Na bytové konverzačky, kde si postavy s komplikovanými milostnými vztahy během jednoho večera sdělují nepříjemné pravdy, jsme minimálně v Evropě zvyklí. Francouzské či italské produkce tohoto střihu standardně patří k těm nejoblíbenějším titulům a často se dočkají i svých remaků. Za všechny vzpomeňme hitmakera Paola Genoveseho s jeho komedií Naprostí cizinci, jež se dočkala více než 25 lokálních verzí, včetně české mutace Známí neznámí. Silný koncept, sžíravě humorné dialogy, špetka melodramatu a srozumitelně univerzální reflexe partnerského života.
Vděčné schéma následuje i španělský snímek Sentimental z roku 2020, vycházející původně z divadelní hry. Opět tu máme jeden večer a dva páry. První toxický, v pasti dlouholetého soužití, druhý vášnivý, sexuálně otevřený. Kromě francouzské či švýcarské interpretace vznikla rovněž tuzemská s názvem V dobrém i zlém, jež svou stylizací spadla do lifestylově hašteřivých komedií.
Teď původní scénář interpretovala režisérka a herečka Olivia Wildeová, jež dříve natočila křehce ironickou teenagerovskou komedii Šprtky to chtěj taky nebo ambiciózní psychothriller z USA 50. let To nic, drahá. Pozvání začíná stále temperamentnější hádkou Joea (Seth Rogen) a Angely (Olivia Wildeová). On chce mít klid a s nikým se nestýkat, ona po kontaktu touží a impulzivně pozvala sousedský pár Hawka (Edward Norton) a Pínu (Penélope Cruzová), který si dvojice spojuje především s hlasitým sexem.
Hádka o blížící se návštěvě je jen špičkou ledovce. Od povrchních „překřikovaček“ se ve stále houstnoucí atmosféře dostáváme k jádru problému. Každý v sobě dusí osobní frustraci. Osočování a svalování viny na druhého se stalo nejen obranným mechanismem před pohledem do vlastního nitra, ale i určitou komunikační normou. Za jízlivým humorem protkaným slovními přestřelkami se skrývá hořkost a bolest. Hawk s Pínou jsou pro Joea a Angelu pomyslným katalyzátorem. A především ostrým kontrastem.
Připomínají jim, jaké to bylo na začátku jejich vztahu. Jsou nespoutaní, empatičtí a hlavně spolu umí konverzovat. Nebojí se říkat to, co skutečně cítí. Joe jimi zprvu opovrhuje, Angela závidí. To, co zjevně stále visí ve vzduchu, ale nikdo to nahlas nezmíní, jsou právě nepřeslechnutelně hlasité orgasmy.
Osobitá energie
Wildeová klade důraz na psychologickou drobnokresbu skrze řetězení kulometných konverzací podepřených uměním trapna. Obdobné přístupy mají ale většinou problém s figurkařením. Postavy jsou namontované do konceptuálního rámce a stávají se jakousi typologickou demonstrací namísto komplikovaných lidí z masa a kostí. I Pozvání se tak zprvu jeví. Citlivá osobitost hereckého kvarteta však tuto bariéru překonává. Každý z herců přináší úplně jinou energii. Humor není nucený, nýbrž úzce vázaný na charakteristické vlastnosti či návyky postav. Komedie je podřízená jejich naturelu, díky čemuž působí přirozeně a upřímně. Atmosféra filmu se postupně překlápí v marihuanou, panáky tequily a sexuálním napětím provoněnou párovou terapii.
Příběh o ukradeném hitu. Film Srdcovka sympatizuje s outsidery, ale chybí mu jiskra
A to překvapivě vrstevnatou. Otázka, zda spolu páry nakonec půjdou do „čtyřky“, je pomyslnou nití k něčemu mnohem komplikovanějšímu. Vyprávění rozplétá vztahové klubko, kde sobectví, osobní chmury a pocit vlastního selhání lásku již dávno překřičely. Partnerské soužití je vždy dialogem, uměním kompromisu a nasloucháním. Má tedy vztah, kde už toto úsilí zcela absentuje, vůbec smysl držet při životě, když se jediným argumentem pro pokračování soužití stala výchova dítěte?
Problematika je představena explicitně, přesto se díky suverénní režii daří udržet punc nedbalosti. Tvůrci nikoho nesoudí ani nikomu nestraní. Uvědomují si, že vztah je na jasné definice až moc komplexní, přes subjektivní zabarvení kolikrát neuchopitelný. Tuto mantru do situací plně propisují.
Rozpolcenost dlouhodobých vztahů
Jakkoli rytmus v prvních dvou třetinách občas trochu lavíruje, opakování informací v jednotlivých situacích nabývá na významotvornosti. Závěr je pak mistrovsky zvládnutý. Dokonale zachycuje rozpolcenost dlouhodobých vztahů, kde setrvačnost nahradila pravdu. A přiznat si to nesmírně bolí. Ukončení vztahu ale nemusí být selhání, nýbrž cesta k něčemu novému, zdravě osvobozujícímu.
Pozvání nahlíží samotu paradoxně skrze lidské interakce, ve všech odstínech. Tlumené barvy bytu Joea a Angely výmluvně podtrhují sterilitu. Dynamická střihová skladba postavy často ukazuje v izolovaných kompozicích, málokdy je vidíme spolu v záběru. Každý je ponořen do sebe, navzdory zdánlivému dialogu. Wildeová pracuje s obrazovými motivy zrcadel, odrazů a různorodě vykloubených úhlů. Žádný záběr není stejný, příznačně jako by se pár nemohl shodnout na jednotné perspektivě.
Klaustrofobické ladění obrazů se smyčcově dramatickým a zároveň ironickým hudebním podkresem dokáže diváka vtáhnout. Film tak není nelítostným a do více směrů rozkročeným dílem po vzoru obdobně koncipovaného dramatu Kdo se bojí Virginie Woolfové?, ale jako chytře upřímná komorní hra (zasažená festivalovými i mainstreamovými vlivy) se dokáže spolehlivě zakousnout do problémů, které se v delším soužití chce jen málokomu otevírat. A že film občas koketuje s didaktickou doslovností, ve výsledku vůbec nevadí.
Pozvání
FILM, režie Olivia Wildeová, v kinech od 2. 7.
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články.
- Veškerý obsah HN.cz
- Mobilní aplikace
- Bez reklam
- Odemykejte obsah pro přátele
- Články v audioverzi + playlist
- Možnost kdykoliv zrušit
