Od žvýkačky až po mateřské mléko. Co se s námi děje v době plastové a jakou hrozbu představují mikro- a nanočástice pro zdraví

Při pohledu na opotřebený zubní kartáček nás asi nejvíc zajímá, kolik toho na něm z umělohmotných štětin zbylo. Mnohem důležitější je ale otázka, kam se podělo to, co z kartáčku chybí. Když se plast brousí o zuby, odlamuje se z něj spousta nepatrných částic. Část z nich vyplivneme, ale něco přece jen spolkneme a nejspíš i vdechneme. Většina spolknutých částic odejde z těla pryč, ale některé mohou v lidském organismu uvíznout. A tak se nabízí otázka, co to znamená pro lidské zdraví.

Kdybychom dostávali do těla úlomky plastů jen ze zubního kartáčku, nestála by celá záležitost za řeč. Na základě laboratorních experimentů vědci odhadli, že za rok se z kartáčku odrolí jen pár milionů částeček menších než desetina milimetru. Podobnou porci zhltneme a vdechneme i z jednoho kubického centimetru plastové zubní plomby. Jenže to všechno je jen příslovečná špička ledovce. Do organismu se nám dostávají kousky plastu z mnoha různých zdrojů a mnohé z nich jsou neskonale menší než ty, které vědci pozorovali při zkoumání opotřebených kartáčků.

Od 50. let minulého století žijeme v době plastové. Poptávka po syntetických náhražkách přírodních materiálů vznikla v 19. století, kdy se v důsledku masového vybíjení afrických slonů začalo nedostávat slonoviny a lov mořských želv nestačil pokrýt spotřebu želvoviny používané například k výrobě hřebenů.