voštová. Ta ale doplňuje, že aktivismus se dá chápat i v širším smyslu slova, dotyčný nemusí rovnou vstupovat do klimatického hnutí, může třeba jen „přeložit knížku o klimatickém žalu, napsat článek či zahrát divadelní představení“.

Podle publicistky Jitky Holasové, která o environmentálním žalu připravuje knihu, většina společnosti – zejména té české – prožívá „kolektivní popření klimatické hrozby a nejen informace, ale i emoce kolem ní odmítá, zesměšňuje nebo patologizuje“. „Greta odvedla velký kus práce v tom, že to téma předvedla nejen v rovině dat, ale i emocí,“ dodává Holasová, jež podle svých slov nabyla dojmu, že většina článků na téma klimatický žal problém líčí ve dvou polohách. Buď jako hlubokou depresi lidí, kteří se smířili s koncem světa, anebo v souvislosti s exaltovanými radikály, kteří se přilepují k silnici a polévají obrazy v galeriích. „V knize bych chtěla zdůraznit, že kromě nich tu jsou tisíce aktivistů, kteří se snaží trpělivou prací v ochraně životního prostředí klimatickou hrozbu zmírnit, aniž by o nich bylo moc slyšet. A že k nim patří i terapeuti pečující o duševní zdraví lidí, kteří mají kvůli změně klimatu obavy a úzkosti.“

Cestování časem

S prospěšností některých podob aktivismu coby terapie environmentálního žalu ovšem nedávno polemizovali psychologové Adam Suchý a Miroslav Světlák. „Tento boj často končí u neproduktivního aktivismu,“ napsali autoři na serveru Psychologie.cz letos v lednu. Zmiňují podle nich samoúčelné protesty jako útoky aktivistů na umělecká díla a dodávají, že výsledkem pak je frustrace už nejen pouze lidí trpících klimatickou úzkostí, ale značné části společnosti a také „polarizace, kterou už, obáváme se, nikdo nezastaví“. Jako příklad uvádějí případ Grety Thunbergové, u níž „sympatický protest před stockholmským parlamentem“ přešel „v otevřené výzvy k boji proti kapitalismu a svržení ‚utlačovatelského Západu‘ (jako kdyby se Východ na klimatické změně nepodílel)“.

Protest jako terapie? Podle některých psychologů může být aktivismus pro lidi trpící klimatickým žalem léčivý, podle jiných spíše zvyšuje frustraci společnosti jako celku. Na snímku policie zasahuje proti protestům Poslední generace při zářijovém berlínském maratonu.

Foto: Profimedia

Jedním z klimatických hnutí je sdružení Fridays for Future, které už několik let pořádá pochody a stávky proti z jeho pohledu nedostatečným vládním opatřením na ochranu proti globálnímu oteplování. Řada členů tohoto hnutí včetně jejího aktuální mluvčí Kláry Bělíčkové studuje na pražském Gymnáziu Na Zatlance. „Zpočátku jsme byli k účasti našich studentů na pátečních pochodech vstřícní,“ říká za pedagogický sbor učitelka Olga Daskin, která letos také na půdě školy zorganizovala seminář o klimatickém žalu. Dnes už je však postoj učitelů gymnázia podle ní kritičtější. „Ukázalo se, že mnozí studenti své angažmá ve Fridays for Future těžko nesou. Hroutí se, protože nestíhají. Říkala jsem si, jestli je to právě neutvrzuje v jejich depresích. Bojovat za dobrou věc osm hodin denně a zároveň chodit do školy je neudržitelné,“ poznamenává Daskin.

Prostějovský psycholog Adam Suchý, který je s kolegou Světlákem mimochodem zakládajícím členem České psychologické aliance pro globální změny, v rozhovoru pro HN trochu mírní ostří své polemiky z Psychologie.cz. Uznává, že „aktivismus může být léčivý například v tom, že je jedním ze způsobů, jak zacházet s bezmocí – a také díky tomu, že se člověk stane součástí skupiny lidí, kteří uvažují stejně, místo aby zůstali sedět a sledovali zprávy, jež vyvolávají dojem, že svět skončí za pět minut“. Suchý ovšem trvá na tom, že v praxi se protest stává kontraproduktivním, pokud je „příliš vyhrocený a odrazuje lidi, které pro splnění společného cíle potřebujeme spíše získat“. Podle něho je mnohem důležitější najít společnou řeč a hledat řešení problému, který skutečně existuje a je velmi vážný. 

Pokud jde o klimatický žal, Suchý není pro ustanovování jakési nové diagnózy s tímto označením a „vytváření nových odborníků na její léčbu“. Podle něho je klimatická úzkost jedna z řady možných a přirozených reakcí na současnou situaci a reálné ohrožení. „Když z ní vyrobíte nemoc, ocitne se mimo mainstream a potřebné společenské změny bude spíše brzdit,“ poznamenává. Psycholog podotýká, že při terapiích se setkává také s lidmi, kteří těžko prožívají opatření, jež lidé trpící environmentální úzkostí spíše vítají, například prosazování Zelené dohody. A kvůli tomu vidí černě budoucnost svého podnikání. „Jeden klient třeba mluví o tom, že Green Deal mu zničí život,“ říká Suchý.

V Česku zažíváme horká léta, sucho, prohnalo se tudy jednou ničivé tornádo, extrémních projevů klimatické změny jsme zatím ušetřeni. Jak ale environmentální úzkost prožívají lidé v zemích, kde jde kvůli globálnímu oteplování už skutečně do tuhého? „Nevybavuji si, že bych s místními nebo kolegy u kafe řešil specificky klimatický žal. Spíš je to kombinace mnoha žalů,“ líčí své nedávné pobyty v Afghánistánu a Sýrii Jan Šindelář ze společnosti Člověk v tísni, která tam organizuje humanitární pomoc. 

Nejen kvůli tamní politické a bezpečnostní situaci – v Sýrii občanská válka vlastně stále neskončila –, ale také kvůli klimatické změně je však situace obyvatel těchto zemí ze současné perspektivy takřka bezvýchodná. I kvůli suchu, jehož následkem mizí pastviny a hyne skot a další hospodářská zvířata, se lidé pořád stěhují do nových oblastí a musí jinde začínat znovu a znovu. „Státy jsou tam příliš oslabené, aby se mohly zabývat nějakým řešením. Bylo tam vždycky teplo, ale v oblastech, kde bývalo v létě 38 stupňů, je poslední dva tři roky třeba 45 nebo i 50. A ten rozdíl je opravdu znát,“ poznamenává Šindelář, jenž podle svých slov každý návrat do vlasti prožívá jako „cestování v čase“. „V Česku jsem v úžasu z toho, že zase vidím les, obilí normálního vzrůstu, a uvažuju s obavami o tom, co by se mohlo stát, pokud se klimatické změně nechá volný průběh.“