Když dalekohled Jamese Webba pozoroval loni v listopadu Jupiterův měsíc Europu, podařilo se mu přijít na fascinující zjištění. Jak ukazuje právě vydaná vědecká studie, v infračervené části spektra objevil známky oxidu uhličitého. Látky tvořené dvěma atomy kyslíku a jedním atomem uhlíku – základní stavební kámen nejen lidského těla, ale i všech ostatních živých forem, které na Zemi můžeme najít.

Samotný objev oxidu uhličitého by ale na pozdvižení ve vědeckých kruzích nestačil. Už dříve se podařilo tuto látku „najít“ na dvou jiných měsících obíhajících Jupiter: na Ganymedu a Callistu. Jenže zatímco tam se oxid uhličitý dostal nejspíše z dopadajících planetek a meziplanetárního prachu, tedy ze zdrojů v okolním kosmu, v případě Europy je tomu jinak. U ní se zdá, že na její povrch pronikl uhlík z podzemí.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Kdybychom totiž začali na snímcích z Webbova dalekohledu pátrat, všimli bychom si, že oxid uhličitý se na povrchu Europy nenachází rovnoměrně. Větší množství se vyskytuje v několika konkrétních oblastech. Nejsilněji o sobě dává vědět ve zhruba 1800 kilometrů široké oblasti označované Tara Regio, tvořené nepřehlednou sítí různě velkých a dlouhých prasklin i obrovských ledových bloků. Neví se sice s jistotou, jak přesně tato, ale ani jí podobné oblasti vznikly, nicméně se zdá, že jsou velice mladé s ohledem na stáří Europy. Jenže nízký věk není to jediné, co při průzkumu Tara Regio upoutá. Vyjma oxidu uhličitého a vodního ledu bychom tam totiž našli ještě jednu zajímavou látku: chlorid sodný. Neboli kuchyňskou sůl. Látku, která se na Zemi vyskytuje ve všech oceánech a mořích.

Co ukrývá pod povrchem?

O tom, že Europa nebude jen tak ledajakým světem, je lidstvo přesvědčeno již od roku 1979. Tehdy Jupiter s jeho rodinou měsíců navštívila krátce dvojice planetárních sond Voyager 1 a 2. Během průletu byla pořízena řada fotografií, které ukázaly, že na tváři Europy v podstatě chybí impaktní krátery. Svědci srážek měsíce s různě velkými planetkami. Naznačilo to, že Europa musí být schopna svůj povrch přetvářet a tím krátery ničit. A to docela rychle. Kdyby to neuměla, její „tvář“ by byla samý ďolíček.  

Krátce po spatření povrchu se proto začalo předpokládat, že se pod desítkami kilometrů ledu musí nacházet rozsáhlá vrstva kapalné vody. Její existenci se pak podařilo prokázat v 90. letech 20. století za pomoci měření sondy Galileo. Ta zjistila, že Europa ve svém okolí narušuje magnetické pole Jupiteru. Když experti a expertky začali pátrat po oblasti, ve které magnetické pole měsíce vzniká, zjistili, že toto pole nepochází ze středu měsíce, ale z oblastí nacházejících se blízko povrchu. Předpokládá se, že pod ledovou krustou o mocnosti několika desítek kilometrů se tak musí nacházet vrstva slané vody, tedy téměř ideálního vodiče, ve které dokáže Jupiter svou magnetosférou způsobovat vznik elektrických indukovaných proudů, a tedy i indukovaného magnetického pole měsíce.

Její tloušťka může dosahovat až sta kilometrů a je možné, že oceán je ve styku s kamenným povrchem měsíce. Jenže to není všechno. Jelikož se na povrchu Europy nachází sůl, značí to, že se slaná voda dokáže příležitostně skrze desítky kilometrů ledu dostat až na samotný povrch.

A tím se dostáváme k tomu, proč je objev oxidu uhličitého na povrchu Europy tak vzrušující – je za tím život. Ne, objev uhlíku neznamená důkaz o přítomnosti života. To by bylo až moc snadné. Oxid uhličitý totiž vzniká celou řadou procesů nezávislých na životě. Význam objevu tak leží jinde. 

Doposud jsme věděli jen naprosté minimum o tom, jak voda v podpovrchovém oceánu vypadá. Jde jen o směs vody a soli, což by byl pro vznik a rozvoj života nepřející koktejl, nebo se v něm nachází i další sloučeniny, bez kterých si život neumíme představit? Otázka, která nedávala mnohým spát.

Detekce oxidu uhličitého pak nabízí částečnou odpověď. Ukazuje totiž, že voda v podzemí bude zřejmě obsahovat více látek. A tedy se v ní bude nacházet mnohem více stavebních bloků, které by mohl „život“ ke svému případnému vzniku a rozvoji použít. Platí u něj totiž, že má rád různorodost. Čím více prvků má k dispozici, tím je větší šance, že by mohl vzniknout. Je tak možné, že pod ledovou krustou Europy se nachází místo, kde by mohl mít život ke svému vzniku a případnému rozvoji přívětivé podmínky. Příhodný svět, kde bychom po stopách mimozemského života mohli pátrat, totiž nemusí ležet na druhé straně Galaxie, ale doslova jen „za humny“. U měsíce Jupitera.

Vrtat možná netřeba

Tím ale přísun zajímavých zjištění nekončí. Doposud jsme si my lidé lámali hlavu, jak bychom mohli svět ukrytý před námi desítkami kilometrů ledu prozkoumat. Teoreticky se nabízela možnost se do podpovrchového oceánu navrtat, jenže jestli jste někdy sledovali snahu o navrtání podledovcových jezer v Antarktidě, víte, že to nebylo nic jednoduchého. A to jsme tady na Zemi měli k dispozici pro vrtné práce cokoliv, na co jsme si vzpomněli, navíc jsme vrtali do mnohem menší hloubky. Představa, že bychom byli schopni se za pomoci automatické sondy provrtat tak hluboko „na jiném světě“, děsila nejednoho vědce, vědkyni, inženýra či inženýrku.

Jenže přítomnost oxidu uhličitého ve spojitosti s mladě vypadající oblastí Tara Regio dává naději, že bychom vrtat vůbec nemuseli. Zdá se totiž, že ta z podpovrchového oceánu se skutečně dokáže příležitostně dostat na povrch. Možná by tak stačilo, abychom tam přistáli se sondou a podívali se, co se v ledu kolem bude nacházet. A pokud budeme mít štěstí, třeba tam najdeme překvapení.

Přitom poměrně brzy bychom se o Europě mohli dozvědět mnohem více. Na cestě k měsíci je totiž už evropská sonda Juice, která vstoupí do systému Jupiteru v roce 2031, a za rok a kousek by se měla na cestu vydat americká sonda Europa Clipper.

Baví vás číst názory chytrých lidí? Odebírejte newsletter Týden v komentářích, kde najdete výběr toho nejlepšího. Pečlivě ho pro vás každý týden sestavuje Jan Kubita a kromě jiných píší Petr Honzejk, Julie Hrstková, Martin Ehl a Luděk Vainert.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist