Rusalky jako prostitutky, upíři a mimozemský sex. Moji čtenáři jsou úchylové obojího pohlaví, říká Kristýna Sněgoňová

No, to vám neslíbím. Ale jinak: Jste asi jediná žena, která se v Česku zvládne uživit psaním akční fantastiky, jak se to přihodilo? 

Začínala jsem jako povídkářka a romány vydávám až od roku 2018. Nejsem nějaký rychlý střelec a uvažovala jsem nad tím, jestli je vůbec v Česku možné se psaním žánrové literatury živit. Donedávna to opravdu nešlo, ale řada autorů nakonec ukázala, že to jde. Třeba František Kotleta, kterého už překládají i do angličtiny, nebo na Slovensku Ďuro Červenák. Takže jsem psala, psala, a až ve chvíli, kdy příjmy z psaní převýšily příjmy ze standardního zaměstnání, jsem si řekla, že nemá smysl sedět osm hodin denně v kanceláři.  Tím, co to zlomilo, byla série Legie, kterou píšu s Františkem Kotletou a která se stala velmi úspěšnou. Pak už to jelo. 

Když je řeč o tom sezení v kanceláři. Jak moc vás otravovala, jako osobu s mimořádnou imaginací, práce ve státní správě?  

Budu upřímná, protože nemám v plánu se tam vrátit. Byl to typ práce, ve které bych asi byla spokojená, kdybych byla o dvacet let starší. Jednoho dne jsem tam seděla u stolu, pracovala na nějakých čtyřicet procent, což stačilo, abych byla dobře hodnocená, a uvědomila jsem si, že když neodejdu teď, tak budu za dvacet let sedět na stejné židli, bude to pořád stejné a já už vlastně ani nebudu ničeho lepšího schopná. Líbí se mi sice zvláštní věci, což státní správa ve své podstatě je, ale věděla jsem, že musím pryč.  

Čím je státní správa zvláštní? 

Vším. Vždyť je to úplně paralelní svět! Je to realita, která jen velmi okrajově souvisí s tou naší. Poznala jsem tam spoustu bizarních lidí, mám odtamtud neuvěřitelné zážitky, které se snad ani nedají publikovat.

Sem s nimi!

Jednou v životě jsem třeba organizovala výjezdní zasedání jednoho státního úřadu. Pojala jsem to po svém. Mělo se bydlet na zámku, připravila jsem tematické školení, jak odolávat stresu, rozeslala k tomu hororové pozvánky a napsala jsem tam, že půjde o noc plnou hrůzy. A ona tam zemřela kolegyně.  

Cože?

No jo! Opravdu! Šéf mi pak řekl, že to bylo naposledy, co jsem školení organizovala, protože tolik zaměstnanců zase nemáme, abychom si to mohli dovolit opakovat.  Ale prsty jsem v tom neměla.

Think tank HN

Mají čeští spisovatelé strach z umělé inteligence? Její texty jsou bez duše, stačí leda na červenou knihovnu, říkají

14. 6. 2023 ▪ 7 min. čtení

Váš první román se jmenoval Krev pro rusalku. Vyskytují se tam víly, jezinky, žínky, či jak je nazvat. A živí se jako prostitutky, kterým se platí krví. Dostala jste to sežrat od feministek? 

Feministky asi tenhle typ literatury nečtou. Takže ne. Naopak od spousty lidí jsem to schytala, že jsem nebyla ještě drsnější. Teď píšu druhý díl, a když už vím, že moji čtenáři jsou většinově úchylové, tak si můžu dovolit být ještě explicitnější. 

Úchylové jako chlapi? 

Ne. I ženští úchylové to jsou! Ale já to říkám o svých čtenářích a čtenářkách samozřejmě s láskou. 

Jak často se setkáváte s brbláním, že „takhle přece žena nepíše“ a podobně? 

Když jsem začala psát akční fantastiku, existoval narativ, že existuje ženské a mužské psaní. Ne tematicky, ale i stylem. A že tahle dvě mystéria jsou neprostupná. Což je samozřejmě nesmysl. Když jsem napsala svoji druhou knihu Zřídla, tak jeden etablovaný autor napsal na Facebooku, že to asi je mystifikace, že sice neví, kdo se skrývá za jménem Kristýna Sněgoňová, ale je si jist, že nikdo takový není. Takže nejenže se čeká, že žena automaticky bude psát specificky žensky jen proto, že nemá penis. Ale když napíše něco, co je jaksi „vyhrazeno“ mužským autorům, tak se z ní stává sociální konstrukt a ve skutečnosti neexistuje. Stereotypní představa, že existují ženské knihy, napsané ženami a určené ženám, tady pořád je.

Jsou tady ještě nějaké stereotypy? 

Panuje představa, že zahraniční akční fantasy musí být vždy lepší než česká. Takže když přijde na trh nějaký překlad, má automaticky lepší startovací pozici než český autor. Natož český prvoautor. Natož český prvoautor s vagínou. 

Já mám pocit, že česká akční fantasy má proti zahraniční jedno skvělé specifikum. Je to ukrutná legrace. 

Aby ne. Je to často psáno v duchu filmu Limonádový Joe. Je to parodie, absurdní, bizarní komedie. Děláme si legraci ze sebe a nebereme se úplně vážně. Je to hodně punkové, drsné, akční, hrdina dostává rány, jsou tam mraky nekorektního humoru, teče tam papírová krev po hektolitrech. Tím je česká fantasy specifická. 

Co to je papírová krev?

To je krev ze zranění, která nebolí. Vlastně tedy bolí, ale nebolí čtenáře, když o nich čtou. Když si vezmeme třeba knihy Františka Kotlety, tak tam se to seká hlava nehlava, ale člověka to baví, nebere to vážně. Ví, že se to nemůže stát reálně, a o to víc si to užívá. Stříká tam krev na dvacet metrů a čtenář přitom řve smíchy.  

Máte ráda slovo brak?

Ano. My brakoví autoři jsme hrdí na to, že píšeme brak. Nevnímáme tam tu negativní konotaci. Přisvojili jsme si něco, co mělo hanlivý nádech, a vybrali si, co nás na tom baví. Nemusíme tak plnit žádná očekávání. Důležité je jen, že to baví čtenáře. A to je obrovská svoboda. 

Panuje představa, že vážná literatura v sobě skrývá nějaké poselství, zatímco od akční fantasy se nic nečeká.

Pokud říkám, že píšu brak, neznamená to, že mám ráda dělení literatury na vysokou a nízkou. Literatura má miliardu odstínů, je to v pořádku. Ale už jenom to, že se dělí na žánrovou a nežánrovou literaturu, je špatně. Ve skutečnosti existuje jen literatura dobrá a špatná. Třeba na Magnesii Liteře se sice letos poprvé oceňovala žánrová literatura, ale zároveň z toho zůstala podivně vyčleněná. Stavět umělé hranice mezi fantastikou a nežánrovou literaturu je nesmysl. Vždyť i fantastická literatura dokáže zpracovávat aktuální témata, akcentovat důležité věci, zahrnovat v sobě problematiku rasismu, sexuality, cokoli. A ještě to přirozeně zakomponuje do dobrého příběhu, který se dobře čte. 

Není to pro řadu kritiků právě ten problém? 

Je. V Česku to dokonce někdy vypadá, jako kdyby něco, co je čtivé a úspěšné, bylo nějak méněcenné. Jsme v tom dost zvláštní.  

Co vlastně lidé na akční fantastice vidí?  

Je to ta zábava. Lidé dostanou příběh, ve kterém můžou poznávat. A vědí, že píšeme tak, jak nás to baví. Vidí, že to není vydřené, že to nepíšeme, abychom mohli zaplatit složenky, ale že si hrajeme se sebou a s nimi. Čtenáři si pak zároveň hrají s námi. Současně je tam přesah. Vezměte si například Kotletovu sérii Spad. O válce na Ukrajině psal tenhle akční autor už před několika lety. Každý si z toho prostě něco vybere a čte to s chutí. 

Není to tím, že lidé jsou otrávení všednodenností a chtějí utéct do vesmíru, do budoucnosti nebo do jiného světa?

Fantastika měla v literatuře místo vždycky. Některá díla se časem stala klasikou. Vezměte si Orwellův román 1984. Nebo Herbertovu Dunu. V poslední době hodně pomohlo, že se díky streamovacím platformám díla světové fantastiky zpřístupnila široké veřejnosti. Dostala se do mainstreamu. Hra o trůny, Harry Potter, Pán prstenů… marvelovky pak otevřely svět superhrdinů, dívají se na to i dospělí lidé.  

„Mám lidi ráda, ale na druhou stranu si o nich nemyslím nic dobrého. Jsem přirozeně podezíravá. V příbězích ukazuju, co všechno by byli schopni dělat, kdyby padla společenská kontrola, přestala platit pravidla. Což se nakonec bohužel děje i v reálu, jak vidíme třeba teď při ruských zvěrstvech na Ukrajině,“ říká Kristýna Sněgoňová.

Foto: HN - Milan Bureš

Z vašich románů a povídek se dá vysledovat váš náhled na současnost. Třeba v povídce „Zachránil jsem Mendela“ je postava, která má „vysokou školu života“ a byla nasazena do Akademie věd, aby reprezentovala „zdravý rozum“, přičemž jde o neskutečného pitomce.

Nic dobrého si o těchhle typech nemyslím. Zhoršilo se to s nástupem sociálních sítí, kde duté bubny duní nejvíc. Kdo chce být věcný, tak se v té bažině utopí. V kurzu je vyjadřovat se o něčem, o čem dotyční nemají ani páru a ještě na to jsou hrdí. I když si pořád myslím, že žijeme v historicky úplně nejlepší době, tak posledních pár let prožíváme věci, které odhalily, že se společnost velmi polarizuje. Co má člověk dělat třeba s příbuznými, kteří jsou úplně mimo a najednou věří absolutním bludům? Z toho je mi hlavně smutno. 

Mění se ve společnosti rovnováha intelektu a blbosti? 

Myslím, že je konstantní. Jenom sociální sítě umožnily, aby hlupáci byli víc slyšet. Často mají tendenci nejhlasitěji se vyjadřovat lidé, kteří by měli mlčet. Já třeba sleduju na Facebooku spoustu bizarních skupin. Například skupinu, kde si lidé radí, jak se léčit bez lékaře. Jedou tam rady typu kapat si do očí savo, když mají zánět. To je hrozné. Říkám si pak, co s tím mám dělat. Mám dotyčnému napsat: „Proboha nedělej to, vždyť oslepneš?!“ Nebo zavolat policii, aby ho našla a zachránila mu zdraví? Nebo se jen zasmát a říci si: „Bože můj, to je přece bizár.“ Člověk vlastně neví.  Jsou to úplně nové situace, na které pořád nejsme připraveni.

Jak vidíte z pohledu své spisovatelské profese umělou inteligenci? 

Je to zajímavé. Kamarád mně začal posílat úryvky z textů a ptal se, jestli je poznávám. A já jsem si říkala, že mi to něco připomíná, že poznávám styl. A on si ve skutečnosti hrál s tím, že chatbotovi zadával instrukce typu „napiš krátkou povídku ve stylu Franka Herberta nebo Jiřího Kulhánka“, a chatbot dokázal jejich specifický styl napodobit. Bylo sice zřejmé, že tam něco drhne, ale chatboti se den ze dne učí a zdokonalují se. 

Neskončí to variací na hlášku z filmu Pelíšky? Tedy že „spisovatelé nebudou mít co žrát“? Bojíte se toho? 

Já ne. Obecně se málo bojím čehokoli. Ale nedivím se nikomu, kdo se bojí. Myslím, že nakonec dojde k nějaké transformaci. Podobně jako vymizeli drobní řemeslníci, protože produkty se začaly vyrábět automaticky, a zbylo jich jen pár, kteří byli buď úplně unikátní, nebo do toho celého nějak vpluli. Už teď znám hodně lidí, kteří vytvářejí obsah a při tom chatboty používají. Můžeme se sice ptát, jestli je to etické, ale to bychom se pak mohli takhle ptát u všeho. Třeba:  „Je potřeba používat kolo? Proč ty věci nenosíme ještě v náručí?!“

Takže každý spisovatel bude mít nakonec svého chatbota a pořád to bude on? 

Já to neudělám. Pro mě je náročnější představa, že část mého textu napíše chatbot, než že si ji napíšu sama. Nehledě na to, že bych se tak připravila o to, proč to dělám. Mě psaní baví. A nechci, aby to za mě dělal někdo jiný nebo něco jiného. Ale umím si představit, že v kreativních profesích, které si budou takto „pomáhat“, se bude muset najít nová rovnováha. V tom smyslu, že ten opravdu kreativní obsah udělá člověk a širší rámec vyprodukuje chatbot. Ale chce to vytvořit pravidla. Není možné se s umělou inteligencí chovat jako děti, které rozradostněně používají novou hračku a pak se diví, že někomu rozbily okna a dalšímu zlámaly nohy. Vůbec mě zlobí, že lidé nedokážou ve vztahu k novým věcem používat předběžnou opatrnost. Většinou je nadšeně vypustí do prostoru a pak si říkají: „Jéje, copak se nám to stalo?“

Píšete postapokalyptickou sérii Města, což je docela drsný, špinavý, depresivní svět. Co lidi baví na představě apokalypsy?

Myslím, že lidé se rádi bojí. A potřebují v životě představy něčeho nepříjemného, které si prožijí v bezpečném prostředí. Nikdo ve skutečnosti apokalypsu zažít nechce. Všichni máme někoho, koho máme rádi. A nikdo nechce žít ve světě, kde musí zabíjet a požírat zabité lidi, aby přežil. Na horor se také díváme a ječíme, ale zároveň víme, že herci se při natáčení dobře bavili a nikdo tam motorovou pilou nikoho nenaporcoval.   

Má to nějaký přesah? 

V sérii Města lidstvo skončí dost mizerným způsobem. Já mám lidi ráda, ale na druhou stranu si o nich nemyslím nic dobrého. Jsem přirozeně podezíravá, radši se nechám příjemně překvapit, než abych předpokládala, že všichni jsou přirozeně dobří. A v příbězích ukazuju, co všechno by byli lidé schopni dělat, kdyby padla společenská kontrola, přestala platit pravidla, která jsme zvyklí dodržovat. Což se nakonec bohužel děje i v reálu, jak vidíme třeba teď při ruských zvěrstvech na Ukrajině. 

Myslíte, že pokud dojde k apokalypse, tak se to stane v záblescích jaderné války, nebo spíš nenápadně, třeba ztrátou plodnosti, jak jste to popsala v jedné své povídce? 

Mám tendenci říct, že horší by byla náhlá jaderná válka. Je to děsivá věc, nedá se před ní utéct. Všechno, co jsme včera měli, už dnes nemáme a víme, že zítra to bude ještě horší. Ale když o tom chvíli přemýšlím, tak představa, že žiju ve společnosti, která nemá budoucnost a zbývá jen každodenní žití, tak je to taky hrozné. Co má člověk v takové společnosti dělat? Hodit si to?  Nebo co? Ve slavné sci-fi Potomci lidí tohle probíhalo ještě klidně. Já se ale bojím toho, že když lidé zjistí, že je vše ztracené, tak se v nich probudí bezmoc – a tu budou ventilovat nejjednodušším způsobem, což je násilí. To mě děsí. Zajímavé je, že když se podíváme na různé fantasy příběhy, tak většinou nepřítel přichází zvnějšku. Asi je to tím, že je to paradoxně útěšné, protože ve chvíli, když přiletí mimozemšťané, začne invaze, tak je to sice strašné, ale pořád lidé vědí, proti čemu bojují: Proti těm zlým, co nejsou jako my. A můžou se spojit, najít smysl. Ale když hrozí konec světa a společnost ví, že si za to může sama a nemůže dělat vůbec nic, tak je to horší. Představa toho je tím pádem nesnesitelnější. 

Píšete s Leošem Kyšou alias Františkem Kotletou space operu Legie. Má mít dvanáct dílů. Jak se dokážou dva autoři domluvit, aby to drželo pohromadě? 

My jsme si uvnitř velmi podobní. Navenek už tolik ne, to je fakt. Já ale vždycky říkám, že Leoš je jako já, kdyby mě snědl. Takže hrajeme hru. Nejen se čtenáři, i spolu navzájem. Každý z nás píše jeden díl. A já přesně vím, co z toho, co napíšu, se mu bude líbit, co mu přijde zábavné, co ho překvapí. Pak se to zase otočí. Máme hlavní linku, ale konkrétní příběhy si vymýšlí každý sám. S tím, že máme pořád na zřeteli konec, na kterém jsme se domluvili.    

V jednom rozhovoru jste řekla, že čtenáři se nejvíc těší na mimozemský sex. Je to pravda? 

Bylo to tak přinejmenším v sérii Legie. A čím víc mimozemského sexu jsme tam napsali, tím víc ho čtenáři chtěli. Takže jsme zjistili, že když jde o mimozemský sex, nejsou lidé nikdy nasyceni. Jak kdysi říkala legendární brněnská postava Matěj Holan v souvislosti s jiným typem sexu – „I want more!!!“  

A vycházíte lidem vstříc? Tedy píšete, co chtějí? 

Úplně ne. Učím psaní na Vysoké škole kreativní komunikace a studentům každý semestr říkám, že je zcela v pořádku, když píší jen to, co chtějí, způsobem, kterým chtějí. Ale že pak musí počítat s tím, že to pravděpodobně nikdo nebude číst, natož kupovat. Když chce autor vydávat knihy, nebo se tím dokonce živit, musí přijmout funkční kompromis mezi tím, co chce, a tím, co chce čtenář. Když třeba napíšete sedm set stran dlouhou scénu mimozemského sexu, protože vás to bizarním způsobem vzrušuje, tak O. K., ale cílová skupina bude patrně velmi malá. Přece jen - a tím opravuju to, co jsem řekla v předcházející odpovědi –  co je moc, to je moc. Zároveň ale platí „sto lidí sto chutí“, takže se nikdy nelze zavděčit všem. Nakonec si autor stejně musí říct: Napíšu to dobře. Styl vypočítavého kalkulu nikdy nefunguje, pozná se to.  

Proč tu vlastně nikdo nechce českou fantastiku zfilmovat? Je moc cynická? Nebo se zfilmovat nedá? 

Tak pozor. Zatím to nebylo zvykem, ale teď se připravuje film podle mé knihy Krev pro rusalku. Před nějakou dobou mě kontaktovala mladá režisérka a řekla, že by knížku chtěla zfilmovat. A že bude casting. Nejdřív jsem si myslela, že je to celé nějaká past, a když tam přijdu, ukradnou mi orgány nebo tak něco, ale nakonec jsem tam šla. Fakt tam byli skuteční kameramani, skuteční herci. Opravdu hráli scény z mé knihy, což pro mě byla úplně bizarní představa. Takže jsem tam celý den prožila v pocitu, že mě asi srazilo auto a že tohle všechno se mi zdá v kómatu. Jenže ono to opravdu vypadá, že to je realita a v září se začne natáčet.       

A co dál? Těšíte se na překlady do světových jazyků? 

Ono je to těžké, protože naše fantastika je těžko převoditelná. Máme tam česká strašidla, český humor, postavy z popkultury. Já třeba mám ve své knize Onderkův penis. Všichni v Brně vědí, co to je, že se to vybudovalo v éře primátora Onderky, ale v překladu by musela být poznámka, že to jsou hodiny, které neukazují čas. Což by asi stejně moc nevysvětlilo. S překlady je obecně problém. Třeba kniha Underground od Františka Kotlety je specificky česká, a když vyšla v polském a anglickém překladu, tak se tam muselo hodně pracovat z poznámkami pod čarou a vysvětlovat, kdo je Helena Vondráčková, co to je Duhová víla od Hany Zagorové, proč je v Řeporyjích socha svatého Pavla Novotného pomazávaná medem a dětskou krví a tak dále. Je to pořád bezva, ale ztrácí to část poetiky.

Jak jsem zmínil, jste asi jediná česká autorka, která se dokáže akční fantasy uživit. Co to znamená?  

Zaplatit nájem, služby a nemuset celý měsíc hladovět. Pokud si někdo představuje, že za první knihu dostane čtvrt milionu a za další řádově víc, tak to ani náhodou. Kdyby ale někdo věděl, jak na to, dejte mi vědět!    

Na křtu antologie Hlubiny města, které je Sněgoňová spolueditorkou, se objevil i vicepremiér Ivan Bartoš (vpravo).

Foto: Nakladatelství Epocha